Z nudy blog II (Darina Bártová)

Na cestu jsem se vydala ne proto, abych hodnotila krásu a dokonalost liturgie. To přenechám liturgistům a teenage ministrantům, kteří to zasvěceně probírali hned po skončení první části. Nejela jsem ani truchlit. Jela jsem se normálně lidsky rozloučit. A možná, teď, když konečně přestává platit omezení času, poznat i jiné stránky ženy, s kterou jsem se od roku 1992 občas potkávala, občas dopisovala, občas jsme se jedna druhé nadlouho ztratily z obzoru, a přesto jsme o sobě věděly… Neznala a nezažila jsem ji jako tetu, nejsme spojeny poutem krve. Neznala jsem ji napřímo jako katechetku, dělilo nás pěkných pár kilometrů. Zažila jsem ji jako člověka, s nímž se dalo mluvit o věcech všedních i nevšedních, s nímž se dalo i mlčet. Prožívat bolest i radost. Zažila jsem ji jako kněze. Nikoli v liturgické službě. Ale to je přece jen třešnička na dortu toho, co kněz dělá. Většina té práce se vlastně děje v skrytu. Kdyby ne, asi by to byla jenom póza. Pozemský život, který tu skončil, pózou nebyl....

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...