Nebyla jsem tu už drahně let, naposledy, když tu bydlela teta mé spolužačky z gymplu. A nezabloudila bych sem ani nyní. Jenže osud (a husitská hierarchie) právě do tohoto koutu zavály mého kamaráda a vlastně i bratrance Martina. Vyčerpána Prahou, kde to vypadá, jako by žádná pandemie nebyla, vedrem a prachem z na kost posečeného trávníku v parku, peripetiemi se studenty (jedni právě odevzdali a další jsou od této mety ještě hooodně daleko), rozhodla jsem se udělat si „day off“ a Vodňany navštívit. Navíc jsem si chtěla vyzkoušet, zda s holemi, fyzičkou po covidu a po roce a zaracha tohle fyzicky vůbec dám. Cesta tam byla docela dobrá, ač vláček rychlíček, který supí přes půl republiky kdejakou možnou oklikou, už neprovozuje hlavní dopravce, ale jiná společnost. Nicméně vlak byl rychlý, čistý, klidný – a jel skoro na čas. V Číčenicích sice nastalo mírné pozdvižení, kdy se nás asi pět shánělo o autobusu, který zde slouží jako přípoj. Ty 3 kiláky by se mi vážně nechtělo šlapat, kraji
ode všeho trochu