Nebyla jsem tu už drahně let, naposledy, když tu bydlela teta mé spolužačky z gymplu. A nezabloudila bych sem ani nyní. Jenže osud (a husitská hierarchie) právě do tohoto koutu zavály mého kamaráda a vlastně i bratrance Martina.
Vyčerpána Prahou, kde to vypadá, jako by žádná pandemie
nebyla, vedrem a prachem z na kost posečeného trávníku v parku,
peripetiemi se studenty (jedni právě odevzdali a další jsou od této mety ještě
hooodně daleko), rozhodla jsem se udělat si „day off“ a Vodňany navštívit.
Navíc jsem si chtěla vyzkoušet, zda s holemi, fyzičkou po covidu a po roce
a zaracha tohle fyzicky vůbec dám.
Cesta tam byla docela dobrá, ač vláček rychlíček, který supí
přes půl republiky kdejakou možnou oklikou, už neprovozuje hlavní dopravce, ale
jiná společnost. Nicméně vlak byl rychlý, čistý, klidný – a jel skoro na čas.
V Číčenicích sice nastalo mírné pozdvižení, kdy se nás
asi pět shánělo o autobusu, který zde slouží jako přípoj. Ty 3 kiláky by se mi
vážně nechtělo šlapat, krajina je právě zde neutěšená. Ale autobus se sám našel
(řidič moudře spočíval ve stínu) a do cíle jsme dojeli.
Husitský kostel a fara je k nepřehlédnut, stačí jít
rovnou za nosem k nádraží a je to. Omšelá šedivá budova měla jednu výhodu,
byl v ní chládek. V zimě bych tam asi netoužila přebývat – stropy minimálně
3,20 m, dveře a okna původní dřevěné, tudíž tady musí fičet průvan jedna báseň.
Vlastní kostel připomíná spíš kinosál, včetně číslovaných
sedaček. Ale mají tu dřevěnou kazatelnu, na níž coby super artefakt spočívá
volně ložená plastika husitského kalichu. Ano, vskutku volně ložená, patrně
proto, aby rozvášněný kazatel mohl ve vhodné chvíli artefakt uchopit a mávat
jím ala američtí evangelisté 70 let minulého století. K jinému účelu to
sloužit nemůže, plastika je příliš malá na to, aby se za ni mohl schovat stydlivější
řečník. Martin mě ujistil, že vzhledem k počtu lidí navštěvujících
bohoslužby, se zde stejně nesouží. Těch pár lidí by se v ohromném sále
těžko hledalo, patrně by trpěli úzkostí z osamění a kazatel by zbytečně
namáhal hlas. Mají tu tedy menší a komfortnější prostor pro běžné užití.
I v menší modlitebně, či spíše kapli, lze najít ještě
typickou husitskou výzdobu. Naivně jsem položila otázku, proč mají na zdi
plastiku Emila Holuba. Omyl, byl to Jan Žižka, jen dávný umělec zformoval jeho
šišák jako tropickou helmu. Mé oko se však neurazilo u reprodukce ikony Trojice.
Kaple má vlastní venkovní balkonek v úrovni ulice a situovaný
k nádraží, takže mi jeho lady nebyly jasné. Zápory naopak byly jasné hned –
hluk, prach. Ale možná byl zamýšlen jako evangelizační prvek. Mohli by tudy nakukovat
kolemjdoucí. To ale bude muset Martin dělat hodně plamenné bohoslužby. Ale v tomto
ohledu mu věřím.
Dům je obrovský a bydlí tu i další, nehusitské partaje. K tomu
celému přiléhá zahrada. Zpustlá, ovšem nikoli malebně, ale zoufale. Než se před
měsícem pustili do boje s plevelem a náletovými dřevinami, byla to
nefalšovaná džungle. Půda jalová, neporoste tu nic, pokud se neskryje pár
kubíků zahrady a nenaveze se sem nová zem. Ale zatím je to ideální rumiště.
Radost má asi drobný hmyz a drobní hmyzožravci, ti si tu přijdou na své.
Ze zahrady je přístup na věž. Neriskla jsem to. A to jsem
ani nevzpomněla na závratě z výšek. Jen jsem omrkla věž samu a schody
zatarasené něčím, co hodně připomínalo věci, které jsem nedávno vykutala ze
svého sklepa. Stáří nánosů mohlo být tak asi stejné. Ale pro archeology je to
eště málo. Nicméně za dalších 100 let…
Zhlédla jsem přínádražní kus města. Mají tu supermarket,
park se „zpívající“ fontánou, která nezpívá a nikdy zpívat nebude, polikliniku a
stanici Záchranné služby. Dál do rozpálených ulic městečka jsem se nepustila. Ale
protože mne ani na návštěvách neopouští geocacherská chuť lovit, ve dvou
případech jsem zašátrala na příslušných souřadnicích – a ulovila! Zrovna se to
šiklo na jubilejní keš a to tedy byla opravdu parádní krabice! Oslavila jsem
tedy další „kačerský“ mezník a slíbila si, že někdy v létě, až bude
chladněji, to sem přijedu vylovit z gruntu!
Nakonec nejvlídnějším místem k přebývání byla nakonec
Martinova poustevna. Vůbec to nevadilo, neviděli jsme se „na živo“ víc jak rok –
a máme spoustu společných zájmů, společný typ spirituality, společné zkušenosti
ze studia teologie, společné známé (a náš praprapředek Jan, zvaný Buriánek z Rejska
musel být Kelt jak vyšitý).
Svým způsobem provázel mou cestu pocit deja vu. Nebyl to jen
výlet. Svým způsobem to byla pouť. Většinou putuji tehdy, když potřebuji s Hospodinem
probrat nějakou vážnou otázku a čekám na odpověď. Cesty mají ten půvab, že občas
jsou samy cílem. Mají ten půvab, že občas jeden zakopne o něco nečekaného, co
mu vstoupí do cesty. Občas zakopne i o něco čekaného.
Tentokrát mi jakýmsi zvláštním způsobem vstoupila do cesty Deirdre
(Ita z Killeedy), učitelka keltské církve. Možná modlitba neděle northumbrijského
kompletáře nejvíc vystihuje tuto cestu. Skončím tedy povídání o své cestě právě
touto modlitbou.
Drž svůj lid, Bože,
v objetí svých paží, skryj jej do stínu svých křídel.
Buď jeho světlem v temnotách. Buď jeho nadějí v tísni.
Buď jeho útěchou ve strachu. Buď jeho silou v slabosti.
Buď jeho potěšením v bolesti. Buď jeho písní v noci.
Komentáře
Okomentovat