Prosluněné odpoledne letošního podzimu. Někde dole, na jihozápadě. Tam, kde jsem bývala doma po třetinu svého života. Po dlouhé, dlouhé době brouzdám rozsáhlým parkem. Závěje listí místy po kolena. Žluté, červené, hnědé listy, které skončily svou pouť na chladnoucí zemi. Možná je někdo shrabe a spálí, možná zde zůstanou ležet a pomalu splynou s okolní hlínou. Za rok nebudou. Parkem se tichounce, nenápadně prodírá potok. Jeho hladina je klidná, zrcadlí barvy podzimu, které se ujaly vlády všude okolo. Mezi padajícími listy lze vypozorovat několik těch, které mají jiný úděl. Možná jim pomohl vítr, který je jemně nasměroval nad plynoucí vody. Místo na zemi se ocitají na hladině vody. Jejich úděl je jiný. Stále nejistý. Některé zůstávají zachyceny u břehu. Některé se nechají přemoci vodou a ztěžkle dosedají na dno, kde pomalu splynou s okolní hlínou. A některé, ty lehké, ty malilinko větrem postrčené, jsou taženy proudem. Čeká je velká jízda. Uvidí celý park a pokud neztroskotají na první
ode všeho trochu