Prosluněné odpoledne letošního podzimu. Někde dole, na jihozápadě. Tam, kde jsem bývala doma po třetinu svého života. Po dlouhé, dlouhé době brouzdám rozsáhlým parkem. Závěje listí místy po kolena. Žluté, červené, hnědé listy, které skončily svou pouť na chladnoucí zemi. Možná je někdo shrabe a spálí, možná zde zůstanou ležet a pomalu splynou s okolní hlínou. Za rok nebudou.
Parkem se tichounce, nenápadně prodírá potok. Jeho hladina
je klidná, zrcadlí barvy podzimu, které se ujaly vlády všude okolo. Mezi
padajícími listy lze vypozorovat několik těch, které mají jiný úděl. Možná jim
pomohl vítr, který je jemně nasměroval nad plynoucí vody. Místo na zemi se
ocitají na hladině vody. Jejich úděl je jiný. Stále nejistý. Některé zůstávají
zachyceny u břehu. Některé se nechají přemoci vodou a ztěžkle dosedají na dno,
kde pomalu splynou s okolní hlínou. A některé, ty lehké, ty malilinko
větrem postrčené, jsou taženy proudem. Čeká je velká jízda. Uvidí celý park a pokud
neztroskotají na první peřeji, uvidí město a možná i velikou řeku. Jiný svět.
Na hladinu právě dosedá malý javorový list, nádherně zlatý.
Vydává se na poslední velkou plavbu. Nějakou chvíli s ním držím krok, ale
potom je proud rychlejší a dravější a lístek mi zmizel z dohledu. Přeju mu
hodně odvahy a štěstí, aby neztroskotal, aby neuhnul z proudu Aby doplul až
do jiného světa.
Komentáře
Okomentovat