Přeskočit na hlavní obsah

Variace (plavba do jiných světů)

Prosluněné odpoledne letošního podzimu. Někde dole, na jihozápadě. Tam, kde jsem bývala doma po třetinu svého života. Po dlouhé, dlouhé době brouzdám rozsáhlým parkem. Závěje listí místy po kolena. Žluté, červené, hnědé listy, které skončily svou pouť na chladnoucí zemi. Možná je někdo shrabe a spálí, možná zde zůstanou ležet a pomalu splynou s okolní hlínou. Za rok nebudou.

Parkem se tichounce, nenápadně prodírá potok. Jeho hladina je klidná, zrcadlí barvy podzimu, které se ujaly vlády všude okolo. Mezi padajícími listy lze vypozorovat několik těch, které mají jiný úděl. Možná jim pomohl vítr, který je jemně nasměroval nad plynoucí vody. Místo na zemi se ocitají na hladině vody. Jejich úděl je jiný. Stále nejistý. Některé zůstávají zachyceny u břehu. Některé se nechají přemoci vodou a ztěžkle dosedají na dno, kde pomalu splynou s okolní hlínou. A některé, ty lehké, ty malilinko větrem postrčené, jsou taženy proudem. Čeká je velká jízda. Uvidí celý park a pokud neztroskotají na první peřeji, uvidí město a možná i velikou řeku. Jiný svět.

Na hladinu právě dosedá malý javorový list, nádherně zlatý. Vydává se na poslední velkou plavbu. Nějakou chvíli s ním držím krok, ale potom je proud rychlejší a dravější a lístek mi zmizel z dohledu. Přeju mu hodně odvahy a štěstí, aby neztroskotal, aby neuhnul z proudu Aby doplul až do jiného světa.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...