Tu návštěvu jsme smlouvali těžce a dlouho. Jedete-li na návštěvu za někým, komu je 90+, musíte vy být zdrávi, oni být zdrávi, nesmějí mít jiný program ani další návštěvu, protože únava je zkrátka potvora. Sladit to s narvaným rozvrhem vysokoškolského pedagoga a s dalšími aktivitami, jenž se hemží v diáři, není tak zcela snadné. A také, domovy pro seniory jsou sice, co do návštěvních hodin, sem tam benevolentní, ale nikoli nekonečně. Tak tedy dnes jsem se vydala na cestu. Odpadlo mi navíc ještě cosi a tak jsem spokojeně usedala na Veleslavíně do busíku o půl hodiny dřív, než obvykle. Tedy před polednem. To jsem ještě netušila, že… v 10:50 nakopli dělníci na Evropské plynové potrubí. Nevěděl to ještě ani řidič našeho autobusu. Bravurně tedy zatočil z Veleslavína nahoru. Ujeli jsme nějakých 500 m a zůstali stát. Během dalších 30 minut jsme se doploužili mezi vokovickou vozovnu a zastávku Nad Džbánem. Tam už jsme zůstali stát definitivně. Několika lidem ruply nervy hned, požádali o otevř
ode všeho trochu