Tu návštěvu jsme smlouvali těžce a dlouho. Jedete-li na návštěvu za někým, komu je 90+, musíte vy být zdrávi, oni být zdrávi, nesmějí mít jiný program ani další návštěvu, protože únava je zkrátka potvora. Sladit to s narvaným rozvrhem vysokoškolského pedagoga a s dalšími aktivitami, jenž se hemží v diáři, není tak zcela snadné. A také, domovy pro seniory jsou sice, co do návštěvních hodin, sem tam benevolentní, ale nikoli nekonečně.
Tak tedy dnes jsem se vydala na cestu. Odpadlo mi navíc ještě
cosi a tak jsem spokojeně usedala na Veleslavíně do busíku o půl hodiny dřív,
než obvykle. Tedy před polednem. To jsem ještě netušila, že… v 10:50
nakopli dělníci na Evropské plynové potrubí. Nevěděl to ještě ani řidič našeho
autobusu. Bravurně tedy zatočil z Veleslavína nahoru. Ujeli jsme nějakých
500 m a zůstali stát. Během dalších 30 minut jsme se doploužili mezi vokovickou
vozovnu a zastávku Nad Džbánem. Tam už jsme zůstali stát definitivně. Několika
lidem ruply nervy hned, požádali o otevření dveří a odešli. Já se pokoušela zjistit,
co se děje, o to víc, že k autobusu přistoupil policista a začal něco
vehementně vysvětlovat. V té chvíli ruply nervy další várce lidí. Postupně
jsem se dozvěděla, že dělníci na Evropské nakopli plynové potrubí, že je to na
dlouho.
Řidič nemohl s velkým autobusem vycouvat, navíc
evidentně nerozuměl (nic proti zaměstnávání cizinců, ale měli by bát schopni se
v krizových situacích domluvit), tak se k tomu postavil stylem
mrtvého brouka. On nic řešit nebude. Nedokázal ani zavolat na nějaký ten
dispečink (zpozdile věřím, že dispečinky ještě existují). Podobně se zachoval
řidič dalšího busu mířícího původně na Slaný. Vypudil lidi a dokonce se otočil.
Ale ani ho nenapadlo jet zpátky dolů a vzít třeba část zoufalců zpět na
Veleslavín. Prostě vůz jen zaparkoval. Asi maj hoši zkušenosti, že aktivita se
nevyplácí a problémy ať si řeší lidi sami. Od dopravních podniků to totiž čekat
nelze.
Na Kladno jsem se vážně potřebovala dostat. Pokoušet se o
to, aby mi řidič vrátil peníze za nevyužitý a časově již propadající jízdenku
by bylo asi na hooodně moc dlouhé lokte. Naštěstí mi jeden z policistů pomohl
zorientovat se a řekl, že od vozovny jezdí směrem do centra tramvaj. Člověk si
již nebyl jistý ničím. Ale jo, těch pár set metrů k tramvaji jsem to dala.
Se mnou další várka zoufalců. Dopravní podnik se stále tvářil, že o ničem neví,
tramvaj do centra tedy jezdila v běžných (šílených) intervalech. Proč také posilovat,
když nejprve neodkloní autobusy, chůze po Evropské je přece zdravá, ne?
Trvalo mi tedy celkem dalších 25 minut, než jsem se dostala
zpět. Z nádraží právě odjížděl autobus na Kladno, snad odklonem. Další
možná za půl hodiny. Nechtěla jsem riskovat a dobelhala jsem se až na nádraží.
Vlak jel za dalších 15 minut a byl to courák. Tak se tedy coural, stavěl na
každé mezi a kladenským nádražím projížděl krokem. Tedy… tím, co z nádraží
zbylo, protože i zde je to „samá-jáma“, prý kvůli inovaci železnice. Díky patří
vlakovému personálu, který pochopil situaci zoufalých a naštvaných cestujících (tohle
řešení zvolilo možná 20 lidí). Bylo poznat, že zaměstnanci drah, na rozdíl od
pražského dopravního podniku, informováni byli. A tak nás dovezli sice pomalu,
ale v klidu a v pohodě.
Na Kladno jsem dorazila jen s 90minutovým zpožděním a přirozeně
na místo, odkud to bylo suverénně dál, než od autobusu. Ten poslední kilometr
jsem hnala, seč mi hole stačily. Bylo jasné, že takové zpoždění už nenaženu,
ale aspoň ho nezvětšovat. Návštěvu jsem tedy stihla
Cesta zpět už tak dramatická nebyla, snad jen s malou poznámkou.
Autobusy nejezdily podle jízdního řádu (asi nestíhaly otáčet), ale zase na
tabulích o tom ni ťuk. A tak jsem nasedla do autobusu, který přijel, ač měl jet
buď o 20 minut dříve nebo o 15 minut později. Protože už byl pozdnější večer, Evropskou
jsme projeli jen s malým zdržením.
Adrenalin tedy již pomalu opadá. Bolesti zad zbytečně namožených
ještě zdaleka ne. A naštvání na dopravní podniky mi vydrž asi ještě o něco
delší dobu.
Komentáře
Okomentovat