Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem (málem) nedojela na Kladno

Tu návštěvu jsme smlouvali těžce a dlouho. Jedete-li na návštěvu za někým, komu je 90+, musíte vy být zdrávi, oni být zdrávi, nesmějí mít jiný program ani další návštěvu, protože únava je zkrátka potvora. Sladit to s narvaným rozvrhem vysokoškolského pedagoga a s dalšími aktivitami, jenž se hemží v diáři, není tak zcela snadné. A také, domovy pro seniory jsou sice, co do návštěvních hodin, sem tam benevolentní, ale nikoli nekonečně.

Tak tedy dnes jsem se vydala na cestu. Odpadlo mi navíc ještě cosi a tak jsem spokojeně usedala na Veleslavíně do busíku o půl hodiny dřív, než obvykle. Tedy před polednem. To jsem ještě netušila, že… v 10:50 nakopli dělníci na Evropské plynové potrubí. Nevěděl to ještě ani řidič našeho autobusu. Bravurně tedy zatočil z Veleslavína nahoru. Ujeli jsme nějakých 500 m a zůstali stát. Během dalších 30 minut jsme se doploužili mezi vokovickou vozovnu a zastávku Nad Džbánem. Tam už jsme zůstali stát definitivně. Několika lidem ruply nervy hned, požádali o otevření dveří a odešli. Já se pokoušela zjistit, co se děje, o to víc, že k autobusu přistoupil policista a začal něco vehementně vysvětlovat. V té chvíli ruply nervy další várce lidí. Postupně jsem se dozvěděla, že dělníci na Evropské nakopli plynové potrubí, že je to na dlouho.

Řidič nemohl s velkým autobusem vycouvat, navíc evidentně nerozuměl (nic proti zaměstnávání cizinců, ale měli by bát schopni se v krizových situacích domluvit), tak se k tomu postavil stylem mrtvého brouka. On nic řešit nebude. Nedokázal ani zavolat na nějaký ten dispečink (zpozdile věřím, že dispečinky ještě existují). Podobně se zachoval řidič dalšího busu mířícího původně na Slaný. Vypudil lidi a dokonce se otočil. Ale ani ho nenapadlo jet zpátky dolů a vzít třeba část zoufalců zpět na Veleslavín. Prostě vůz jen zaparkoval. Asi maj hoši zkušenosti, že aktivita se nevyplácí a problémy ať si řeší lidi sami. Od dopravních podniků to totiž čekat nelze.

Na Kladno jsem se vážně potřebovala dostat. Pokoušet se o to, aby mi řidič vrátil peníze za nevyužitý a časově již propadající jízdenku by bylo asi na hooodně moc dlouhé lokte. Naštěstí mi jeden z policistů pomohl zorientovat se a řekl, že od vozovny jezdí směrem do centra tramvaj. Člověk si již nebyl jistý ničím. Ale jo, těch pár set metrů k tramvaji jsem to dala. Se mnou další várka zoufalců. Dopravní podnik se stále tvářil, že o ničem neví, tramvaj do centra tedy jezdila v běžných (šílených) intervalech. Proč také posilovat, když nejprve neodkloní autobusy, chůze po Evropské je přece zdravá, ne?

Trvalo mi tedy celkem dalších 25 minut, než jsem se dostala zpět. Z nádraží právě odjížděl autobus na Kladno, snad odklonem. Další možná za půl hodiny. Nechtěla jsem riskovat a dobelhala jsem se až na nádraží. Vlak jel za dalších 15 minut a byl to courák. Tak se tedy coural, stavěl na každé mezi a kladenským nádražím projížděl krokem. Tedy… tím, co z nádraží zbylo, protože i zde je to „samá-jáma“, prý kvůli inovaci železnice. Díky patří vlakovému personálu, který pochopil situaci zoufalých a naštvaných cestujících (tohle řešení zvolilo možná 20 lidí). Bylo poznat, že zaměstnanci drah, na rozdíl od pražského dopravního podniku, informováni byli. A tak nás dovezli sice pomalu, ale v klidu a v pohodě.

Na Kladno jsem dorazila jen s 90minutovým zpožděním a přirozeně na místo, odkud to bylo suverénně dál, než od autobusu. Ten poslední kilometr jsem hnala, seč mi hole stačily. Bylo jasné, že takové zpoždění už nenaženu, ale aspoň ho nezvětšovat. Návštěvu jsem tedy stihla

Cesta zpět už tak dramatická nebyla, snad jen s malou poznámkou. Autobusy nejezdily podle jízdního řádu (asi nestíhaly otáčet), ale zase na tabulích o tom ni ťuk. A tak jsem nasedla do autobusu, který přijel, ač měl jet buď o 20 minut dříve nebo o 15 minut později. Protože už byl pozdnější večer, Evropskou jsme projeli jen s malým zdržením.

Adrenalin tedy již pomalu opadá. Bolesti zad zbytečně namožených ještě zdaleka ne. A naštvání na dopravní podniky mi vydrž asi ještě o něco delší dobu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...