aneb pouť na Hauswaldskou kapli Hauswaldskou kapli jsem objevila před mnoha a mnoha lety při jednom z četných toulání se Šumavou. Ne, nepůsobila na mne jen skutečnost, že stojím u základů dalších kaple, které měly být vymazány z mapy. Stejně jako celá historie kraje. Na trosky bývalých kaplí, kostelů a křížů narazí člověk na Šumavě takříkajíc na každém kroku. Ne, nezvykla jsem si na to. Někde uvnitř vždy zaťuká lehounký smutek a lítost nad kostely a domy, které zmizely, nad ovocnými sady, které zplaněly, nad lidmi, kteří odešli. Právě na tomto místě mne navíc oslovila skleněná plastika otevřených dlaní, do nichž stéká voda z pramene a z nichž vytéká dále. Kolem mne trojjazyčně verš ze Zjevení: „ Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ Poutní místo bývalo mariánské, ale pro mne jsou ty rozevřené darující ruce jednoznačným odkazem přímo k Bohu, zdroji a prameni všeho. V určitých přelomových fázích života jsem se pak na toto místo vracela celkem pravidelně.
ode všeho trochu