Neplánovaně plánovaná pouť

aneb pouť na Hauswaldskou kapli

Hauswaldskou kapli jsem objevila před mnoha a mnoha lety při jednom z četných toulání se Šumavou. Ne, nepůsobila na mne jen skutečnost, že stojím u základů dalších kaple, které měly být vymazány z mapy. Stejně jako celá historie kraje. Na trosky bývalých kaplí, kostelů a křížů narazí člověk na Šumavě takříkajíc na každém kroku. Ne, nezvykla jsem si na to. Někde uvnitř vždy zaťuká lehounký smutek a lítost nad kostely a domy, které zmizely, nad ovocnými sady, které zplaněly, nad lidmi, kteří odešli. Právě na tomto místě mne navíc oslovila skleněná plastika otevřených dlaní, do nichž stéká voda z pramene a z nichž vytéká dále. Kolem mne trojjazyčně verš ze Zjevení: „Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ Poutní místo bývalo mariánské, ale pro mne jsou ty rozevřené darující ruce jednoznačným odkazem přímo k Bohu, zdroji a prameni všeho.

V určitých přelomových fázích života jsem se pak na toto místo vracela celkem pravidelně. Připomenout si… nebo si promyslet… nebo jen tak říct: „Bože jsem tu!“ Ano, vím, Bohu je možno říkat cokoli a také kdekoli. To jen naše lidská existence potřebuje své milníky, často zatroleně pevné a jasné. Možná je toto místo důležité proto, že dále žije… proti všemu očekávání, proti vší aktivitě zla, přesto, že ne všechny domy a kostely budou znovu zbudovány…

Cesta na Hauswaldskou kapli se v posledních šesti či sedmi letech stále odkládala. Vždy mi do toho něco nepřekonatelného vlezlo. K tomu se ovšem na straně druhé skládaly důvody, proč se tam vydat: Dík za uzdravení jednoho klučiny, který bojoval s hodně blbou nemocí… Dík za osobní růst a posun… Dík za staré i nové přátele… Dík za vyřešení mnoha věcí, vyslyšení mnoha modliteb… Dík i za věci, které se uzavřely. Zkrátka, už byl nejvyšší čas se tam vydat. Zároveň byla čím dál tím menší šance to nějak elegantně zvládnout.

A najednou, kdesi, při povídání o něčem úplně jiném, v poklidu a v pohodě, večer o svátku svatého Columcilla, přišla ta možnost jako blesk z jasného nebe. Skoro, jako by Hospodin zažertoval: „Dobře, stojíš o pouť, tak tady máš možnost, tedy, pokud ji využiješ. Jo, a pokud si myslíš, že je to náhoda, tak ti ji posílám v den, který nepřehlédneš.“

Jsou okamžiky, kdy říci „ne“, znamená propást čas příhodný, kairos. Kývnout na tuto možnost sice znamenalo v tu ránu změnit vlastní plány a nechat věci příští trochu viset ve vzduchu, spolehnout se na to, že se stanou tak, jak se stát mají, a zkusit důvěřovat, že to tak bude dobře. Příštích 24 hodin nebudu mít v rukou.

Sobotní dopoledne mne tedy nezastihlo v Praze, dokonce ani ne někde na toulkách jinde. Místo toho jsem balila batoh v Klatovech a ještě na poslední chvíli do něj přihazovala něco málo k snědku a pití. Potom nastal ta lehčí část cesty (o tu se staralo auto), přes místa, která jsou pro mne také důležitá. Jen ve starých matrikách jsou psána starými jmény – Rejsko, Auloh, Podol, Biessin. Dnes vypadala všechna ta místa idylicky… zelené stromy, bujné louky, krajina až nepravděpodobně ve své jednoduchosti a jisté drsnosti krásná. Tady, v těch místech mám kořeny. Dík i za tuto letmou připomínku. Po chvíli stoupání už se auto kodrcalo po staré vojenské silnici, klem se prostíraly šumavské pláně, louky plné kvítí, osamělé stromy a osamělé chalupy…

Od Mechova (Mosau) už mne čekala pěší cesta. Z tohoto směru jsem šla zatím snad jednou, většinou vždy jsem vyrážela ze Srní. Ale kraj znám a vím, že mne čeká relativně krátká cesta. Ač sobota, turisté se tu nepohybovali teď skoro žádní a cyklistů také jen několik. Bylo možno jít jen tak, nespěchat příliš, sledovat plynutí vody Vchynicko-Tetovského kanálu, trochu přemýšlet, trochu koukat na barvy, zaposlouchat se do zvuků, vnímat předprázdninové šumavské vůně pozdního jara… Pozorovat a přemýšlet, co se změnilo, co zůstává stejné…

U odbočky ke kapli se už provoz trošku zahustil a u kaple samé byl vcelku cvrkot. Skupinky turistů i cyklistů dávaly hlasitě najevo svou existenci, některé více, jiné méně. U pramene a vodoteče řádil malý cvrček, sotva chodil a tekoucí voda ho evidentně fascinovala. Jen mu rodiče jaksi nevysvětlili, že když ji bude výše kalit, nebudou ti, kdo byli níže, moci pít. Ten mrňous byl tak malý, že nebyl s to dohlédnout důsledky svého jednání. Vlastně to bylo takové hezké malé podobenství… o tom, jak se to asi občas má i s naší křesťanskou horlivostí. Po čase přestalo ne právě akční místo bavit hlučné turisty, odhlučeli tedy po cestě zpět ke kanálu. Po nějakém dalším čase odešli i rodiče s tím malým experimentátorem. Bylo ticho. Zcela automaticky vybírám jehličí a plovoucí listy ze skleněných rozevřených dlaní. Je znát, že plastika tu už nějaký čas je. I když svítilo slunce, nejiskřila tak oslnivou modř jako kdysi, byla méně nápadná, dřevo lavičky okolo bylo také zčernalé. Důležité, že ač nenápadnější, je na svém místě. Mohu se napít.

Prostor se náhle zcela vylidnil. Všichni odspěchali do penziónů, hotelů a kiosků na oběd. V čase po poledni tu nastal klid. Poodešla jsem a natáhla se na vyhřátou zídku. Kdysi to byla zeď kostelíka. Pozorovala jsem nahoře nad sebou větve buků se zářivě čerstvými zelenými lístky, důstojnější tmavou zeleň smrkových větví, sluncem vybělenou šeď kmenů a nad tím vším oblaka. Jemný zpěv ptáků, jemný zvuk vánku ve větvích – i tak může vypadat chvíle modlitby. Nemusím Boha bavit, nepotřebuji slova, nemusím mu nic říkat… stačí, že jsem, že vychutnávám okamžik, kdy se čas zdánlivě zastavil…

Obloha se zatahuje, ale z dnešního dne si odnesu ten pohodový pocit slunce, svěžesti, klidu, ticha… Vracím se k prameni. Sedím a dívám se. Voda vytéká ze skleněných dlaní, stále a stále. Je tu pro žíznivou zemi, pro nás, pro lidi. Stačí všem, každý se může napít… Zdroj vody se jeví nevyčerpatelný. Vím, toto podobenství nesedí tak zcela, kdysi ve škole nás učili o koloběhu vody v přírodě. A příroda se rozhodne jej v tu chvíli demonstrovat. Voda začíná padat i shůry. Prozatím je to jemná přeprška, ale pohled na nebe ukazuje, že není zdaleka poslední. Pokud bych dnes vládla svým časem, balila bych rychle batoh a upalovala bych, seč by mi síly stačily, rychle směrem na Srní. Jenže dnes to tak není. Stáhnu se tedy jen pod větve smrků a zůstávám. Nemá cenu dolovat z mobilu předpověď počasí. Dnes, mám-li zmoknout, zmoknu. Les měl žízeň, na měkké půdě není zatím to, že mírně zapršelo, znát. Déšť nebyl zatím ani tak prudký, aby pronikl spletí větví. Mezi stromy je prozatím sucho. Po chvilce laškovně vykouklo slunce. Na chvilku.

Prostranství u cesty se opět plní. Přichází hodně lidí. Bude tady svatba. Zůstávám u zídky základů druhé (co do velikosti i doby vzniku) ze tří kaplí, které zde kdysi stávaly stávaly. Nechci rušit dění, ale chci přihlížet. Po pravdě, z profesního zájmu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdou. Pak už jen okamžik čekání na nevěstu, která do kopce stoupá poslední. Svatba začala. Příroda se ihned rozhodla, že snoubencům naprší štěstí a začala s tím šumavsky důkladně ještě před manželskými sliby. Copak já, mně je hej, pořád jsem pod ochranou mohutných větví smrků. Postupně sem přes cestu prchá pod ochranu smrků část svatebčanů. Snoubenci a farář prchat nemohou a záclona deště se zatahuje důkladněji. Ne, neraduji se poťouchle, že jsem jen divák, těch zmoklíků v základech bývalého presbytáře je mi líto. Déšť přepíná do vytrvalostního modu. Vytrvá tak skutečně do konce svatby a ještě nějakou dobu poté. Vydám se na cestu dolů společně s ostatními, teď nemá cenu u kaple zůstávat. Přeji si jen, aby déšť povolil, než skončí laskavý příkrov lesa. Dopadá to milosrdně. V zatáčce nad Starým Srním dojde kapkám trochu dech. Obzor se trochu vyjasnil a z lesů stoupá pára. Zatím je stále příjemně teplo.

Je čas na krátkou návštěvu Srní samého, ale v sobotu odpoledne tu probíhá jen běžný turistický ruch. Kostel Nejsvětější trojice je pobit novým šindelem a před vstupem přibyl kámen s keltským znázorněním Trojice. Kostel je přirozeně zavřený, bohoslužby zde aktuálně bývají dvakrát do měsíce.

Zbývá návrat na Staré Srní a trocha trpělivosti. Můj případný odvoz je zatím zaneprázdněn mezi svatebčany. Sedím nejprve na podezdívce kůlny, potom na lavici u penzionu. Suším navlhlou mikinu. Je tu ticho a klid a tak se zas nořím do modlitby. Po nějaké době, a dnes nepátrám proč a jak, jen to, co přichází, beru jako fakt, mne ti pro mne cizí lidé pozvali nahoru mezi sebe. Sice mi samota a stav „nic se neděje“ nevadí, ale přijímám pohostinství s vděčností.

Vede mne to celé k úvahám, jak se žilo kdysi dávno těm, kdo se vydávali na cestu jako peregrini pro Christo. Já si tady zkouším nezajištěnost a neřízení svého osudu na pár hodin. Ještě z toho nejsem nervózní, ale delší zkušenost v tomto ohledu by se mou asi trochu zacvičila a přestavila by mi řádsky hodnoty. Třeba i v ohledu rychlejšího přepínání mezi usebraností a pozorností vůči druhým. Tj., nechci odbýt kontakty s lidmi, byť neznámými, pouhými zdvořilostními frázemi. Vytáhnout své ego z ulity natolik, abych byla skutečně přítomná tady a teď. Mám na to dost času. Záhy se přivalila další vlna deště a několikrát se dokonce mezi horami rozburácí hromobití. Ozvěna přeskakuje z kopce na kopec a liják nás všechny zahání na menší prostor, blíž k sobě. Obsluha cateringu zachraňuje řízky, na které začalo pršet, nálada je ale stále dobrá, lidé to berou , jak to je, trocha deště jim náladu rozhodně nepokazí. Trvá to ještě nějakou dobu, ale nevadí to.

Když se déšť moudří natolik, aby se dalo odejít, kráčím z kopce velmi zvolna. Trávník je do sytosti nacuclý vodou, sice příjemně péruje pod nohama, ale v botách, o nich tuším, že je ještě pár hodin nesundám, to není docela to pravé ořechové. Bosky b to šlo asi líp, ale pršení srazilo rychle teplotu o pár stupňů a můj rozmazlený pražský organismus dává najevo, že by uvítal něco podobnějšího teplu. Naštěstí se mu toho za chvíli dostane. Auto je oáza such, tepla a bezpečí. Sjíždíme z hor stejnou cestou. Ještě není čas mlčet, tak povídáme. Pak přijde rychlé loučení, neboť auta prý stojí a vlaky jedou. Ten dnešní nejede. Je tu výluka.

Mlčení přijde poté, co se uvelebím na sedadle náhradní autobusové dopravy, které už bude mířit ku Praze. Autobus je poloprázdný (nebo optimisticky poloplný?) a teď přichází etapa doznívání, hledání souvislostí a důležitých momentů. Ani teď nespěchám, Věci potřebují doznít. Nitky souvislostí se budou objevovat ještě nějaký čas a pak vše zapadne na své místo.

Když odemykám dveře bytu, na Prahu se už snáší noc. Spolu s ní mne zahalila radost a pod jejími křídly usínám.