Oči rozlepuji velmi brzy. Zcela prozaicky za to může rýma, která mne za noc vzbudila asi třikrát. Nějak to pořeším, jdu si uvařit další čaj a zapadnu zpátky do pelechu. Ale oči ne a ne se zase zalepit a spánek nekrouží nikde vůkol. Krátce před šestou to vzdávám a jdu vařit ranní buditelské kafe. Pod nohami na koberci křupou drobečky. Koberec je za skoro týden nemoci zaneřáděný víc, než by bylo únosné a tak se rozhodnu to řešit. V den Páně se sice všeobecně nepracuje, ale „ spadne-li ti vůl neb osel do jámy …“ Navíc, duchovní v den Páně makají, až se z nich kouří. Volím tedy úklid bytu jako alternativní způsob ranní rozcvičky. Byt vypadá tak, že moje perfekcionistická máma (blahé paměti), by z toho „pořádku“ dostala psotník už včera. Moje perfekcionistická kamarádka z farnosti, která se tu občas staví na kafe a kterou spolehlivě vyvede z konceptu i nakřivo pověšený obrázek, tak ta by dostala psotník už někdy ve čtvrtek. Mohu pracovat hezky pomaloučku, až meditativně, abych předčas
ode všeho trochu