První presbyterský den

Oči rozlepuji velmi brzy. Zcela prozaicky za to může rýma, která mne za noc vzbudila asi třikrát. Nějak to pořeším, jdu si uvařit další čaj a zapadnu zpátky do pelechu. Ale oči ne a ne se zase zalepit a spánek nekrouží nikde vůkol. Krátce před šestou to vzdávám a jdu vařit ranní buditelské kafe.

Pod nohami na koberci křupou drobečky. Koberec je za skoro týden nemoci zaneřáděný víc, než by bylo únosné a tak se rozhodnu to řešit. V den Páně se sice všeobecně nepracuje, ale „spadne-li ti vůl neb osel do jámy…“ Navíc, duchovní v den Páně makají, až se z nich kouří. Volím tedy úklid bytu jako alternativní způsob ranní rozcvičky.  Byt vypadá tak, že moje perfekcionistická máma (blahé paměti), by z toho „pořádku“ dostala psotník už včera. Moje perfekcionistická kamarádka z farnosti, která se tu občas staví na kafe a kterou spolehlivě vyvede z konceptu i nakřivo pověšený obrázek, tak ta by dostala psotník už někdy ve čtvrtek.

Mohu pracovat hezky pomaloučku, až meditativně, abych předčasně nerušila klidný spánek sousedů. Zapínám pračku a pak jdu skoncovat s drobky na koberci, poházenými papíry v obýváku a naprostým bincem v kuchyni. Když se po hodině a půl prokoušu k drbání pavlače, vykulí se den do slunečného usměvava. Usměju se také, dodrbu poslední metry pavlače a vracím se do bytu. V mezičase vzorně doprala pračka. Věším prádlo a těším se, že zítra nebudu muset vytahovat svoje neoblíbená trička. Ponožkožrout si dnes vzácně vzal dovolenou, počet a barva všech ponožtiček sedí. Pokud máte pocit, že tohle vše se nehodí k velebnému dni Páně, musím říct, že jsem si to docela užila. Jsem nyní probuzená, rozhýbaná, pár věcí mám promyšlených, jednímslovem dobrý start k novému dni.

Poté se vracím k víceméně ustálenému koloběhu nedělního rána. K snídani dopíjím zbytek kafete a sliju si šalvěj, kterou mi darovala včera jedna dobrá duše spolu s dalšími hodně praktickými věcmi pod názvem Priest Starter Pack (dík).  Odeberu se následně rozjímat nad dnešními biblickými texty, protože mne v noci navštivil nápad. Z přemýšlení mne vyvede pípnutí sms našeho faráře, že se nade mnou smilovává a bere si kázání. Oceňuji, protože i tak si budu záhy připadat, že musím myslet na 50 věcí naráz. Zbytek mého ranního rozjímání podkresluje muzika (tentokrát rozhlasová klasika). Poté už balím nedělní batůžek. 

Ještě je nutné překontrolovat, zda mám všechno. A už je možné vyrazit do ulic ještě dřímajícího velkoměsta. Volím dnes jízdu tramvají, je čas a klid. V tramvaji skoro nikdo, je možné tedy dál tiše přemýšlet, trochu se modlit, trochu koukat z okna.

Do kaple přijíždím o něco dříve, než obvykle. Přesto je tu už velký ruch a cvrkot. Před desátou je dorážejí poslední opozdilci a díky několika prázdninovým návštěvám je nás tak o patnáct lidiček nad očekávání.

Rychle promyslím, co se má dít, pak to ještě rychle celé projdeme s Bendym. Zavrhuji použití misálu. Ne, haldy barevných šňůrek a přelistovávání tam a sem by mne dostaly spolehlivě do super stresu. A také... připadala bych si amatérsky. Protože bych měla být věrná svému vlastnímu výroku z doby, kdy mi mohlo být tak necelých 5 let. V rámci tehdejšího uvolnění doby konce let šedesátých jsem s babičkou několikrát navštívila tajemnou instituci, která se nazývala kostel.  Moc mne to tehdy nebralo, ten pán vpředu mi připadal trošku natvrdlý. Týden co týden říkal pořád ty samé věci a pořád na to měl knížku! Včera znělo něco i o tom, že jako duchovní nemáme být směšní. Tak tedy žádné barevné stužtičky, určitě bych se do toho zamotala. Nadto jsem si pro dnešek vybrala anaforu, která (žel) v té velké červené knížce není. Spoléhám se, že Duch svatý ostatek připomene. Tak tedy jdeme na to! Včera se mne ptali, co se změní… uvidíme tedy.

Začátek bohoslužby je v pohodě, tam je moje role jako předsedajícího minoritní. Vyřádí se tam kantoři a lektoři. Mohu si tedy vychutnávat skvělé Bendyho kázání, při němž se mimo jiné snažíme vyřešit i to, zda by se apoštol Petr nějak zachránil bez Ježíše. Společenství je kreativní a vymyslí značný počet způsobů – od toho, že kdyby bylo Genezaretské jezero plné vanilkového pudingu, ani by se topit nezačal (fyzikové vědí), až po ten, že kdyby tam nebyl Ježíš, Petr by neměl potřebu machrovat (Jeremiáši, super postřeh!)

První výpadek paměti mne postihne před pozdravením pokoje. Obec mi laskavě napoví a jedeme dál. Anaforu si užívám. Ti, kdo mne znají, vědí, že jsem zkrátka musela (ano, ve smyslu onoho řeckého dei – tedy nutnosti, přes niž nejede vlak) sáhnut po Anafoře poutníků v keltské úpravě, tak jak jsme ji sloužili loni o smahainu při první ekumenické keltské v Mirovicích. Nemá prefaci, improvizuji tedy ze vstupů lektorů, které předcházely. Pak jen zkracuji seznam keltských světců, abych farní obec neunudila k smrti. Zmiňuji tedy jen Columcilla. Stíhám teď vnímat i přes diskomfort (v kapli je vedro na padnutí) mnoho věcí naráz: lidi kolem sebe, slova anafory, chléb a víno na oltáři, svoje momentální vnitřní prožívání… a někde za oponou toho všeho snad i Boží úsměv.

Druhý maličký výpadek mám po Agnus, jak opadl stres, vykouřilo se i z hlavy i půl věty. Tentokrát napoví rychle Bendy, takže netápu. Poté už vnímám nějak to, že jsme tu spolu, že patříme k sobě i s Brňáky a táborskými (asi by se víc hodilo s Táboráky, ale kdoví co by si zas kdo pomyslel).

Na závěr nám Lukáš Vytlačil (kterého vůbec nebereme jako kontrolu) zaintonuje z Keltských modliteb Požehnání knězi. Zpívané to má ještě větší sílu, než recitované. A najednou je konec.  Emoce? Nejvíc asi radost z toho, když najdu zatoulaný hrnek s čajem, který jsem doufala vypít před bohoslužbou. Ne, přirozeně, že kecám. Vděčnost. Co víc? 

A co se změnilo? Snad... perspektiva. Připomenulo se mi něco dávného, hodně intimního, spojeného s mým vstupem k Máří. Rozhodovala jsem se o tom před tou spoustou let na exerciciích v Kolíně. Nad ránem, v kapli, kdy svítalo a vitráž, která symbolizuje Ducha pomalu propouštěla do prostoru světlo. Seděla jsem a koukala na svět přes onu vitráž. Ten moment tu byl zas! Dík za vzpomínku.

Po obědě mne Milan hodil domů. Konečně opadl všechen adrenalin předchozích dnů. Dělám si čaj a natáhnu se s knížkou. Do pěti minut spím jako mimino.

Probouzím se v podvečer. Plán na dalších 7 hodin tohoto dne? Hlavně nemluvit. A ostatní se uvidí.

Byl to dnes den obyčejný i neobyčejný. Obyčejný v tom, jak se odvíjel čas a jednotlivé aktivity, neobyčejný v tom, že možná víc, než je obvyklé, se dařilo alespoň občas zahlédnout odlesk Boží slávy. Dík všem vám, že jste k tomu aktivně napomohli.