Z nudy blog II (Darina Bártová)

Červenec se chýlí ke konci, mně už je půl roku. Vyhřezlé plotýnce je o 14 dní víc. A pravděpodobně se rozhodla, že zůstane vyhřezlá do konce světa. Jo, bolí to. Ne pořád a ne vždy strašně, ale jsou elementární pohyby, které bolí vždy. Třeba když se natřásá autobus. To se dělá i mně v batohu špatně. Jinak se vlastně nic nemění. Paničce došlo, že už to tak bude asi napořád. Je z toho parádně zdrblá. Nemůže si sama nakoupit, neudělá některé věci v domácnosti, když jsme se onehdá pustili do kampusu do Dejvic, protože bylo třeba někde na nějakém veledůležitém papíru podpisu, druhý den jsme měli nuceně odpočinkový. Vylepšilo se to, že ujdeme standardně bez zhroucení nějakých 5 tisíc kroků (stále je to tak polovina běžné normy). Dokážeme většinou vyluxovat a vytřít. Sice s bolestí, ale dáváme to. Dokážeme někde tak hodinu sedět (delší sezení bolí). Všechno ostatní nedokážeme. Třeba jít se projít po trávě. Z roušek, tedy z neustálého vlhkého hadru na obličeji, si panička nejen normálně z

Od pátku chodíváme každý den do Střešovic krmit kamarádům psa a kočku. Baví mne to. Pes je obrovitánský, černý a trochu střelený. Kočka se chová aristokraticky. První den na nás čekal pes a vítal nás – to už tak my psi děláváme. Kočka se nechala přemlouvat. Na zavolání sice přišla, ale žrádlo odmítla. V sobotu pršelo. To už na nás před dveřmi čekala dvě zmoklá černá chlupatá rozježená stvoření. Kočka se ještě pokoušela trucovat, ale vydrželo jí to jen do chvíle, než panička otevřela konzervu. Pak dlabala jak nezavřená. V neděli bylo vedro a oba dva leželi u dveří a tvářili se vyčítavě, kde to jako jsme (jeli jsme až po kostele) a kde je hlavně to žrádlo! Pes trochu smutnil, stýská se mu po jeho smečce. To já chápu. Mně by se stýskalo taky. Ale já všude na důležité věci chodím s sebou. I k doktorům a na keše (zas jsme jednu ulovili a to ani moc nebolelo, protože jsme nemuseli nikam daleko chodit). Ale na smutek je prý dobrým lékem rohlík. A dnes byla na smutek lékem konzerva. Osvě