Přeskočit na hlavní obsah

Optimismus není na skladě

Červenec se chýlí ke konci, mně už je půl roku. Vyhřezlé plotýnce je o 14 dní víc. A pravděpodobně se rozhodla, že zůstane vyhřezlá do konce světa. Jo, bolí to. Ne pořád a ne vždy strašně, ale jsou elementární pohyby, které bolí vždy. Třeba když se natřásá autobus. To se dělá i mně v batohu špatně.

Jinak se vlastně nic nemění. Paničce došlo, že už to tak bude asi napořád. Je z toho parádně zdrblá. Nemůže si sama nakoupit, neudělá některé věci v domácnosti, když jsme se onehdá pustili do kampusu do Dejvic, protože bylo třeba někde na nějakém veledůležitém papíru podpisu, druhý den jsme měli nuceně odpočinkový.

Vylepšilo se to, že ujdeme standardně bez zhroucení nějakých 5 tisíc kroků (stále je to tak polovina běžné normy). Dokážeme většinou vyluxovat a vytřít. Sice s bolestí, ale dáváme to. Dokážeme někde tak hodinu sedět (delší sezení bolí). Všechno ostatní nedokážeme. Třeba jít se projít po trávě.

Z roušek, tedy z neustálého vlhkého hadru na obličeji, si panička nejen normálně zničila kůži, ale opakovaně si nastěhovala potvoru jménem Staphylococcus aureus do nosu a do ucha. Byl z toho parádní zánět, s antibiotiky, s neslyšením, s alergií na léky (to jako bonus).

Asi budeme muset začít v tomhle stavu „žít naplno“. Panička čeká, že ji uschopní. Radostí nejásá, ale od systému – jak zdravotního, tak sociálního – se nedá čekat nic. Zůstane to na nás dvou. Třeba i proto, že naše sociální bublina hodně splaskla. A asi ještě splaskne více. Protože i za potenciálního „širšího“ fungování budeme mít plné ruce a tlapy práce, jak přežít.

Loučíme se s kešováním (to vážně moc nejde), s výlety ven, s cestováním, s návštěvami akcí (s berlemi tam překážíme a stejně se nemůžeme normálně účastnit ničeho). S kynologií. Přemýšlíme, jak zajistit chod toho, co „máme za povinnost“. Pokud zjistíme, že nepůjde pracovat, čeká nás asi pracák. A nějaké další radosti, jak zajistit přežití. Pokud jde o tu sociální bublinu, zúžíme ji sami. Přišel na to čas. Jasně, nikoho moc nezajímá, že se zázraky nedějí a že nejsme stateční hrdinové, kteří se přenášejí přes neřešitelné situace s úsměvem. Nejsme. Jsme jen člověk a plyšák. No a co?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...
Okomentovat
Další informace

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...
Okomentovat
Další informace

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...
Okomentovat
Další informace