Přeskočit na hlavní obsah

Optimismus není na skladě

Červenec se chýlí ke konci, mně už je půl roku. Vyhřezlé plotýnce je o 14 dní víc. A pravděpodobně se rozhodla, že zůstane vyhřezlá do konce světa. Jo, bolí to. Ne pořád a ne vždy strašně, ale jsou elementární pohyby, které bolí vždy. Třeba když se natřásá autobus. To se dělá i mně v batohu špatně.

Jinak se vlastně nic nemění. Paničce došlo, že už to tak bude asi napořád. Je z toho parádně zdrblá. Nemůže si sama nakoupit, neudělá některé věci v domácnosti, když jsme se onehdá pustili do kampusu do Dejvic, protože bylo třeba někde na nějakém veledůležitém papíru podpisu, druhý den jsme měli nuceně odpočinkový.

Vylepšilo se to, že ujdeme standardně bez zhroucení nějakých 5 tisíc kroků (stále je to tak polovina běžné normy). Dokážeme většinou vyluxovat a vytřít. Sice s bolestí, ale dáváme to. Dokážeme někde tak hodinu sedět (delší sezení bolí). Všechno ostatní nedokážeme. Třeba jít se projít po trávě.

Z roušek, tedy z neustálého vlhkého hadru na obličeji, si panička nejen normálně zničila kůži, ale opakovaně si nastěhovala potvoru jménem Staphylococcus aureus do nosu a do ucha. Byl z toho parádní zánět, s antibiotiky, s neslyšením, s alergií na léky (to jako bonus).

Asi budeme muset začít v tomhle stavu „žít naplno“. Panička čeká, že ji uschopní. Radostí nejásá, ale od systému – jak zdravotního, tak sociálního – se nedá čekat nic. Zůstane to na nás dvou. Třeba i proto, že naše sociální bublina hodně splaskla. A asi ještě splaskne více. Protože i za potenciálního „širšího“ fungování budeme mít plné ruce a tlapy práce, jak přežít.

Loučíme se s kešováním (to vážně moc nejde), s výlety ven, s cestováním, s návštěvami akcí (s berlemi tam překážíme a stejně se nemůžeme normálně účastnit ničeho). S kynologií. Přemýšlíme, jak zajistit chod toho, co „máme za povinnost“. Pokud zjistíme, že nepůjde pracovat, čeká nás asi pracák. A nějaké další radosti, jak zajistit přežití. Pokud jde o tu sociální bublinu, zúžíme ji sami. Přišel na to čas. Jasně, nikoho moc nezajímá, že se zázraky nedějí a že nejsme stateční hrdinové, kteří se přenášejí přes neřešitelné situace s úsměvem. Nejsme. Jsme jen člověk a plyšák. No a co?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n