Přeskočit na hlavní obsah

Optimismus není na skladě

Červenec se chýlí ke konci, mně už je půl roku. Vyhřezlé plotýnce je o 14 dní víc. A pravděpodobně se rozhodla, že zůstane vyhřezlá do konce světa. Jo, bolí to. Ne pořád a ne vždy strašně, ale jsou elementární pohyby, které bolí vždy. Třeba když se natřásá autobus. To se dělá i mně v batohu špatně.

Jinak se vlastně nic nemění. Paničce došlo, že už to tak bude asi napořád. Je z toho parádně zdrblá. Nemůže si sama nakoupit, neudělá některé věci v domácnosti, když jsme se onehdá pustili do kampusu do Dejvic, protože bylo třeba někde na nějakém veledůležitém papíru podpisu, druhý den jsme měli nuceně odpočinkový.

Vylepšilo se to, že ujdeme standardně bez zhroucení nějakých 5 tisíc kroků (stále je to tak polovina běžné normy). Dokážeme většinou vyluxovat a vytřít. Sice s bolestí, ale dáváme to. Dokážeme někde tak hodinu sedět (delší sezení bolí). Všechno ostatní nedokážeme. Třeba jít se projít po trávě.

Z roušek, tedy z neustálého vlhkého hadru na obličeji, si panička nejen normálně zničila kůži, ale opakovaně si nastěhovala potvoru jménem Staphylococcus aureus do nosu a do ucha. Byl z toho parádní zánět, s antibiotiky, s neslyšením, s alergií na léky (to jako bonus).

Asi budeme muset začít v tomhle stavu „žít naplno“. Panička čeká, že ji uschopní. Radostí nejásá, ale od systému – jak zdravotního, tak sociálního – se nedá čekat nic. Zůstane to na nás dvou. Třeba i proto, že naše sociální bublina hodně splaskla. A asi ještě splaskne více. Protože i za potenciálního „širšího“ fungování budeme mít plné ruce a tlapy práce, jak přežít.

Loučíme se s kešováním (to vážně moc nejde), s výlety ven, s cestováním, s návštěvami akcí (s berlemi tam překážíme a stejně se nemůžeme normálně účastnit ničeho). S kynologií. Přemýšlíme, jak zajistit chod toho, co „máme za povinnost“. Pokud zjistíme, že nepůjde pracovat, čeká nás asi pracák. A nějaké další radosti, jak zajistit přežití. Pokud jde o tu sociální bublinu, zúžíme ji sami. Přišel na to čas. Jasně, nikoho moc nezajímá, že se zázraky nedějí a že nejsme stateční hrdinové, kteří se přenášejí přes neřešitelné situace s úsměvem. Nejsme. Jsme jen člověk a plyšák. No a co?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace