Optimismus není na skladě

Červenec se chýlí ke konci, mně už je půl roku. Vyhřezlé plotýnce je o 14 dní víc. A pravděpodobně se rozhodla, že zůstane vyhřezlá do konce světa. Jo, bolí to. Ne pořád a ne vždy strašně, ale jsou elementární pohyby, které bolí vždy. Třeba když se natřásá autobus. To se dělá i mně v batohu špatně.

Jinak se vlastně nic nemění. Paničce došlo, že už to tak bude asi napořád. Je z toho parádně zdrblá. Nemůže si sama nakoupit, neudělá některé věci v domácnosti, když jsme se onehdá pustili do kampusu do Dejvic, protože bylo třeba někde na nějakém veledůležitém papíru podpisu, druhý den jsme měli nuceně odpočinkový.

Vylepšilo se to, že ujdeme standardně bez zhroucení nějakých 5 tisíc kroků (stále je to tak polovina běžné normy). Dokážeme většinou vyluxovat a vytřít. Sice s bolestí, ale dáváme to. Dokážeme někde tak hodinu sedět (delší sezení bolí). Všechno ostatní nedokážeme. Třeba jít se projít po trávě.

Z roušek, tedy z neustálého vlhkého hadru na obličeji, si panička nejen normálně zničila kůži, ale opakovaně si nastěhovala potvoru jménem Staphylococcus aureus do nosu a do ucha. Byl z toho parádní zánět, s antibiotiky, s neslyšením, s alergií na léky (to jako bonus).

Asi budeme muset začít v tomhle stavu „žít naplno“. Panička čeká, že ji uschopní. Radostí nejásá, ale od systému – jak zdravotního, tak sociálního – se nedá čekat nic. Zůstane to na nás dvou. Třeba i proto, že naše sociální bublina hodně splaskla. A asi ještě splaskne více. Protože i za potenciálního „širšího“ fungování budeme mít plné ruce a tlapy práce, jak přežít.

Loučíme se s kešováním (to vážně moc nejde), s výlety ven, s cestováním, s návštěvami akcí (s berlemi tam překážíme a stejně se nemůžeme normálně účastnit ničeho). S kynologií. Přemýšlíme, jak zajistit chod toho, co „máme za povinnost“. Pokud zjistíme, že nepůjde pracovat, čeká nás asi pracák. A nějaké další radosti, jak zajistit přežití. Pokud jde o tu sociální bublinu, zúžíme ji sami. Přišel na to čas. Jasně, nikoho moc nezajímá, že se zázraky nedějí a že nejsme stateční hrdinové, kteří se přenášejí přes neřešitelné situace s úsměvem. Nejsme. Jsme jen člověk a plyšák. No a co?