Přeskočit na hlavní obsah

Krmíme

Od pátku chodíváme každý den do Střešovic krmit kamarádům psa a kočku. Baví mne to. Pes je obrovitánský, černý a trochu střelený. Kočka se chová aristokraticky. První den na nás čekal pes a vítal nás – to už tak my psi děláváme. Kočka se nechala přemlouvat. Na zavolání sice přišla, ale žrádlo odmítla.

V sobotu pršelo. To už na nás před dveřmi čekala dvě zmoklá černá chlupatá rozježená stvoření. Kočka se ještě pokoušela trucovat, ale vydrželo jí to jen do chvíle, než panička otevřela konzervu. Pak dlabala jak nezavřená.

V neděli bylo vedro a oba dva leželi u dveří a tvářili se vyčítavě, kde to jako jsme (jeli jsme až po kostele) a kde je hlavně to žrádlo! Pes trochu smutnil, stýská se mu po jeho smečce. To já chápu. Mně by se stýskalo taky. Ale já všude na důležité věci chodím s sebou. I k doktorům a na keše (zas jsme jednu ulovili a to ani moc nebolelo, protože jsme nemuseli nikam daleko chodit). Ale na smutek je prý dobrým lékem rohlík.

A dnes byla na smutek lékem konzerva. Osvědčila se suprově. Navíc, protože v domě bylo více dvounožců, kteří se pohybovali i po zahradě, si oba zvířáci užili lidského kontaktu do sytosti. Pes má potíž soustředit se na to, že by měl před krmením sedět (na mou paničku s nemocnými zády zkrátka skákat nesmí), ale pomaloučku polehoučku to chápe. Jen se pak poměrně halasně dovolává kontaktu – drbání, tahání za ucho a tak. Kočka ne, ta vždy aristokraticky propluje těmi prostory domu, kam smí, kriticky zkontroluje, co se změnilo. Ale svůj názor nad předkládaným žrádlem dokáže dát také poměrně hlasitě a kriticky najevo.

Tak se nenudíme.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...