Přeskočit na hlavní obsah

Krmíme

Od pátku chodíváme každý den do Střešovic krmit kamarádům psa a kočku. Baví mne to. Pes je obrovitánský, černý a trochu střelený. Kočka se chová aristokraticky. První den na nás čekal pes a vítal nás – to už tak my psi děláváme. Kočka se nechala přemlouvat. Na zavolání sice přišla, ale žrádlo odmítla.

V sobotu pršelo. To už na nás před dveřmi čekala dvě zmoklá černá chlupatá rozježená stvoření. Kočka se ještě pokoušela trucovat, ale vydrželo jí to jen do chvíle, než panička otevřela konzervu. Pak dlabala jak nezavřená.

V neděli bylo vedro a oba dva leželi u dveří a tvářili se vyčítavě, kde to jako jsme (jeli jsme až po kostele) a kde je hlavně to žrádlo! Pes trochu smutnil, stýská se mu po jeho smečce. To já chápu. Mně by se stýskalo taky. Ale já všude na důležité věci chodím s sebou. I k doktorům a na keše (zas jsme jednu ulovili a to ani moc nebolelo, protože jsme nemuseli nikam daleko chodit). Ale na smutek je prý dobrým lékem rohlík.

A dnes byla na smutek lékem konzerva. Osvědčila se suprově. Navíc, protože v domě bylo více dvounožců, kteří se pohybovali i po zahradě, si oba zvířáci užili lidského kontaktu do sytosti. Pes má potíž soustředit se na to, že by měl před krmením sedět (na mou paničku s nemocnými zády zkrátka skákat nesmí), ale pomaloučku polehoučku to chápe. Jen se pak poměrně halasně dovolává kontaktu – drbání, tahání za ucho a tak. Kočka ne, ta vždy aristokraticky propluje těmi prostory domu, kam smí, kriticky zkontroluje, co se změnilo. Ale svůj názor nad předkládaným žrádlem dokáže dát také poměrně hlasitě a kriticky najevo.

Tak se nenudíme.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n