Krmíme

Od pátku chodíváme každý den do Střešovic krmit kamarádům psa a kočku. Baví mne to. Pes je obrovitánský, černý a trochu střelený. Kočka se chová aristokraticky. První den na nás čekal pes a vítal nás – to už tak my psi děláváme. Kočka se nechala přemlouvat. Na zavolání sice přišla, ale žrádlo odmítla.

V sobotu pršelo. To už na nás před dveřmi čekala dvě zmoklá černá chlupatá rozježená stvoření. Kočka se ještě pokoušela trucovat, ale vydrželo jí to jen do chvíle, než panička otevřela konzervu. Pak dlabala jak nezavřená.

V neděli bylo vedro a oba dva leželi u dveří a tvářili se vyčítavě, kde to jako jsme (jeli jsme až po kostele) a kde je hlavně to žrádlo! Pes trochu smutnil, stýská se mu po jeho smečce. To já chápu. Mně by se stýskalo taky. Ale já všude na důležité věci chodím s sebou. I k doktorům a na keše (zas jsme jednu ulovili a to ani moc nebolelo, protože jsme nemuseli nikam daleko chodit). Ale na smutek je prý dobrým lékem rohlík.

A dnes byla na smutek lékem konzerva. Osvědčila se suprově. Navíc, protože v domě bylo více dvounožců, kteří se pohybovali i po zahradě, si oba zvířáci užili lidského kontaktu do sytosti. Pes má potíž soustředit se na to, že by měl před krmením sedět (na mou paničku s nemocnými zády zkrátka skákat nesmí), ale pomaloučku polehoučku to chápe. Jen se pak poměrně halasně dovolává kontaktu – drbání, tahání za ucho a tak. Kočka ne, ta vždy aristokraticky propluje těmi prostory domu, kam smí, kriticky zkontroluje, co se změnilo. Ale svůj názor nad předkládaným žrádlem dokáže dát také poměrně hlasitě a kriticky najevo.

Tak se nenudíme.