Z nudy blog II (Darina Bártová)

Minule jsem skončila své vyprávění tím, že přelom srpna a září se tvářil poklidně, asi tak na jeden jediný den. Za rohem totiž čekala spousta věcí, které bylo třeba zvládnout do začátku budoucího semestru. Pracovně i jinak. Pár lékařských prohlídek, pár dnů příprav semestru: hardware, software, zmatky s rozvrhem, klasika. Do toho se vmezeřují mimořádky – zatoužil po mně Český rozhlas. Nejdříve jsem se snažila jim vysvětlit, že na to nejsem ta správná osoba, ale byli vcelku neoblomní. I vydala jsem se mezi vším tím shonem do rozhlasu. Považovala jsem ho od dětství za tajemné místo, kde se dávají dohromady všechna ta krásná slova, která mě provázela opravdu od malinka. Realita byla trochu rozčarováním, studio je hlavně stůl, technika a pár židlí. Na začátku září také vedro, protože okna musela být zcela logicky zavřena a venku panovaly spíš tropy. Na druhé straně to bylo profesionální vše se povedlo hned a ve správných časových limitech. Měla jsem tentokrát výhodu, že se dalo na povídá

Do omrzení a na každém kroku mne v tomto čas pronásleduje otázka, jak že prý hodnotím svou službu. Ale řekněme si upřímně, co člověk ví po pouhých třiceti a navrch jednom dnu? Natož aby byl kompetentní něco hodnotit. Dobře, zkusím se jen ohlédnout. A pokud se tam nějaké to hodnocení vmezeří, dobře mu tak. Moje introvertní ego mi tu tiše napovídá, že tyto dny vnímám subjektivně snad jako čas desetkrát delší. Čas nabitý událostmi, ale i setkáními, maily, dopisy, povídáním… Pravda, hned první den, který následoval po svěcení, jsem odpoledne vzorně zalezla do pelechu s ovázaným krkem, kloktala poslušně šalvěj, kterou jsem dostala v balíčku první pro duchovenstvo, ucucávala lipový čaj a doufala, že se umoudří rýma i hlasivky. Naštěstí se umoudřily vskutku rychle a někdy v půli týdne jsem už byla jako rybička. Mohla jsem tedy vyrazit na jeden den poustevničit. Nepovím kam, ti, kdo vědí, vědí, ti kdo nevědí, si mohou představit naprosto líný den mimo Prahu, ve stinném loubí. Ticho rušily