Do omrzení a na každém kroku mne v tomto čas pronásleduje otázka, jak že prý hodnotím svou službu. Ale řekněme si upřímně, co člověk ví po pouhých třiceti a navrch jednom dnu? Natož aby byl kompetentní něco hodnotit. Dobře, zkusím se jen ohlédnout. A pokud se tam nějaké to hodnocení vmezeří, dobře mu tak.
Moje introvertní ego mi tu tiše napovídá, že tyto dny vnímám
subjektivně snad jako čas desetkrát delší. Čas nabitý událostmi, ale i
setkáními, maily, dopisy, povídáním…
Pravda, hned první den, který následoval po svěcení, jsem
odpoledne vzorně zalezla do pelechu s ovázaným krkem, kloktala poslušně
šalvěj, kterou jsem dostala v balíčku první pro duchovenstvo, ucucávala
lipový čaj a doufala, že se umoudří rýma i hlasivky. Naštěstí se umoudřily vskutku
rychle a někdy v půli týdne jsem už byla jako rybička. Mohla jsem tedy
vyrazit na jeden den poustevničit. Nepovím kam, ti, kdo vědí, vědí, ti kdo
nevědí, si mohou představit naprosto líný den mimo Prahu, ve stinném loubí.
Ticho rušily jen zpěv ptáků a zurčení vody. Byl to čas, kdy se dalo spát, číst,
ale také se modlit a většinou jen být, naslouchat, radovat se a nabírat síly.
Z lesa na mne vykoukla zvědavě sojka, u napajedla se hašteřilo pár dalších
opeřenců a zdálo se, že čas se zastavil. Pomohlo to, nabrala jsem síly pro
další dny.
Doma jsem potom na chvilku brouzdala po sociálních sítích.
Po skoro měsíci, kdy jsem si dávala víceméně (spíš více) od těchto médií půst,
byl náraz na realitu maličko kách. Očekávala jsem sice, že naše svěcení rozvíří
stojaté vody církevních a konfesních rybníčků, louží a loužiček, ale tohle byla
tsunami! Pročetla jsem pár „zasvěcených“ komentářů. Nad některými jsem se
trochu bavila, ale nestály mi za to to glosovat (toho se ujali naši
spolubratři, dík).
Když jsem se dozvěděla, že žena by měla být maximálně
kostelnicí, měla jsem cukání zveřejnit své rozšířené církevní CV: děkuji,
domovničila jsem na církevním objektu 4 roky a vskutku mne tato pozice
intelektuálně neuspokojovala, byť jsem mimo klasického smýčení a drhnutí
zvládla i taje elektrikářských, jako i obecně budovatelských základů. Svého
času jsem dokonce uměla i ukrajinské a rusínské velmi expresivní výrazy (neboť
i na církevních objektech pracovali v 90. letech brigádníci
z Východu), ale protože jsem je dál netrénovala, většinu jsem jich už
šťastně zapomněla. Navíc, raději se vyjadřuji o stupínek kultivovaněji.
K záchvatu smíchu mne pak dovedl názor pisatele, který
se evidentně pokoušel řešit hrátky s ontologickou proměnou a zvěstoval mi,
že jsem zůstala normální ženou. Bodejť by ne, kdyby to bylo jinak, asi bych
poněkud znervózněla. Takže to byl vlastně kompliment.
Ale udržela jsem se a své myšlenky neventilovala, neb jak
píše kdesi Kipling, nemá cenu plýtvat perlami intelektuálního sarkasmu
v prostoru, který je neocení.
Po nějaké půlhodině jsem zaklapla notebook s vědomím,
že jsem za ten měsíc mediálního půstu zas tak o nic moc nepřišla a že je na
místě, protože mohu, si ho poněkud prodloužit. S touto myšlenkou jsem
sbalila své sakypaky a odjela na dovolenou tam, kde jsem věděla, že není wi-fi.
Sice jsem zjistila, že síla signálu již dorazila i do těchto zapomenutých koutů
civilizace, ale měla jsem na práci spoustu jiných věcí. Mobil proto zůstával
jen položený vedle spacáku a věnovala jsem mu jeden pohled ráno a další večer. Vstávala jsem brzo ráno a koukala, jak se svět
kolem probouzí, sama jsem se pak probouzela ve vlnách blízkého rybníka,
dopoledne něco fyzické práce, odpoledne lítání s GPSkou po lese –
z mého pohledu tedy dovolená na jedničku. A potom posun ještě dál a zas
pár dnů v Pošumaví.
Do rozpálené Prahy se mi moc vracet nechtělo, ale i dovolená
má svůj konec. Přelom srpna a září se tvářil poklidně, asi tak na jeden jediný
den.
…to be continued…
Komentáře
Okomentovat