Přeskočit na hlavní obsah

První presbyterský měsíc a kousek I

Do omrzení a na každém kroku mne v tomto čas pronásleduje otázka, jak že prý hodnotím svou službu. Ale řekněme si upřímně, co člověk ví po pouhých třiceti a navrch jednom dnu? Natož aby byl kompetentní něco hodnotit. Dobře, zkusím se jen ohlédnout. A pokud se tam nějaké to hodnocení vmezeří, dobře mu tak.

Moje introvertní ego mi tu tiše napovídá, že tyto dny vnímám subjektivně snad jako čas desetkrát delší. Čas nabitý událostmi, ale i setkáními, maily, dopisy, povídáním…

Pravda, hned první den, který následoval po svěcení, jsem odpoledne vzorně zalezla do pelechu s ovázaným krkem, kloktala poslušně šalvěj, kterou jsem dostala v balíčku první pro duchovenstvo, ucucávala lipový čaj a doufala, že se umoudří rýma i hlasivky. Naštěstí se umoudřily vskutku rychle a někdy v půli týdne jsem už byla jako rybička. Mohla jsem tedy vyrazit na jeden den poustevničit. Nepovím kam, ti, kdo vědí, vědí, ti kdo nevědí, si mohou představit naprosto líný den mimo Prahu, ve stinném loubí. Ticho rušily jen zpěv ptáků a zurčení vody. Byl to čas, kdy se dalo spát, číst, ale také se modlit a většinou jen být, naslouchat, radovat se a nabírat síly. Z lesa na mne vykoukla zvědavě sojka, u napajedla se hašteřilo pár dalších opeřenců a zdálo se, že čas se zastavil. Pomohlo to, nabrala jsem síly pro další dny.

Doma jsem potom na chvilku brouzdala po sociálních sítích. Po skoro měsíci, kdy jsem si dávala víceméně (spíš více) od těchto médií půst, byl náraz na realitu maličko kách. Očekávala jsem sice, že naše svěcení rozvíří stojaté vody církevních a konfesních rybníčků, louží a loužiček, ale tohle byla tsunami! Pročetla jsem pár „zasvěcených“ komentářů. Nad některými jsem se trochu bavila, ale nestály mi za to to glosovat (toho se ujali naši spolubratři, dík).

Když jsem se dozvěděla, že žena by měla být maximálně kostelnicí, měla jsem cukání zveřejnit své rozšířené církevní CV: děkuji, domovničila jsem na církevním objektu 4 roky a vskutku mne tato pozice intelektuálně neuspokojovala, byť jsem mimo klasického smýčení a drhnutí zvládla i taje elektrikářských, jako i obecně budovatelských základů. Svého času jsem dokonce uměla i ukrajinské a rusínské velmi expresivní výrazy (neboť i na církevních objektech pracovali v 90. letech brigádníci z Východu), ale protože jsem je dál netrénovala, většinu jsem jich už šťastně zapomněla. Navíc, raději se vyjadřuji o stupínek kultivovaněji.

K záchvatu smíchu mne pak dovedl názor pisatele, který se evidentně pokoušel řešit hrátky s ontologickou proměnou a zvěstoval mi, že jsem zůstala normální ženou. Bodejť by ne, kdyby to bylo jinak, asi bych poněkud znervózněla. Takže to byl vlastně kompliment.

Ale udržela jsem se a své myšlenky neventilovala, neb jak píše kdesi Kipling, nemá cenu plýtvat perlami intelektuálního sarkasmu v prostoru, který je neocení.

Po nějaké půlhodině jsem zaklapla notebook s vědomím, že jsem za ten měsíc mediálního půstu zas tak o nic moc nepřišla a že je na místě, protože mohu, si ho poněkud prodloužit. S touto myšlenkou jsem sbalila své sakypaky a odjela na dovolenou tam, kde jsem věděla, že není wi-fi. Sice jsem zjistila, že síla signálu již dorazila i do těchto zapomenutých koutů civilizace, ale měla jsem na práci spoustu jiných věcí. Mobil proto zůstával jen položený vedle spacáku a věnovala jsem mu jeden pohled ráno a další večer.  Vstávala jsem brzo ráno a koukala, jak se svět kolem probouzí, sama jsem se pak probouzela ve vlnách blízkého rybníka, dopoledne něco fyzické práce, odpoledne lítání s GPSkou po lese – z mého pohledu tedy dovolená na jedničku. A potom posun ještě dál a zas pár dnů v Pošumaví.

Do rozpálené Prahy se mi moc vracet nechtělo, ale i dovolená má svůj konec. Přelom srpna a září se tvářil poklidně, asi tak na jeden jediný den.

…to be continued…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...