Minule jsem skončila své vyprávění tím, že přelom srpna a září se tvářil poklidně, asi tak na jeden jediný den.
Za rohem totiž čekala spousta věcí, které bylo třeba
zvládnout do začátku budoucího semestru. Pracovně i jinak. Pár lékařských
prohlídek, pár dnů příprav semestru: hardware, software, zmatky
s rozvrhem, klasika. Do toho se vmezeřují mimořádky – zatoužil po mně
Český rozhlas. Nejdříve jsem se snažila jim vysvětlit, že na to nejsem ta
správná osoba, ale byli vcelku neoblomní. I vydala jsem se mezi vším tím shonem
do rozhlasu. Považovala jsem ho od dětství za tajemné místo, kde se dávají
dohromady všechna ta krásná slova, která mě provázela opravdu od malinka.
Realita byla trochu rozčarováním, studio je hlavně stůl, technika a pár židlí.
Na začátku září také vedro, protože okna musela být zcela logicky zavřena a
venku panovaly spíš tropy. Na druhé straně to bylo profesionální vše se povedlo
hned a ve správných časových limitech. Měla jsem tentokrát výhodu, že se dalo
na povídání připravit, i když těch možných otázek mi poslali snad padesát. Tak
dobře jsem domácí přípravu nedělala, že bych jako měla odpovědi na vše, ale to
hlavní jsem si měla šanci promyslet. Ano, i tady padla ta legrační otázka, jak
se po necelém měsíci cítím. „Jako poloslepé štěně“, chtělo se mi říct, ale
snažila jsem se promlouvat moudře a důstojně.
Z rychlého odskoku do rozhlasu jsem se doufala vrátit
do pracovní reality, ale tak zcela se to nezadařilo. Do mailového boxu
přistála žádost o další natáčení. Dokonce celý podcast. „No tě pic, já jsem
tedy v kurzu!“ pomyslela jsem si. Ale zvládla jsem rozhlas, zvládnu i
podcast. Což o to, redaktor na mne nachystaný byl, ale tentokrát to bylo bez
domácí přípravy. Bylo to dlouhé a padaly otázky hodně „na tělo“. O tom, jaké to
bylo za covidu v ty první hodně zlé dny, o tom, jaký je můj vnitřní
duchovní život… Kdyby to nebylo natáčení na dálku, asi bych s radostí
v některých momentech redaktora zakousla. Ale nešlo to. A vlastně… dovedl
mne aspoň na chvíli k přemýšlení. Možná i k vyjádření toho, že i při
vší té službě si chci a musím chránit svůj prostor ticha a modlitby, aby bylo vůbec
kde čerpat.
Ledva jsem tohle vše měla za sebou, proletěla jsem jak blesk
těmi několika dny před začátkem semestru, všemi těmi schůzemi, chystáním a piglováním.
Klasické infarktové situace: V jedné z učeben stále nejsou počítače
(zázrakem se objevily aspoň provizorní a učebna je ve stavu proměnlivém, zatím
nikdy nevím, co mne čeká, když tam jdu učit). Objevila se další studijní
skupina, jasně, že je moje a že je v pondělí od 8 od rána. U kanclu se
nedovírají dveře, u kopírky se zase protáčí zámek, změny výuky v jedno z listopadových
týdnů jsou naprosto „na palici“…
Jenže to už jsem balila batůžek na cestu do Těšína, kde si mne
žádala Česká křesťanská akademie na povídání o Keltském křesťanství. Vcelku
jsem se těšila na těch pár hodin ve vlaku, kdy bude čas přemýšlet a vlastně
také odpočívat. Nesáhla jsem tedy ani po zápisníku a jen jsem nechala věci
plynout. Bylo z toho cestou přemýšlení o lidech, možnostech, situacích, bolestech
a potížích, ale i o radosti. Zní to banálně, ale ta cesta banální nebyla.
Odpolední Těšín byl mírně ospalý a nepomohlo tomu ani kafe v Kamerliku.
Na uklidnění jsem si darovala cestu po stopách písně Těšínské nebe. Vím tedy
už, kde byl Sachsenberg a kde se u Prohazků dělalo od pěti do pěti za sedm
zlatých.
Vlastní přednáška se odehrávala v jiné kavárně, na
břehu řeky. Byl to svistot, měla jsem vskutku „vítr“, že se nevejdu do času a
tak jsem „jela jak“ dráha. Na stole mi chladl moc dobrý čaj, ale vlastně nebyl
moc prostor si ho vypít, bylo mnoho co říci, mnoho co odpovědět. Vděk jsem
pociťovala za to, že tato nová zkušenost proběhla vlastně hodně bezpečně. Ano,
jsem zvyklá přednášet studentům, ale to je trochu jiný styl. Tady se neobjevil
žádný zjevný „prudič“, spíš potom několik lidí, které to snad vážně zaujalo.
A pak byl najednou konec a následoval večerní Cieszyn a procházka
ulicemi starého města, skoro letní počasí. Stmívalo se, dny už se přece jen
viditelně krátí, ale centrum sice žilo, ale proti Praze tak nějak neuspěchaně.
Pocit poklidu a pohody.
Bydlela jsem v kapli, přesněji řečeno v místnosti za
kaplí. Ještě, než jsem se nasoukala do spacáku, dopřála jsem si ten přepych si
na chvilku v kapli sednout a popřemýšlet. Snad tak trochu shrnout ty útržky
myšlenek, které mi kroužily kolem hlavy přes den, na cestě. Potom už… spím.
Ráno mne neprobudil budík, ale asfaltéři. Začali túrovat
motory parních válců krátce před sedmou. Využila jsem toho a vyrazila ulovit
něco k snědku. Kafe jsem si pak vzala zase do kaple (může se při pití kávy
modlit?) a těšila se, že si tu udělám tichou hodinku. Houby, houby… asfaltéři
se pustili do práce z gruntu. Nevadil by ani tak hluk a otřesy, ale
asfaltový odér se dral do kaple všemi póry. Zavřela jsem okna a vyrazila na
procházku po městě. Nejprve až k parku
A. Sikory, potom pomalu po nábřeží vzhůru. Bylo tu rušno na tak brzké ráno.
Nejen sem tam osamělý běžec, ale přímo dusající davy. Asi nějaký závod. Mezi tím vším se proplétali matky a otcové s kočárky,
lidé se psy všech ras a velikostí. U parku mi přímo pod nos sletěl ze stromu
první zralý kaštan a vyzývavě se rozplácl půl kroku přede mnou. Podzim to tedy
myslí vážně. Vše kolem je ale stále zelené, někde, je pravda ta zeleň vypálená
sluncem, jiné trochu zaprášená. Paletu barev podzim zatím nevytáhl. Nezačal
zatím malovat. To bude třeba si tak dva tři týdny počkat. Po mostě Svobody
přecházím hranici a budu se chvíli toulat po zahradách, které prý tu na jaře
mají nejkrásnější magnólie. Jdu pomalu, není kam chvátat, mám celé dopoledne
pro sebe. Hlavní ulice jsou teď rušné, plné spěchajících a nakupujících lidí.
Zabočím tedy raději do uliček. Potom kolem muzea rychle přes náměstí k synagoze.
Následně se proplétám dalšími uličkami mezi divadlem a zámkem a po Hlavní třídě
se vracím do Čech. Už mne z té štrapáce bolí kapku nohy a dost záda. Na
konci Hlavní třídy jsem naštěstí skoro „doma“. Asfaltéři zatím pokročili o dobrých
150 metrů dále ke Komenského sadům. Lze tedy opatrně nastevřít okno do dvora a
pak se vydávám na cestu ke Š. Prý tam budu dnes k obědu hlavním chodem.
…to be continued…
Komentáře
Okomentovat