Přeskočit na hlavní obsah

První presbyterský měsíc a kousek II

Minule jsem skončila své vyprávění tím, že přelom srpna a září se tvářil poklidně, asi tak na jeden jediný den.

Za rohem totiž čekala spousta věcí, které bylo třeba zvládnout do začátku budoucího semestru. Pracovně i jinak. Pár lékařských prohlídek, pár dnů příprav semestru: hardware, software, zmatky s rozvrhem, klasika. Do toho se vmezeřují mimořádky – zatoužil po mně Český rozhlas. Nejdříve jsem se snažila jim vysvětlit, že na to nejsem ta správná osoba, ale byli vcelku neoblomní. I vydala jsem se mezi vším tím shonem do rozhlasu. Považovala jsem ho od dětství za tajemné místo, kde se dávají dohromady všechna ta krásná slova, která mě provázela opravdu od malinka. Realita byla trochu rozčarováním, studio je hlavně stůl, technika a pár židlí. Na začátku září také vedro, protože okna musela být zcela logicky zavřena a venku panovaly spíš tropy. Na druhé straně to bylo profesionální vše se povedlo hned a ve správných časových limitech. Měla jsem tentokrát výhodu, že se dalo na povídání připravit, i když těch možných otázek mi poslali snad padesát. Tak dobře jsem domácí přípravu nedělala, že bych jako měla odpovědi na vše, ale to hlavní jsem si měla šanci promyslet. Ano, i tady padla ta legrační otázka, jak se po necelém měsíci cítím. „Jako poloslepé štěně“, chtělo se mi říct, ale snažila jsem se promlouvat moudře a důstojně.

Z rychlého odskoku do rozhlasu jsem se doufala vrátit do pracovní reality, ale tak zcela se to nezadařilo. Do mailového boxu přistála žádost o další natáčení. Dokonce celý podcast. „No tě pic, já jsem tedy v kurzu!“ pomyslela jsem si. Ale zvládla jsem rozhlas, zvládnu i podcast. Což o to, redaktor na mne nachystaný byl, ale tentokrát to bylo bez domácí přípravy. Bylo to dlouhé a padaly otázky hodně „na tělo“. O tom, jaké to bylo za covidu v ty první hodně zlé dny, o tom, jaký je můj vnitřní duchovní život… Kdyby to nebylo natáčení na dálku, asi bych s radostí v některých momentech redaktora zakousla. Ale nešlo to. A vlastně… dovedl mne aspoň na chvíli k přemýšlení. Možná i k vyjádření toho, že i při vší té službě si chci a musím chránit svůj prostor ticha a modlitby, aby bylo vůbec kde čerpat.

Ledva jsem tohle vše měla za sebou, proletěla jsem jak blesk těmi několika dny před začátkem semestru, všemi těmi schůzemi, chystáním a piglováním. Klasické infarktové situace: V jedné z učeben stále nejsou počítače (zázrakem se objevily aspoň provizorní a učebna je ve stavu proměnlivém, zatím nikdy nevím, co mne čeká, když tam jdu učit). Objevila se další studijní skupina, jasně, že je moje a že je v pondělí od 8 od rána. U kanclu se nedovírají dveře, u kopírky se zase protáčí zámek, změny výuky v jedno z listopadových týdnů jsou naprosto „na palici“…

Jenže to už jsem balila batůžek na cestu do Těšína, kde si mne žádala Česká křesťanská akademie na povídání o Keltském křesťanství. Vcelku jsem se těšila na těch pár hodin ve vlaku, kdy bude čas přemýšlet a vlastně také odpočívat. Nesáhla jsem tedy ani po zápisníku a jen jsem nechala věci plynout. Bylo z toho cestou přemýšlení o lidech, možnostech, situacích, bolestech a potížích, ale i o radosti. Zní to banálně, ale ta cesta banální nebyla.

Odpolední Těšín byl mírně ospalý a nepomohlo tomu ani kafe v Kamerliku. Na uklidnění jsem si darovala cestu po stopách písně Těšínské nebe. Vím tedy už, kde byl Sachsenberg a kde se u Prohazků dělalo od pěti do pěti za sedm zlatých.

Vlastní přednáška se odehrávala v jiné kavárně, na břehu řeky. Byl to svistot, měla jsem vskutku „vítr“, že se nevejdu do času a tak jsem „jela jak“ dráha. Na stole mi chladl moc dobrý čaj, ale vlastně nebyl moc prostor si ho vypít, bylo mnoho co říci, mnoho co odpovědět. Vděk jsem pociťovala za to, že tato nová zkušenost proběhla vlastně hodně bezpečně. Ano, jsem zvyklá přednášet studentům, ale to je trochu jiný styl. Tady se neobjevil žádný zjevný „prudič“, spíš potom několik lidí, které to snad vážně zaujalo.  

A pak byl najednou konec a následoval večerní Cieszyn a procházka ulicemi starého města, skoro letní počasí. Stmívalo se, dny už se přece jen viditelně krátí, ale centrum sice žilo, ale proti Praze tak nějak neuspěchaně. Pocit poklidu a pohody.

Bydlela jsem v kapli, přesněji řečeno v místnosti za kaplí. Ještě, než jsem se nasoukala do spacáku, dopřála jsem si ten přepych si na chvilku v kapli sednout a popřemýšlet. Snad tak trochu shrnout ty útržky myšlenek, které mi kroužily kolem hlavy přes den, na cestě. Potom už… spím.

Ráno mne neprobudil budík, ale asfaltéři. Začali túrovat motory parních válců krátce před sedmou. Využila jsem toho a vyrazila ulovit něco k snědku. Kafe jsem si pak vzala zase do kaple (může se při pití kávy modlit?) a těšila se, že si tu udělám tichou hodinku. Houby, houby… asfaltéři se pustili do práce z gruntu. Nevadil by ani tak hluk a otřesy, ale asfaltový odér se dral do kaple všemi póry. Zavřela jsem okna a vyrazila na procházku po městě.  Nejprve až k parku A. Sikory, potom pomalu po nábřeží vzhůru. Bylo tu rušno na tak brzké ráno. Nejen sem tam osamělý běžec, ale přímo dusající davy. Asi nějaký závod.  Mezi tím vším se proplétali matky a otcové s kočárky, lidé se psy všech ras a velikostí. U parku mi přímo pod nos sletěl ze stromu první zralý kaštan a vyzývavě se rozplácl půl kroku přede mnou. Podzim to tedy myslí vážně. Vše kolem je ale stále zelené, někde, je pravda ta zeleň vypálená sluncem, jiné trochu zaprášená. Paletu barev podzim zatím nevytáhl. Nezačal zatím malovat. To bude třeba si tak dva tři týdny počkat. Po mostě Svobody přecházím hranici a budu se chvíli toulat po zahradách, které prý tu na jaře mají nejkrásnější magnólie. Jdu pomalu, není kam chvátat, mám celé dopoledne pro sebe. Hlavní ulice jsou teď rušné, plné spěchajících a nakupujících lidí. Zabočím tedy raději do uliček. Potom kolem muzea rychle přes náměstí k synagoze. Následně se proplétám dalšími uličkami mezi divadlem a zámkem a po Hlavní třídě se vracím do Čech. Už mne z té štrapáce bolí kapku nohy a dost záda. Na konci Hlavní třídy jsem naštěstí skoro „doma“. Asfaltéři zatím pokročili o dobrých 150 metrů dále ke Komenského sadům. Lze tedy opatrně nastevřít okno do dvora a pak se vydávám na cestu ke Š. Prý tam budu dnes k obědu hlavním chodem.

…to be continued…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...