Přeskočit na hlavní obsah

První presbyterský měsíc a kousek II

Minule jsem skončila své vyprávění tím, že přelom srpna a září se tvářil poklidně, asi tak na jeden jediný den.

Za rohem totiž čekala spousta věcí, které bylo třeba zvládnout do začátku budoucího semestru. Pracovně i jinak. Pár lékařských prohlídek, pár dnů příprav semestru: hardware, software, zmatky s rozvrhem, klasika. Do toho se vmezeřují mimořádky – zatoužil po mně Český rozhlas. Nejdříve jsem se snažila jim vysvětlit, že na to nejsem ta správná osoba, ale byli vcelku neoblomní. I vydala jsem se mezi vším tím shonem do rozhlasu. Považovala jsem ho od dětství za tajemné místo, kde se dávají dohromady všechna ta krásná slova, která mě provázela opravdu od malinka. Realita byla trochu rozčarováním, studio je hlavně stůl, technika a pár židlí. Na začátku září také vedro, protože okna musela být zcela logicky zavřena a venku panovaly spíš tropy. Na druhé straně to bylo profesionální vše se povedlo hned a ve správných časových limitech. Měla jsem tentokrát výhodu, že se dalo na povídání připravit, i když těch možných otázek mi poslali snad padesát. Tak dobře jsem domácí přípravu nedělala, že bych jako měla odpovědi na vše, ale to hlavní jsem si měla šanci promyslet. Ano, i tady padla ta legrační otázka, jak se po necelém měsíci cítím. „Jako poloslepé štěně“, chtělo se mi říct, ale snažila jsem se promlouvat moudře a důstojně.

Z rychlého odskoku do rozhlasu jsem se doufala vrátit do pracovní reality, ale tak zcela se to nezadařilo. Do mailového boxu přistála žádost o další natáčení. Dokonce celý podcast. „No tě pic, já jsem tedy v kurzu!“ pomyslela jsem si. Ale zvládla jsem rozhlas, zvládnu i podcast. Což o to, redaktor na mne nachystaný byl, ale tentokrát to bylo bez domácí přípravy. Bylo to dlouhé a padaly otázky hodně „na tělo“. O tom, jaké to bylo za covidu v ty první hodně zlé dny, o tom, jaký je můj vnitřní duchovní život… Kdyby to nebylo natáčení na dálku, asi bych s radostí v některých momentech redaktora zakousla. Ale nešlo to. A vlastně… dovedl mne aspoň na chvíli k přemýšlení. Možná i k vyjádření toho, že i při vší té službě si chci a musím chránit svůj prostor ticha a modlitby, aby bylo vůbec kde čerpat.

Ledva jsem tohle vše měla za sebou, proletěla jsem jak blesk těmi několika dny před začátkem semestru, všemi těmi schůzemi, chystáním a piglováním. Klasické infarktové situace: V jedné z učeben stále nejsou počítače (zázrakem se objevily aspoň provizorní a učebna je ve stavu proměnlivém, zatím nikdy nevím, co mne čeká, když tam jdu učit). Objevila se další studijní skupina, jasně, že je moje a že je v pondělí od 8 od rána. U kanclu se nedovírají dveře, u kopírky se zase protáčí zámek, změny výuky v jedno z listopadových týdnů jsou naprosto „na palici“…

Jenže to už jsem balila batůžek na cestu do Těšína, kde si mne žádala Česká křesťanská akademie na povídání o Keltském křesťanství. Vcelku jsem se těšila na těch pár hodin ve vlaku, kdy bude čas přemýšlet a vlastně také odpočívat. Nesáhla jsem tedy ani po zápisníku a jen jsem nechala věci plynout. Bylo z toho cestou přemýšlení o lidech, možnostech, situacích, bolestech a potížích, ale i o radosti. Zní to banálně, ale ta cesta banální nebyla.

Odpolední Těšín byl mírně ospalý a nepomohlo tomu ani kafe v Kamerliku. Na uklidnění jsem si darovala cestu po stopách písně Těšínské nebe. Vím tedy už, kde byl Sachsenberg a kde se u Prohazků dělalo od pěti do pěti za sedm zlatých.

Vlastní přednáška se odehrávala v jiné kavárně, na břehu řeky. Byl to svistot, měla jsem vskutku „vítr“, že se nevejdu do času a tak jsem „jela jak“ dráha. Na stole mi chladl moc dobrý čaj, ale vlastně nebyl moc prostor si ho vypít, bylo mnoho co říci, mnoho co odpovědět. Vděk jsem pociťovala za to, že tato nová zkušenost proběhla vlastně hodně bezpečně. Ano, jsem zvyklá přednášet studentům, ale to je trochu jiný styl. Tady se neobjevil žádný zjevný „prudič“, spíš potom několik lidí, které to snad vážně zaujalo.  

A pak byl najednou konec a následoval večerní Cieszyn a procházka ulicemi starého města, skoro letní počasí. Stmívalo se, dny už se přece jen viditelně krátí, ale centrum sice žilo, ale proti Praze tak nějak neuspěchaně. Pocit poklidu a pohody.

Bydlela jsem v kapli, přesněji řečeno v místnosti za kaplí. Ještě, než jsem se nasoukala do spacáku, dopřála jsem si ten přepych si na chvilku v kapli sednout a popřemýšlet. Snad tak trochu shrnout ty útržky myšlenek, které mi kroužily kolem hlavy přes den, na cestě. Potom už… spím.

Ráno mne neprobudil budík, ale asfaltéři. Začali túrovat motory parních válců krátce před sedmou. Využila jsem toho a vyrazila ulovit něco k snědku. Kafe jsem si pak vzala zase do kaple (může se při pití kávy modlit?) a těšila se, že si tu udělám tichou hodinku. Houby, houby… asfaltéři se pustili do práce z gruntu. Nevadil by ani tak hluk a otřesy, ale asfaltový odér se dral do kaple všemi póry. Zavřela jsem okna a vyrazila na procházku po městě.  Nejprve až k parku A. Sikory, potom pomalu po nábřeží vzhůru. Bylo tu rušno na tak brzké ráno. Nejen sem tam osamělý běžec, ale přímo dusající davy. Asi nějaký závod.  Mezi tím vším se proplétali matky a otcové s kočárky, lidé se psy všech ras a velikostí. U parku mi přímo pod nos sletěl ze stromu první zralý kaštan a vyzývavě se rozplácl půl kroku přede mnou. Podzim to tedy myslí vážně. Vše kolem je ale stále zelené, někde, je pravda ta zeleň vypálená sluncem, jiné trochu zaprášená. Paletu barev podzim zatím nevytáhl. Nezačal zatím malovat. To bude třeba si tak dva tři týdny počkat. Po mostě Svobody přecházím hranici a budu se chvíli toulat po zahradách, které prý tu na jaře mají nejkrásnější magnólie. Jdu pomalu, není kam chvátat, mám celé dopoledne pro sebe. Hlavní ulice jsou teď rušné, plné spěchajících a nakupujících lidí. Zabočím tedy raději do uliček. Potom kolem muzea rychle přes náměstí k synagoze. Následně se proplétám dalšími uličkami mezi divadlem a zámkem a po Hlavní třídě se vracím do Čech. Už mne z té štrapáce bolí kapku nohy a dost záda. Na konci Hlavní třídy jsem naštěstí skoro „doma“. Asfaltéři zatím pokročili o dobrých 150 metrů dále ke Komenského sadům. Lze tedy opatrně nastevřít okno do dvora a pak se vydávám na cestu ke Š. Prý tam budu dnes k obědu hlavním chodem.

…to be continued…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n