Z nudy blog II (Darina Bártová)

Vlastně to bylo fajn. Malinká šance odpočinout si. Protože… následující dny a týdny budou mít tendenci být šedivé, přepracované, jednotvárné a unavené. Tak, jak vypadá normální semestr. Slyšela jsem (od Marka Orka Váchy), že by se měl člověk snažit proměnit každý den v diamant. Je to moudrý výrok… jen v praxi je někdy ten výbrus trošičku komplikovaný. Pozvání na poutní bohoslužbu do Plzence, letos už podruhé, jsem proto uvítala s jásotem. V brzkém ránu 28. září jsem stála na Smíchově na nástupišti a čekala na vlak. Bylo celkem hezky, ale přece jen jsem do batohu přihodila svetr a nepromokavou bundu. Jak už to tak na vandry, poutě a toulky bývá. Jediným rozdílem bylo to, že jsem měla tentokrát svůj „bohoslužebný“ batoh – vejde se do něj přesně mimo všech těch normálních věcí také alba a štola (to by jeden neřekl, jak jsou ty liturgické oblečky neskladné!). Vlak pak pěkně svištěl krajinou a za hodinku jsem vystupovala v Plzni do naprostého podzimu. Mlha „jak mlíko“, vidět bylo tak na

Pokračování... Hlavním chodem jsem u oběda u Š. nebyla. Byly jiné fantastické dobroty. Po obědě jsme se vydali na výlet k Šikmému kostelu. Do Karviné-Dolů. Šikmý kostel je opravdu brutálně šikmý. Uvnitř mi dobře nebylo, člověk si tam motolici pořídí zcela zadarmo. Nejhorší to bylo v původní sakristii, kde není vyrovnaná podlaha. A ještě je sestavená z výrazně vzorkovaných kachlů, což zraku také nepomáhá. Kostel se za ta léta propadl o 40 metrů a za to, že stojí, může paradoxně to, že se na jeho výstavbě šetřilo. Zdi jsou poskládané z kamenů, nikoli cihel a pojivem také není tak úplně malta. Pruží to, takže kostel stojí. Byli jsme se podívat i na blízkém hřbitově, kde je pohřbeno mnoho obětí důlního neštěstí, o němž píše kniha K. Lednické. Krajina okolo je taková… více či méně rekultivované haldy s haldou náletových dřevin. Jevila se mi ještě cizejší, než krajina kolem černého Kladna. Sobotní večer jsem pak strávila s knihou a hrnkem čaje. Nedělní ráno bylo jak přes kopírák. Asfaltéři