Vlastně to bylo fajn. Malinká šance odpočinout si. Protože…
následující dny a týdny budou mít tendenci být šedivé, přepracované,
jednotvárné a unavené. Tak, jak vypadá normální semestr. Slyšela jsem (od Marka
Orka Váchy), že by se měl člověk snažit proměnit každý den v diamant. Je
to moudrý výrok… jen v praxi je někdy ten výbrus trošičku komplikovaný. Pozvání
na poutní bohoslužbu do Plzence, letos už podruhé, jsem proto uvítala s jásotem.
V brzkém ránu 28. září jsem stála na Smíchově na
nástupišti a čekala na vlak. Bylo celkem hezky, ale přece jen jsem do batohu
přihodila svetr a nepromokavou bundu. Jak už to tak na vandry, poutě a toulky
bývá. Jediným rozdílem bylo to, že jsem měla tentokrát svůj „bohoslužebný“
batoh – vejde se do něj přesně mimo všech těch normálních věcí také alba a
štola (to by jeden neřekl, jak jsou ty liturgické oblečky neskladné!).
Vlak pak pěkně svištěl krajinou a za hodinku jsem
vystupovala v Plzni do naprostého podzimu. Mlha „jak mlíko“, vidět bylo
tak na 10 kroků. Mlha zalézala všude, za tričko, za krk… Fofrem jsem tedy
navlékala svetr, bundu… a přesunula se na nástupiště, odkud jezdívají vlaky na
Nepomuk. Za těch pár kilometrů se počasí nijak nezměnilo. Mlha, mlha mlhovatá.
V Plzenci jsem měla pro sebe asi hodinu a třičtvrtě na to, abych se
vyšplhala nahoru k rotundě. Ten čas jsem chtěla využít ještě jinak.
Navštívit místo pátého z již neexistujících kostelů Plzence, sv. Blažeje.
Je to trochu stranou civilizace, prozradila mi mapa. Jenže mapy občas mlčí o
tom, jak ona necivilizovanost může vypadat.
První kilometr to bylo dobré. Rázovala jsem podél trati, a
když už to vypadalo, že mi do cíle chybí nějakých 300 metrů, zahradily cestu
koňské ohrady. Definitivně a neprostupně. Nezbylo, než se skoro půl kilásku vrátit
na první odbočku a obcházet a obcházet. Obcházení už nebylo tak úplně cestou,
jako lehce necestou. Tu cestu, co tu bývala, totiž divoká prasata přeměnila v oranici
plnou hrbolů a výmolů. Bylo pořád ještě poměrně brzké dopoledne, mlha přede
mnou, mlha za mnou. Orba kačími tesáky vypadala dost čerstvě. Byla jsem navíc
jediný člověk široko daleko. Tudy nikdo moc často nechodí, prozrazoval stav a
prošlapanost cesty. Nebylo také jasné, zda už jsou divoká prasata po snídani a
rozvalují se někde v okolním porostu, nebo zda ještě šmejdí kolem. Bylo
třeba dát jim najevo, že tu jsem. Pozvedla jsem tedy hlas a další cestu jsem
absolvovala se zpěvem na rtech. Nevím proč, napadl mne žalm 8: „Hospodine, Pane
náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi…“ Fakt je, že to zabralo. Nebo
mají prasata hudební sluch a otráveně si řekla, že to nemají zapotřebí. V mlhavé
krajině za svižného pochodu jsem neintonovala čistě. Nebo to byla také zbožná
prasata a podle toho, co vím o chování zvěře z keltských legend, mi uctivě
dala čas na ranní modlitbu. Šramocení zvěře jsem proto zaslechla jen jednou. Radši
jsem nepátrala, kdo se v podrostu paralelně k cestě prochází.
Cesta vedla nejprve okrajem lesa, tráva tam byla vysoká a
mlha stékala po všem. Boty už byly beznadějně promočené, bunda zatím držela,
šla jsem tak rychle, že zima mi nebylo. Vcelku to tedy bylo pořád dobré. Jen ta
zacházka mne připravila o velký kus drahocenného času.
Po dalších 250 metrech bylo jasné, že místo, kde stával
kostel, musí být někde nade mnou. Začala jsem hledat, jak proniknout lesem. Přímo
se mi tak úplně nechtělo. Zakrátko jsem však našla odbočku. Zavedla mne opravdu
do kopce, přes totálně zarostlou mýtinu. Tráva sahala o pasu, křoví trošku nad
hlavu. Cesta se zúžila spíš ve stezičku a stáčela se širokým obloukem na další
rozcestí. Na kmeni stromu tam našišato viselo prkno s vypálenou šipkou
„Blažej“. Vydala jsem se tedy ve směru… do křoví. Prolezla jsem křovisky, cesta
už byla opravdu jen stěží patrná. A ejhle, po dalších 50 metrech se otevřela
mýtinka, obklopená stromy ze všech stran, z poloviny chráněná srázem.
Z kostela nezbylo nic. Stojí tu jen Blažejova pískovcová socha a sloupek,
na němž je zobrazena dispozice kostela. Potom je tu kamenná deska, která píše
cosi o tom, kdy to tu prý bylo upraveno. Moc upraveně to, pravda, nevypadalo,
ale asi se kdysi někdo opravdu snažil. Krátce jsem se tu porozhlédla,
pomodlila. Potom už byl vrchovatý čas na cestu k rotundě Petra a Pavla.
Výhodou bylo, že jsem věděla, kam jdu a jak cesta vypadá. Šlo to tedy o něco
rychleji a o něco bezmyšlenkovitěji. Myšlenky se tedy mohly věnovat tomu, co
mne čeká nahoře, na kopci… poutní bohoslužbě.
S ostatními jsem se setkala už pod kopcem, což bylo
příjemné. Do kopce jsme potom lezli skupinově – při povídání člověk tolik
nemyslí na to, jak příšerný krpál to je. Mlha se stále držela v údolí. Ale
nahoře jsme najednou byli nad ní. Potom jsme jen sledovali, jak se líně stahuje
údolím dolů po proudu řeky jako chapadla nějakého obrovského zvířete. A potom
vyšlo slunce. Stála jsem u rotundy, stahovala svetr, hleděla jsem na protější
svah k Radyni, užívala si těch několik chvil sluníčka předtím, než jsme
vešli dovnitř a než začala bohoslužba.
Komentáře
Okomentovat