Přeskočit na hlavní obsah

První presbyterský měsíc a kousek III

Pokračování...

Hlavním chodem jsem u oběda u Š. nebyla. Byly jiné fantastické dobroty. Po obědě jsme se vydali na výlet k Šikmému kostelu. Do Karviné-Dolů. Šikmý kostel je opravdu brutálně šikmý. Uvnitř mi dobře nebylo, člověk si tam motolici pořídí zcela zadarmo. Nejhorší to bylo v původní sakristii, kde není vyrovnaná podlaha. A ještě je sestavená z výrazně vzorkovaných kachlů, což zraku také nepomáhá. Kostel se za ta léta propadl o 40 metrů a za to, že stojí, může paradoxně to, že se na jeho výstavbě šetřilo. Zdi jsou poskládané z kamenů, nikoli cihel a pojivem také není tak úplně malta. Pruží to, takže kostel stojí. Byli jsme se podívat i na blízkém hřbitově, kde je pohřbeno mnoho obětí důlního neštěstí, o němž píše kniha K. Lednické. Krajina okolo je taková… více či méně rekultivované haldy s haldou náletových dřevin. Jevila se mi ještě cizejší, než krajina kolem černého Kladna.

Sobotní večer jsem pak strávila s knihou a hrnkem čaje. Nedělní ráno bylo jak přes kopírák. Asfaltéři nastartovali stroje a odér asfaltu pronikal otevřeným oknem. Zavřela jsem okno a vypravila jsem se ještě na hodinu ven, aby to bylo spíše k přežití. Po návratu jsem si zase vzala ranní kafe do kaple a pokusila jsem se probudit, utřídit myšlenky a trochu promodlit biblické texty.

Bohoslužba byla fajn, protože tady aspoň některé lidi znám a tudíž mi nepřišlo, že v kázání pustě teoretizuji. Poté byla šance sedět a u oběda popovídat s ledaským o ledasčem. A ano, jasně, že mne K. ukecal ještě na Ostravu. Byl to trochu akt víry, protože jsem věděla, že následujícího dne v 8 ráno musím zařezávat v učebně. Ostrava je od 17 hodin, což teoreticky znamená minimálně do 18 hodin a cesta do Prahy trvá… také Ostrava byla fajn, protože i tady to vcelku dobře znám.

Pak mne K. hodil na nádraží. Protože aplikace v mobilu mají pořád nějaké problémy, bylo jasné, že si musím koupit lístek u kasy. Nebyla tam žádná fronta, což bylo fajn. Rezignovaně jsem poprosila o lístek do Prahy a že tedy asi pojedu Pendolinem. Paní u kasy byla milá a říká najednou, že ještě nepřijel ten minulý vlak, že má asi 30 minut zpoždění a že to mám zkusit. Zkusila jsem. V Ostravě se ovšem dostat z haly na nástupiště, to je věda. A dálka srovnatelná s koridory kteréhokoli mezinárodního letiště. „Někdo tam nahoře mě ovšem má rád“, sešla jsem ze schodů na nástupiště, a z druhé strany se majestátně vsunul téměř prázdný rychlík. Naházela jsem do vagónu sebe i bagáž, zvolila jedno volné místo. Pak už jsem se jen modlila, aby nepřišel někdo s místenkou. Nepřišel, přesto, že na Svinově se rychlík zaplnil nejen do posledního místa, ale i do posledního čtverečního centimetru v uličce. Uháněli jsme pak v tomto těsném společenství až do Olomouce. Tam nastala výměna stráží. Několik set lidí vystoupilo (semestr následujícího dne zahajovalo evidentně více vejšek), několik se lidí nastoupilo. V obměněném složení jsme dorazili až do Pardubic. Tam několik set lidí vystoupilo a pár desítek nastoupilo. Na cestu Pardubice-Praha byl tohle už trošku pozdní spoj. V Libni mě již vítala černočerná tma, ale před půlnocí jsem byla bezpečně v pelechu. A spala, protože za šest hodin začíná semestr. Začínal den D + 37.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...