Pokračování...
Hlavním chodem jsem u oběda u Š. nebyla. Byly jiné
fantastické dobroty. Po obědě jsme se vydali na výlet k Šikmému kostelu.
Do Karviné-Dolů. Šikmý kostel je opravdu brutálně šikmý. Uvnitř mi dobře
nebylo, člověk si tam motolici pořídí zcela zadarmo. Nejhorší to bylo
v původní sakristii, kde není vyrovnaná podlaha. A ještě je sestavená
z výrazně vzorkovaných kachlů, což zraku také nepomáhá. Kostel se za ta
léta propadl o 40 metrů a za to, že stojí, může paradoxně to, že se na jeho
výstavbě šetřilo. Zdi jsou poskládané z kamenů, nikoli cihel a pojivem
také není tak úplně malta. Pruží to, takže kostel stojí. Byli jsme se podívat i
na blízkém hřbitově, kde je pohřbeno mnoho obětí důlního neštěstí, o němž píše
kniha K. Lednické. Krajina okolo je taková… více či méně rekultivované haldy
s haldou náletových dřevin. Jevila se mi ještě cizejší, než krajina kolem
černého Kladna.
Sobotní večer jsem pak strávila s knihou a hrnkem čaje.
Nedělní ráno bylo jak přes kopírák. Asfaltéři nastartovali stroje a odér
asfaltu pronikal otevřeným oknem. Zavřela jsem okno a vypravila jsem se ještě
na hodinu ven, aby to bylo spíše k přežití. Po návratu jsem si zase vzala
ranní kafe do kaple a pokusila jsem se probudit, utřídit myšlenky a trochu
promodlit biblické texty.
Bohoslužba byla fajn, protože tady aspoň některé lidi znám a
tudíž mi nepřišlo, že v kázání pustě teoretizuji. Poté byla šance sedět a
u oběda popovídat s ledaským o ledasčem. A ano, jasně, že mne K. ukecal
ještě na Ostravu. Byl to trochu akt víry, protože jsem věděla, že následujícího
dne v 8 ráno musím zařezávat v učebně. Ostrava je od 17 hodin, což
teoreticky znamená minimálně do 18 hodin a cesta do Prahy trvá… také Ostrava
byla fajn, protože i tady to vcelku dobře znám.
Pak mne K. hodil na nádraží. Protože aplikace v mobilu mají
pořád nějaké problémy, bylo jasné, že si musím koupit lístek u kasy. Nebyla tam
žádná fronta, což bylo fajn. Rezignovaně jsem poprosila o lístek do Prahy a že
tedy asi pojedu Pendolinem. Paní u kasy byla milá a říká najednou, že ještě
nepřijel ten minulý vlak, že má asi 30 minut zpoždění a že to mám zkusit. Zkusila
jsem. V Ostravě se ovšem dostat z haly na nástupiště, to je věda. A
dálka srovnatelná s koridory kteréhokoli mezinárodního letiště. „Někdo tam
nahoře mě ovšem má rád“, sešla jsem ze schodů na nástupiště, a z druhé strany
se majestátně vsunul téměř prázdný rychlík. Naházela jsem do vagónu sebe i
bagáž, zvolila jedno volné místo. Pak už jsem se jen modlila, aby nepřišel někdo
s místenkou. Nepřišel, přesto, že na Svinově se rychlík zaplnil nejen do
posledního místa, ale i do posledního čtverečního centimetru v uličce.
Uháněli jsme pak v tomto těsném společenství až do Olomouce. Tam nastala
výměna stráží. Několik set lidí vystoupilo (semestr následujícího dne
zahajovalo evidentně více vejšek), několik se lidí nastoupilo. V obměněném
složení jsme dorazili až do Pardubic. Tam několik set lidí vystoupilo a pár
desítek nastoupilo. Na cestu Pardubice-Praha byl tohle už trošku pozdní spoj. V Libni
mě již vítala černočerná tma, ale před půlnocí jsem byla bezpečně v pelechu. A
spala, protože za šest hodin začíná semestr. Začínal den D + 37.
Komentáře
Okomentovat