Přeskočit na hlavní obsah

První presbyterský měsíc a kousek III

Pokračování...

Hlavním chodem jsem u oběda u Š. nebyla. Byly jiné fantastické dobroty. Po obědě jsme se vydali na výlet k Šikmému kostelu. Do Karviné-Dolů. Šikmý kostel je opravdu brutálně šikmý. Uvnitř mi dobře nebylo, člověk si tam motolici pořídí zcela zadarmo. Nejhorší to bylo v původní sakristii, kde není vyrovnaná podlaha. A ještě je sestavená z výrazně vzorkovaných kachlů, což zraku také nepomáhá. Kostel se za ta léta propadl o 40 metrů a za to, že stojí, může paradoxně to, že se na jeho výstavbě šetřilo. Zdi jsou poskládané z kamenů, nikoli cihel a pojivem také není tak úplně malta. Pruží to, takže kostel stojí. Byli jsme se podívat i na blízkém hřbitově, kde je pohřbeno mnoho obětí důlního neštěstí, o němž píše kniha K. Lednické. Krajina okolo je taková… více či méně rekultivované haldy s haldou náletových dřevin. Jevila se mi ještě cizejší, než krajina kolem černého Kladna.

Sobotní večer jsem pak strávila s knihou a hrnkem čaje. Nedělní ráno bylo jak přes kopírák. Asfaltéři nastartovali stroje a odér asfaltu pronikal otevřeným oknem. Zavřela jsem okno a vypravila jsem se ještě na hodinu ven, aby to bylo spíše k přežití. Po návratu jsem si zase vzala ranní kafe do kaple a pokusila jsem se probudit, utřídit myšlenky a trochu promodlit biblické texty.

Bohoslužba byla fajn, protože tady aspoň některé lidi znám a tudíž mi nepřišlo, že v kázání pustě teoretizuji. Poté byla šance sedět a u oběda popovídat s ledaským o ledasčem. A ano, jasně, že mne K. ukecal ještě na Ostravu. Byl to trochu akt víry, protože jsem věděla, že následujícího dne v 8 ráno musím zařezávat v učebně. Ostrava je od 17 hodin, což teoreticky znamená minimálně do 18 hodin a cesta do Prahy trvá… také Ostrava byla fajn, protože i tady to vcelku dobře znám.

Pak mne K. hodil na nádraží. Protože aplikace v mobilu mají pořád nějaké problémy, bylo jasné, že si musím koupit lístek u kasy. Nebyla tam žádná fronta, což bylo fajn. Rezignovaně jsem poprosila o lístek do Prahy a že tedy asi pojedu Pendolinem. Paní u kasy byla milá a říká najednou, že ještě nepřijel ten minulý vlak, že má asi 30 minut zpoždění a že to mám zkusit. Zkusila jsem. V Ostravě se ovšem dostat z haly na nástupiště, to je věda. A dálka srovnatelná s koridory kteréhokoli mezinárodního letiště. „Někdo tam nahoře mě ovšem má rád“, sešla jsem ze schodů na nástupiště, a z druhé strany se majestátně vsunul téměř prázdný rychlík. Naházela jsem do vagónu sebe i bagáž, zvolila jedno volné místo. Pak už jsem se jen modlila, aby nepřišel někdo s místenkou. Nepřišel, přesto, že na Svinově se rychlík zaplnil nejen do posledního místa, ale i do posledního čtverečního centimetru v uličce. Uháněli jsme pak v tomto těsném společenství až do Olomouce. Tam nastala výměna stráží. Několik set lidí vystoupilo (semestr následujícího dne zahajovalo evidentně více vejšek), několik se lidí nastoupilo. V obměněném složení jsme dorazili až do Pardubic. Tam několik set lidí vystoupilo a pár desítek nastoupilo. Na cestu Pardubice-Praha byl tohle už trošku pozdní spoj. V Libni mě již vítala černočerná tma, ale před půlnocí jsem byla bezpečně v pelechu. A spala, protože za šest hodin začíná semestr. Začínal den D + 37.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...