Přeskočit na hlavní obsah

První presbyterský měsíc a kousek III

Pokračování...

Hlavním chodem jsem u oběda u Š. nebyla. Byly jiné fantastické dobroty. Po obědě jsme se vydali na výlet k Šikmému kostelu. Do Karviné-Dolů. Šikmý kostel je opravdu brutálně šikmý. Uvnitř mi dobře nebylo, člověk si tam motolici pořídí zcela zadarmo. Nejhorší to bylo v původní sakristii, kde není vyrovnaná podlaha. A ještě je sestavená z výrazně vzorkovaných kachlů, což zraku také nepomáhá. Kostel se za ta léta propadl o 40 metrů a za to, že stojí, může paradoxně to, že se na jeho výstavbě šetřilo. Zdi jsou poskládané z kamenů, nikoli cihel a pojivem také není tak úplně malta. Pruží to, takže kostel stojí. Byli jsme se podívat i na blízkém hřbitově, kde je pohřbeno mnoho obětí důlního neštěstí, o němž píše kniha K. Lednické. Krajina okolo je taková… více či méně rekultivované haldy s haldou náletových dřevin. Jevila se mi ještě cizejší, než krajina kolem černého Kladna.

Sobotní večer jsem pak strávila s knihou a hrnkem čaje. Nedělní ráno bylo jak přes kopírák. Asfaltéři nastartovali stroje a odér asfaltu pronikal otevřeným oknem. Zavřela jsem okno a vypravila jsem se ještě na hodinu ven, aby to bylo spíše k přežití. Po návratu jsem si zase vzala ranní kafe do kaple a pokusila jsem se probudit, utřídit myšlenky a trochu promodlit biblické texty.

Bohoslužba byla fajn, protože tady aspoň některé lidi znám a tudíž mi nepřišlo, že v kázání pustě teoretizuji. Poté byla šance sedět a u oběda popovídat s ledaským o ledasčem. A ano, jasně, že mne K. ukecal ještě na Ostravu. Byl to trochu akt víry, protože jsem věděla, že následujícího dne v 8 ráno musím zařezávat v učebně. Ostrava je od 17 hodin, což teoreticky znamená minimálně do 18 hodin a cesta do Prahy trvá… také Ostrava byla fajn, protože i tady to vcelku dobře znám.

Pak mne K. hodil na nádraží. Protože aplikace v mobilu mají pořád nějaké problémy, bylo jasné, že si musím koupit lístek u kasy. Nebyla tam žádná fronta, což bylo fajn. Rezignovaně jsem poprosila o lístek do Prahy a že tedy asi pojedu Pendolinem. Paní u kasy byla milá a říká najednou, že ještě nepřijel ten minulý vlak, že má asi 30 minut zpoždění a že to mám zkusit. Zkusila jsem. V Ostravě se ovšem dostat z haly na nástupiště, to je věda. A dálka srovnatelná s koridory kteréhokoli mezinárodního letiště. „Někdo tam nahoře mě ovšem má rád“, sešla jsem ze schodů na nástupiště, a z druhé strany se majestátně vsunul téměř prázdný rychlík. Naházela jsem do vagónu sebe i bagáž, zvolila jedno volné místo. Pak už jsem se jen modlila, aby nepřišel někdo s místenkou. Nepřišel, přesto, že na Svinově se rychlík zaplnil nejen do posledního místa, ale i do posledního čtverečního centimetru v uličce. Uháněli jsme pak v tomto těsném společenství až do Olomouce. Tam nastala výměna stráží. Několik set lidí vystoupilo (semestr následujícího dne zahajovalo evidentně více vejšek), několik se lidí nastoupilo. V obměněném složení jsme dorazili až do Pardubic. Tam několik set lidí vystoupilo a pár desítek nastoupilo. Na cestu Pardubice-Praha byl tohle už trošku pozdní spoj. V Libni mě již vítala černočerná tma, ale před půlnocí jsem byla bezpečně v pelechu. A spala, protože za šest hodin začíná semestr. Začínal den D + 37.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n