Z nudy blog II (Darina Bártová)

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autenticity – to bylo přesně to, co j