Přeskočit na hlavní obsah

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené.

Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovolat archanděla Michaela a prosit, aby svrhl satana (že to už podle Písma udělal, nějak zrovna tato modlitba nereflektuje). Poté bylo třeba se ještě modlit za to, aby nás Bůh uchránil pekelného ohně.

Chrastění a strašení peklem a jistá pomstychtivost, v níž se modlitebníci tak trochu s gustem ráchali, mne přivedla k přemýšlení. Zaprvé jsem si říkala, zda nejsem na nějaké jiné planetě. Prožívám eucharistii jako výsadní, zvláštní okamžik a když končí, tak většinou mlčím a nechávám v sobě doznívat jednak Boží slovo, jednak mimořádnost a nesamozřejmost okamžiku. A jednak jsem si kladla otázku, zda ti lidé vůbec vnímali, jak to, co se děje v bohoslužbě, tak to, co právě odříkávali. Nebo zda už jejich modlitby patřily k bezmyšlenkovitému folklóru. Ano, někteří se dokonce chovali tak, že je nutno v přesný čas ještě dodržet přesná gesta.

Nesoudím je. Je mi za ně spíš smutno. Pro jejich podivnou zbožnost, která je více strachem než radostí. Pro potřebu strašit peklem i v místě a čase, kam by peklo nemělo mít z principu přístup.

A je mi smutno i za tu část církve, která žene lidi do bezmyšlenkovité šedi, ukrajuje z možnosti úžasu a údivu, z vnímání krásy a dobroty Boží. Tento příběh nemá konec… možná se i bude vybavovat, až půjdu kolem jiných kostelů. Určitě se mi sem tam připomene jako malý vykřičníček. Bude varováním. Aby se nám nestalo něco podobného. Bude také časem pro přímluvu za ty, kdo prožívají setkání s Bohem takto podivně.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...