Přeskočit na hlavní obsah

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené.

Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovolat archanděla Michaela a prosit, aby svrhl satana (že to už podle Písma udělal, nějak zrovna tato modlitba nereflektuje). Poté bylo třeba se ještě modlit za to, aby nás Bůh uchránil pekelného ohně.

Chrastění a strašení peklem a jistá pomstychtivost, v níž se modlitebníci tak trochu s gustem ráchali, mne přivedla k přemýšlení. Zaprvé jsem si říkala, zda nejsem na nějaké jiné planetě. Prožívám eucharistii jako výsadní, zvláštní okamžik a když končí, tak většinou mlčím a nechávám v sobě doznívat jednak Boží slovo, jednak mimořádnost a nesamozřejmost okamžiku. A jednak jsem si kladla otázku, zda ti lidé vůbec vnímali, jak to, co se děje v bohoslužbě, tak to, co právě odříkávali. Nebo zda už jejich modlitby patřily k bezmyšlenkovitému folklóru. Ano, někteří se dokonce chovali tak, že je nutno v přesný čas ještě dodržet přesná gesta.

Nesoudím je. Je mi za ně spíš smutno. Pro jejich podivnou zbožnost, která je více strachem než radostí. Pro potřebu strašit peklem i v místě a čase, kam by peklo nemělo mít z principu přístup.

A je mi smutno i za tu část církve, která žene lidi do bezmyšlenkovité šedi, ukrajuje z možnosti úžasu a údivu, z vnímání krásy a dobroty Boží. Tento příběh nemá konec… možná se i bude vybavovat, až půjdu kolem jiných kostelů. Určitě se mi sem tam připomene jako malý vykřičníček. Bude varováním. Aby se nám nestalo něco podobného. Bude také časem pro přímluvu za ty, kdo prožívají setkání s Bohem takto podivně.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n