Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené.

Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovolat archanděla Michaela a prosit, aby svrhl satana (že to už podle Písma udělal, nějak zrovna tato modlitba nereflektuje). Poté bylo třeba se ještě modlit za to, aby nás Bůh uchránil pekelného ohně.

Chrastění a strašení peklem a jistá pomstychtivost, v níž se modlitebníci tak trochu s gustem ráchali, mne přivedla k přemýšlení. Zaprvé jsem si říkala, zda nejsem na nějaké jiné planetě. Prožívám eucharistii jako výsadní, zvláštní okamžik a když končí, tak většinou mlčím a nechávám v sobě doznívat jednak Boží slovo, jednak mimořádnost a nesamozřejmost okamžiku. A jednak jsem si kladla otázku, zda ti lidé vůbec vnímali, jak to, co se děje v bohoslužbě, tak to, co právě odříkávali. Nebo zda už jejich modlitby patřily k bezmyšlenkovitému folklóru. Ano, někteří se dokonce chovali tak, že je nutno v přesný čas ještě dodržet přesná gesta.

Nesoudím je. Je mi za ně spíš smutno. Pro jejich podivnou zbožnost, která je více strachem než radostí. Pro potřebu strašit peklem i v místě a čase, kam by peklo nemělo mít z principu přístup.

A je mi smutno i za tu část církve, která žene lidi do bezmyšlenkovité šedi, ukrajuje z možnosti úžasu a údivu, z vnímání krásy a dobroty Boží. Tento příběh nemá konec… možná se i bude vybavovat, až půjdu kolem jiných kostelů. Určitě se mi sem tam připomene jako malý vykřičníček. Bude varováním. Aby se nám nestalo něco podobného. Bude také časem pro přímluvu za ty, kdo prožívají setkání s Bohem takto podivně.