Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl?
Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení
mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným
soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za
sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo
víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu
zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí
přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců.
Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a
trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden
duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím
nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autenticity – to bylo
přesně to, co jsem tehdy (a pak ještě několik měsíců poté) řešila.
Kněžské svěcení bylo jiné. Ne, že by bylo vyloženě
traumatem, ale televize, rušné místo, zvědavost – a k tomu horečka a
bolest v krku… to nebyla úplně optimální kombinace. Vnímala jsem vlídnost
a pomoc ostatních, prožívala jsem tedy hodně moc vděčnost. Ale z této slavnosti
mám některé věci jako by zvýrazněné a další zůstaly trochu rozmáznuté pod
clonou dění. Kvůli té předpokládané mediální smršti jsem také hodně moc
uvažovala o tom, koho pozvat a koho ne. Každý si světla ramp a vrčení kamer
neužívá (myslím, že jsem typickým zástupcem).
Byla jsem trochu netrpělivá a dost uondaná dotazy typu: Jaké
to je? Nu, jaké to může být půl hodiny po svěcení, kdy se konečně začíná
prodírat do mozku informace o tom, že se stalo něco důležitého? Teoreticky jsem
byla „připravená na všechno“, ale život je mnohem barvitější. Čekala jsem „hejty“.
Ano, přišly, a bylo jich dost. Čekala jsem (trochu naivně), že se toho moc
nezmění, protože nejen že jsem nečekala, ale ani nevyhledávala, jakousi
klerikální pseudo-důstojnost – v tom smyslu, že člověka začnou druzí brát
jinak. Žel, tohle člověk neovlivní, a asi jsou lidé, kteří potřebují mít
duchovního obklopeného oblakem výlučnosti, výjimečnosti a tajemství. Poloha,
kterou jsem hledala já, byla spíš o tom, jak se sdílet s druhými o radost
z Boha, o krásu Jeho slova, o společenství…
Asi to první, s čím jsem skoro celý rok zápasila, bylo hledání
vlastní autentičnosti. První týdny jsem si připadala u oltáře nepatřičně a
strašně „technicky“. Snad proto, že jsem stále myslela na to, co budu dělat v příštích
pěti minutách. Být o pět minut napřed a pak se rychle vrátit do dění, kde byli
ostatní – tohle cestování časem mi dávalo zabrat! Pár týdnů také trvalo takové
to „kde mám ruce, kam mám jít“ a k tomu navrch „nesmíš si přišlápnout albu“,
„nesmíš si namočit rukáv do kalicha“… K tomu jsem si prošlapávala svou liturgickou
cestu, tedy to, zda to budu nebo zda to nebudu, popřípadě kdy, dělat jak „je v kraji
zvykem“. V tomhle mi hodně pomohla tak trochu poznávací cesta jinými
farnostmi, protože u nás se to dělá nějak, ale jinde se to může dělat hodně
jinak. Dík patří všem, kdo mne v téhle době pozvali a přežili. Postupně
jsem se dopracovávala k tomu, že nemusím být napjatá jak struna E, že
dokážu reagovat na nepředvídané situace, že mě nebude rušit prostředí, že
dokážu spolupracovat… Poznávala jsem, co umím, co mohu a třeba i to, co chci
sdílet ještě jinak.
Někde na začátku jsem (i veřejně) sdílela myšlenku, že si
budu muset hrábnout ve vztahu s Bohem do větších hlubin. Pak tu najednou
byla situace, kdy se během osmi dnů nakupily čtyři bohoslužby, a já se ocitla v klasickém
farářském modu „jedu vlakem z bohoslužby a píšu kázání na další“. I to mne
ale něco naučilo. Že ono hrábnutí hloub nemusí být na úrovni intelektu, ale
někdy stačí střelná modlitba.
Mátlo mne ovšem, že právě bohoslužbu prožívám tak jinak. Jako
bych nedokázala skloubit ty technikálie s vědomím, že setkávání se s Boží
přítomností právě v bohoslužbě, je jedinečné. Nelibuji si v mystických
vytrženích, ale aspoň to malinké vědomí „Bože, dej mi prožít, že tu jsi, když
už hraju za tvoji stranu“ bych čekala. Průlom přišel až vcelku nedávno. Byly to
dvě nesouvisející věci. Ta první byla dost studená sprcha – jít předsedat bohoslužbě,
na které jsem vnitřně (a možná ani vnějšně) vůbec nechtěla být. Hodně jsem se prala
sama se sebou, abych se dostala k tomu, že tak moc nezáleží na tom, co v tuto
chvíli chci, ale že je zde úkol, k němuž jsem se zavázala. Prozápasila
jsem se tehdy k tomu, dát své vlastní pocity a náhledy do veliké závorky.
A pak jsem prostě šla a snažila se udělat to co nejlépe. Stejně mne to pak
ještě pár dnů štvalo.
Za několik dnů přišel vpravdě koperníkovský obrat. Jela jsem
předsedat bohoslužbě kamsi, kde lišky dávají dobrou noc, a vůbec jsem netušila,
kolik nás bude a jací to budou lidé. Ale hned od počátku byly role nastavené tak,
že nikoli, že by jim tam „někdo přijel dělat bohoslužbu“, ale „my všichni
dohromady oslavujeme Boží dobrotu“. Najednou byla pryč tréma, pětiminutový
náskok a všechny další potíže růstu… Někde mezi námi lidmi a Hospodinem
přeskočila jiskra a najednou to tu bylo všechno a radost nádavkem. Nebude to
tak asi vždy, ale stačí i vědomí, že se mohu setkávat nejen s bázní a
chvěním, ale i s radostí a pokojem.
Během toho roku přišly i okamžiky vyčerpání, znechucení – to
se ale týkalo spíš situací, které byly dány lidskou hloupostí. Myslím, že budou
chodit dál, cesta duchovního není procházka růžovým sadem. A pociťuji vděk vůči
těm, kdo mne provázejí, k těm, s nimiž mohu sdílet i to těžší.
Jak to teď tedy, po roce, mám? Pořád vím, že ani svěcení před
blbostí nechrání a poznávám stále víc, že duchovní nemusí (a ani nemůže) být
bezchybný automat. Stále víc se učím nebrat se moc vážně a dělat si ze sebe,
tam kde je to na místě, legraci. Stále se učím „vidět a uchopit situace“ a
přitom rozlišovat, abych druhé touhle svou životní rolí neválcovala. Stále víc
se učím učit se a přijímat i od druhých, duchovní naštěstí není solitér. Stále
se učím víc se modlit. Víc chodit ven. Odpočívat. Dělat si radost. Být v kontaktu
s příteli. Stále se učím…
Komentáře
Okomentovat