Přeskočit na hlavní obsah

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl?

Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců.

Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autenticity – to bylo přesně to, co jsem tehdy (a pak ještě několik měsíců poté) řešila.

Kněžské svěcení bylo jiné. Ne, že by bylo vyloženě traumatem, ale televize, rušné místo, zvědavost – a k tomu horečka a bolest v krku… to nebyla úplně optimální kombinace. Vnímala jsem vlídnost a pomoc ostatních, prožívala jsem tedy hodně moc vděčnost. Ale z této slavnosti mám některé věci jako by zvýrazněné a další zůstaly trochu rozmáznuté pod clonou dění. Kvůli té předpokládané mediální smršti jsem také hodně moc uvažovala o tom, koho pozvat a koho ne. Každý si světla ramp a vrčení kamer neužívá (myslím, že jsem typickým zástupcem).

Byla jsem trochu netrpělivá a dost uondaná dotazy typu: Jaké to je? Nu, jaké to může být půl hodiny po svěcení, kdy se konečně začíná prodírat do mozku informace o tom, že se stalo něco důležitého? Teoreticky jsem byla „připravená na všechno“, ale život je mnohem barvitější. Čekala jsem „hejty“. Ano, přišly, a bylo jich dost. Čekala jsem (trochu naivně), že se toho moc nezmění, protože nejen že jsem nečekala, ale ani nevyhledávala, jakousi klerikální pseudo-důstojnost – v tom smyslu, že člověka začnou druzí brát jinak. Žel, tohle člověk neovlivní, a asi jsou lidé, kteří potřebují mít duchovního obklopeného oblakem výlučnosti, výjimečnosti a tajemství. Poloha, kterou jsem hledala já, byla spíš o tom, jak se sdílet s druhými o radost z Boha, o krásu Jeho slova, o společenství…

Asi to první, s čím jsem skoro celý rok zápasila, bylo hledání vlastní autentičnosti. První týdny jsem si připadala u oltáře nepatřičně a strašně „technicky“. Snad proto, že jsem stále myslela na to, co budu dělat v příštích pěti minutách. Být o pět minut napřed a pak se rychle vrátit do dění, kde byli ostatní – tohle cestování časem mi dávalo zabrat! Pár týdnů také trvalo takové to „kde mám ruce, kam mám jít“ a k tomu navrch „nesmíš si přišlápnout albu“, „nesmíš si namočit rukáv do kalicha“… K tomu jsem si prošlapávala svou liturgickou cestu, tedy to, zda to budu nebo zda to nebudu, popřípadě kdy, dělat jak „je v kraji zvykem“. V tomhle mi hodně pomohla tak trochu poznávací cesta jinými farnostmi, protože u nás se to dělá nějak, ale jinde se to může dělat hodně jinak. Dík patří všem, kdo mne v téhle době pozvali a přežili. Postupně jsem se dopracovávala k tomu, že nemusím být napjatá jak struna E, že dokážu reagovat na nepředvídané situace, že mě nebude rušit prostředí, že dokážu spolupracovat… Poznávala jsem, co umím, co mohu a třeba i to, co chci sdílet ještě jinak.

Někde na začátku jsem (i veřejně) sdílela myšlenku, že si budu muset hrábnout ve vztahu s Bohem do větších hlubin. Pak tu najednou byla situace, kdy se během osmi dnů nakupily čtyři bohoslužby, a já se ocitla v klasickém farářském modu „jedu vlakem z bohoslužby a píšu kázání na další“. I to mne ale něco naučilo. Že ono hrábnutí hloub nemusí být na úrovni intelektu, ale někdy stačí střelná modlitba.

Mátlo mne ovšem, že právě bohoslužbu prožívám tak jinak. Jako bych nedokázala skloubit ty technikálie s vědomím, že setkávání se s Boží přítomností právě v bohoslužbě, je jedinečné. Nelibuji si v mystických vytrženích, ale aspoň to malinké vědomí „Bože, dej mi prožít, že tu jsi, když už hraju za tvoji stranu“ bych čekala. Průlom přišel až vcelku nedávno. Byly to dvě nesouvisející věci. Ta první byla dost studená sprcha – jít předsedat bohoslužbě, na které jsem vnitřně (a možná ani vnějšně) vůbec nechtěla být. Hodně jsem se prala sama se sebou, abych se dostala k tomu, že tak moc nezáleží na tom, co v tuto chvíli chci, ale že je zde úkol, k němuž jsem se zavázala. Prozápasila jsem se tehdy k tomu, dát své vlastní pocity a náhledy do veliké závorky. A pak jsem prostě šla a snažila se udělat to co nejlépe. Stejně mne to pak ještě pár dnů štvalo.

Za několik dnů přišel vpravdě koperníkovský obrat. Jela jsem předsedat bohoslužbě kamsi, kde lišky dávají dobrou noc, a vůbec jsem netušila, kolik nás bude a jací to budou lidé. Ale hned od počátku byly role nastavené tak, že nikoli, že by jim tam „někdo přijel dělat bohoslužbu“, ale „my všichni dohromady oslavujeme Boží dobrotu“. Najednou byla pryč tréma, pětiminutový náskok a všechny další potíže růstu… Někde mezi námi lidmi a Hospodinem přeskočila jiskra a najednou to tu bylo všechno a radost nádavkem. Nebude to tak asi vždy, ale stačí i vědomí, že se mohu setkávat nejen s bázní a chvěním, ale i s radostí a pokojem.

Během toho roku přišly i okamžiky vyčerpání, znechucení – to se ale týkalo spíš situací, které byly dány lidskou hloupostí. Myslím, že budou chodit dál, cesta duchovního není procházka růžovým sadem. A pociťuji vděk vůči těm, kdo mne provázejí, k těm, s nimiž mohu sdílet i to těžší.

Jak to teď tedy, po roce, mám? Pořád vím, že ani svěcení před blbostí nechrání a poznávám stále víc, že duchovní nemusí (a ani nemůže) být bezchybný automat. Stále víc se učím nebrat se moc vážně a dělat si ze sebe, tam kde je to na místě, legraci. Stále se učím „vidět a uchopit situace“ a přitom rozlišovat, abych druhé touhle svou životní rolí neválcovala. Stále víc se učím učit se a přijímat i od druhých, duchovní naštěstí není solitér. Stále se učím víc se modlit. Víc chodit ven. Odpočívat. Dělat si radost. Být v kontaktu s příteli. Stále se učím…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n