Z nudy blog II (Darina Bártová)

Odpoledne už bylo slavnostní. Když jsem dorazila ke kostelíku Filipa a Jakuba, byl tu relativně klid. Jen venku pobíhal elektrikář a finišoval s posledními úpravami. Pak rychle balil nářadí. Uvnitř kostela už několik lidí bylo, ale všichni se dali jaksi počítat k „bohoslužebnému realizačnímu týmu“. Kolem mne prolétl Lojza Sassmann, měl už plné ruce práce. Postupně docházeli další lidé, kteří tu dnes měli co na práci. Deset minut před oficiálním začátkem však už kostel začínal praskat ve švech. Přidávaly se židle. Přišli místní s občerstvením. Vpředu se usazovala pěvecká skupina Domino. Davem se prodíraly děti. Dorazil starosta s rodinou. Fotografové začali zkusmo zachycovat atmosféru. Ten, kvůli němuž se to všechno vlastně dělo, nový kostelní zvon, byl instalován před oltářem. Zatím tichý. Neměl srdce a oficiálně ještě nevydal hlas. Nebo ano? Ještě než poprvé zazněl, svolal nás všechny sem… Z Těšína a Ostravy, z Pelhřimova a Soběslavi, ze Zlína a z Prahy, z Tábora a okolí, věřící, ne

 Nedělní ráno bylo také pomalé. Oknem se vkrádalo svítání. Venku je vítal ptačí zpěv. Na zahradách u vchodů domů ještě hořely lampy. Vše spalo. Byl čas: přemýšlet, tázat se, modlit se, snít, toužit, hledat… Tohle je důvod, proč mám ráda rána, když všichni ještě spí… Doba ranní kávy je můj čas pro Boha a s Bohem (Bůh, aspoň jak ho znám, není malicherný a ví, že bez toho kafe by se mé ranní modlitby rychle změnily v hlubokou spánkovou meditaci). Vychutnávám si okamžik bezčasí mezi klidem noci a ruchem dne. Potom se dům probudil a opravdu začal běžný ruch. Toto dopoledne jsem se šla toulat táborskými ulicemi sama. Záměrně. Z kostela na náměstí zněly varhany, z pravoslavné kaple o pár ulic dál se nesl zpěv ektenií. Na parkánech nad Jordánem byly ovšem ulice jako vymetené, ruch zesílil až na hlavních ulicích. Pomalu jsem došla až k husitskému kostelu. Tady už bylo patrně po bohoslužbě, všude ticho a klid. Stejně bych nevstoupila. Protože najednou nebyl květen 2022, ale červen 2018 a já

(29.4.-1.5.2022) To, zda vyjedu, viselo na vlásku. Rýma jako trám, třeštící hlava, to se vše dá trochu potlačit. Ale někam mi odešel i hlas, což mi v období, kdy nepracuji, vlastně nevadí (a druzí to možná vítají). Rychlík na jih opět připomínal stěhování národů, ale to zde platí vždy tak posledních 40 let, v kterékoli roční, denní i noční době. Dobrodružnost cestování tentokrát zvyšovala výluka Olbramovice – Chotoviny (o bezbariérovosti si jeden mohl nechat zdát, ale záda pod batohem protestovala jen trošku). V táboře jsem s úlevou vylezla z vlaku a šla shánět autobus. Jel, ale podobně jako ve všech menších městech se do odlehlejších částí jezdí jen někdy (třeba na jaře a ve čtvrtek).   Dočkala jsem se za půl hodiny, abych za dalších pár minut zběsile mačkala tlačítko zastávky na znamení. Řidič mne vtipně vyhodil doprostřed křižovatky. Tím naštěstí byla míra příkoří pro dnešek vyčerpána. Kolem 19 hodiny jsme byli v Táboře všichni: Ostraváci, Brňáci, Praha (s přilehlými lokalitami).