Tábor – část II

 Nedělní ráno bylo také pomalé. Oknem se vkrádalo svítání. Venku je vítal ptačí zpěv. Na zahradách u vchodů domů ještě hořely lampy. Vše spalo. Byl čas: přemýšlet, tázat se, modlit se, snít, toužit, hledat… Tohle je důvod, proč mám ráda rána, když všichni ještě spí… Doba ranní kávy je můj čas pro Boha a s Bohem (Bůh, aspoň jak ho znám, není malicherný a ví, že bez toho kafe by se mé ranní modlitby rychle změnily v hlubokou spánkovou meditaci). Vychutnávám si okamžik bezčasí mezi klidem noci a ruchem dne.

Potom se dům probudil a opravdu začal běžný ruch. Toto dopoledne jsem se šla toulat táborskými ulicemi sama. Záměrně. Z kostela na náměstí zněly varhany, z pravoslavné kaple o pár ulic dál se nesl zpěv ektenií. Na parkánech nad Jordánem byly ovšem ulice jako vymetené, ruch zesílil až na hlavních ulicích.

Pomalu jsem došla až k husitskému kostelu. Tady už bylo patrně po bohoslužbě, všude ticho a klid. Stejně bych nevstoupila. Protože najednou nebyl květen 2022, ale červen 2018 a já stoupala po schodech funkcionalistického baráku až ke dveřím polozařízené kanceláře. Byl to tehdy také čas snů, tužeb, přání, rozhovorů. Hostitelem a obyvatelem tu tehdy byl Martin Gruber – Kentigern. Spolu jsme vyprávěli, plánovali, spolu jsme se smáli nad díly místní celebrity, sochaře J. V. Duška, jehož díly je areál přímo prošpikován. I z klasiků je někdy třeba dělat si legraci. Spolu jsme se brouzdali vodou vodotrysků na blízkém náměstí u zemědělské školy. Nebylo třeba vstoupit, abych si vybavila vzpomínky. To bych dokázala kdykoli a kdekoli. Tady to šlo přirozeně samo. Navíc, nepřišla jsem vzpomínat, i to zvládám jinde a jinak. Snad jsem si jen potřebovala uvědomit, kam nás ty 4 roky posunuly. Martina do Boží náruče. A mne? A co tehdejšímu setkání dlužím? Slíbili jsme si výlet na místo, kde jsou kořeny společné rodové linie. Díky za připomínku.

Pak jsem znovu jsem týmiž ulicemi jako před lety, brouzdala sama pod stromy u zemědělské školy a připomínala si tu tehdy skotačící děti. Znovu jsem kráčela pomalu ke Křižíkovu náměstí, posadila se u pomníku a oddala se bezčasí. Slunce svítilo.