Přeskočit na hlavní obsah

Tábor – část II

 Nedělní ráno bylo také pomalé. Oknem se vkrádalo svítání. Venku je vítal ptačí zpěv. Na zahradách u vchodů domů ještě hořely lampy. Vše spalo. Byl čas: přemýšlet, tázat se, modlit se, snít, toužit, hledat… Tohle je důvod, proč mám ráda rána, když všichni ještě spí… Doba ranní kávy je můj čas pro Boha a s Bohem (Bůh, aspoň jak ho znám, není malicherný a ví, že bez toho kafe by se mé ranní modlitby rychle změnily v hlubokou spánkovou meditaci). Vychutnávám si okamžik bezčasí mezi klidem noci a ruchem dne.

Potom se dům probudil a opravdu začal běžný ruch. Toto dopoledne jsem se šla toulat táborskými ulicemi sama. Záměrně. Z kostela na náměstí zněly varhany, z pravoslavné kaple o pár ulic dál se nesl zpěv ektenií. Na parkánech nad Jordánem byly ovšem ulice jako vymetené, ruch zesílil až na hlavních ulicích.

Pomalu jsem došla až k husitskému kostelu. Tady už bylo patrně po bohoslužbě, všude ticho a klid. Stejně bych nevstoupila. Protože najednou nebyl květen 2022, ale červen 2018 a já stoupala po schodech funkcionalistického baráku až ke dveřím polozařízené kanceláře. Byl to tehdy také čas snů, tužeb, přání, rozhovorů. Hostitelem a obyvatelem tu tehdy byl Martin Gruber – Kentigern. Spolu jsme vyprávěli, plánovali, spolu jsme se smáli nad díly místní celebrity, sochaře J. V. Duška, jehož díly je areál přímo prošpikován. I z klasiků je někdy třeba dělat si legraci. Spolu jsme se brouzdali vodou vodotrysků na blízkém náměstí u zemědělské školy. Nebylo třeba vstoupit, abych si vybavila vzpomínky. To bych dokázala kdykoli a kdekoli. Tady to šlo přirozeně samo. Navíc, nepřišla jsem vzpomínat, i to zvládám jinde a jinak. Snad jsem si jen potřebovala uvědomit, kam nás ty 4 roky posunuly. Martina do Boží náruče. A mne? A co tehdejšímu setkání dlužím? Slíbili jsme si výlet na místo, kde jsou kořeny společné rodové linie. Díky za připomínku.

Pak jsem znovu jsem týmiž ulicemi jako před lety, brouzdala sama pod stromy u zemědělské školy a připomínala si tu tehdy skotačící děti. Znovu jsem kráčela pomalu ke Křižíkovu náměstí, posadila se u pomníku a oddala se bezčasí. Slunce svítilo. 


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace