Přeskočit na hlavní obsah

Tábor – část II

 Nedělní ráno bylo také pomalé. Oknem se vkrádalo svítání. Venku je vítal ptačí zpěv. Na zahradách u vchodů domů ještě hořely lampy. Vše spalo. Byl čas: přemýšlet, tázat se, modlit se, snít, toužit, hledat… Tohle je důvod, proč mám ráda rána, když všichni ještě spí… Doba ranní kávy je můj čas pro Boha a s Bohem (Bůh, aspoň jak ho znám, není malicherný a ví, že bez toho kafe by se mé ranní modlitby rychle změnily v hlubokou spánkovou meditaci). Vychutnávám si okamžik bezčasí mezi klidem noci a ruchem dne.

Potom se dům probudil a opravdu začal běžný ruch. Toto dopoledne jsem se šla toulat táborskými ulicemi sama. Záměrně. Z kostela na náměstí zněly varhany, z pravoslavné kaple o pár ulic dál se nesl zpěv ektenií. Na parkánech nad Jordánem byly ovšem ulice jako vymetené, ruch zesílil až na hlavních ulicích.

Pomalu jsem došla až k husitskému kostelu. Tady už bylo patrně po bohoslužbě, všude ticho a klid. Stejně bych nevstoupila. Protože najednou nebyl květen 2022, ale červen 2018 a já stoupala po schodech funkcionalistického baráku až ke dveřím polozařízené kanceláře. Byl to tehdy také čas snů, tužeb, přání, rozhovorů. Hostitelem a obyvatelem tu tehdy byl Martin Gruber – Kentigern. Spolu jsme vyprávěli, plánovali, spolu jsme se smáli nad díly místní celebrity, sochaře J. V. Duška, jehož díly je areál přímo prošpikován. I z klasiků je někdy třeba dělat si legraci. Spolu jsme se brouzdali vodou vodotrysků na blízkém náměstí u zemědělské školy. Nebylo třeba vstoupit, abych si vybavila vzpomínky. To bych dokázala kdykoli a kdekoli. Tady to šlo přirozeně samo. Navíc, nepřišla jsem vzpomínat, i to zvládám jinde a jinak. Snad jsem si jen potřebovala uvědomit, kam nás ty 4 roky posunuly. Martina do Boží náruče. A mne? A co tehdejšímu setkání dlužím? Slíbili jsme si výlet na místo, kde jsou kořeny společné rodové linie. Díky za připomínku.

Pak jsem znovu jsem týmiž ulicemi jako před lety, brouzdala sama pod stromy u zemědělské školy a připomínala si tu tehdy skotačící děti. Znovu jsem kráčela pomalu ke Křižíkovu náměstí, posadila se u pomníku a oddala se bezčasí. Slunce svítilo. 


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...
Okomentovat
Další informace

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...
Okomentovat
Další informace

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...
Okomentovat
Další informace