Přeskočit na hlavní obsah

Tábor – část II

 Nedělní ráno bylo také pomalé. Oknem se vkrádalo svítání. Venku je vítal ptačí zpěv. Na zahradách u vchodů domů ještě hořely lampy. Vše spalo. Byl čas: přemýšlet, tázat se, modlit se, snít, toužit, hledat… Tohle je důvod, proč mám ráda rána, když všichni ještě spí… Doba ranní kávy je můj čas pro Boha a s Bohem (Bůh, aspoň jak ho znám, není malicherný a ví, že bez toho kafe by se mé ranní modlitby rychle změnily v hlubokou spánkovou meditaci). Vychutnávám si okamžik bezčasí mezi klidem noci a ruchem dne.

Potom se dům probudil a opravdu začal běžný ruch. Toto dopoledne jsem se šla toulat táborskými ulicemi sama. Záměrně. Z kostela na náměstí zněly varhany, z pravoslavné kaple o pár ulic dál se nesl zpěv ektenií. Na parkánech nad Jordánem byly ovšem ulice jako vymetené, ruch zesílil až na hlavních ulicích.

Pomalu jsem došla až k husitskému kostelu. Tady už bylo patrně po bohoslužbě, všude ticho a klid. Stejně bych nevstoupila. Protože najednou nebyl květen 2022, ale červen 2018 a já stoupala po schodech funkcionalistického baráku až ke dveřím polozařízené kanceláře. Byl to tehdy také čas snů, tužeb, přání, rozhovorů. Hostitelem a obyvatelem tu tehdy byl Martin Gruber – Kentigern. Spolu jsme vyprávěli, plánovali, spolu jsme se smáli nad díly místní celebrity, sochaře J. V. Duška, jehož díly je areál přímo prošpikován. I z klasiků je někdy třeba dělat si legraci. Spolu jsme se brouzdali vodou vodotrysků na blízkém náměstí u zemědělské školy. Nebylo třeba vstoupit, abych si vybavila vzpomínky. To bych dokázala kdykoli a kdekoli. Tady to šlo přirozeně samo. Navíc, nepřišla jsem vzpomínat, i to zvládám jinde a jinak. Snad jsem si jen potřebovala uvědomit, kam nás ty 4 roky posunuly. Martina do Boží náruče. A mne? A co tehdejšímu setkání dlužím? Slíbili jsme si výlet na místo, kde jsou kořeny společné rodové linie. Díky za připomínku.

Pak jsem znovu jsem týmiž ulicemi jako před lety, brouzdala sama pod stromy u zemědělské školy a připomínala si tu tehdy skotačící děti. Znovu jsem kráčela pomalu ke Křižíkovu náměstí, posadila se u pomníku a oddala se bezčasí. Slunce svítilo. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n