Přeskočit na hlavní obsah

Tábor - část III

Odpoledne už bylo slavnostní. Když jsem dorazila ke kostelíku Filipa a Jakuba, byl tu relativně klid. Jen venku pobíhal elektrikář a finišoval s posledními úpravami. Pak rychle balil nářadí. Uvnitř kostela už několik lidí bylo, ale všichni se dali jaksi počítat k „bohoslužebnému realizačnímu týmu“. Kolem mne prolétl Lojza Sassmann, měl už plné ruce práce. Postupně docházeli další lidé, kteří tu dnes měli co na práci. Deset minut před oficiálním začátkem však už kostel začínal praskat ve švech. Přidávaly se židle. Přišli místní s občerstvením. Vpředu se usazovala pěvecká skupina Domino. Davem se prodíraly děti. Dorazil starosta s rodinou. Fotografové začali zkusmo zachycovat atmosféru.

Ten, kvůli němuž se to všechno vlastně dělo, nový kostelní zvon, byl instalován před oltářem. Zatím tichý. Neměl srdce a oficiálně ještě nevydal hlas. Nebo ano? Ještě než poprvé zazněl, svolal nás všechny sem… Z Těšína a Ostravy, z Pelhřimova a Soběslavi, ze Zlína a z Prahy, z Tábora a okolí, věřící, nevěřící, politiky, církevní představitele, věřící a občany…

Po slavnostním požehnání vydal poprvé zvuk. Poklepával kdekdo, zvonař, představitelé města církve, ale i děti. I jim bude odměřovat čas radosti a starostí, proto je to tak dobře. Pak byl vynesen na věž a, zatímco dole jsme oslavovali a čekali, nahoře se horečně pracovalo. Dole jsme slyšeli o tom, že zvon většinou málokdo za dobu jeho existence vidí, ale všichni ho slyší, že zvon nezvoní nikdy kvůli sobě, ale proto, aby lidem připomínal Boha a Bohu lidi. Je spojníkem mezi nebem a zemí. Snad někdo z posluchačů rozklíčoval, že nejde jen o zvony, ale také o nás. I my jsme rozkročeni mezi nebem a zemí. Snad si někdo z posluchačů bude ona slova pamatovat i zítra či pozítří. Snad pro někoho z posluchačů někdy nadejde situace, kdy podle nich bude jednat.

Atmosféra byla důstojná, ale uvolněná a radostná, slavilo se opravdu s chutí. Fotografové se nenápadně proplétali kostelem. Mají výhodu, za hledáčkem objektivu je každý trošku anonymní a neviditelný. Oko fotoaparátu díky příslušnému objektivu může ten jeden konkrétní dílek dění přiblížit, nebo se může vzdálit a zabírat širokou scénu. To vše se postupně na fotkách objevilo. Také řečnění a děkování, ale to zkrátka k takovým příležitostem patří a očekává se to.

Na závěr se mohutně zpívalo a poté jsme se již trousili ven, k plným stolům. S něčím v ruce jsme čekali, zda vše klapne a zda zvon poprvé zazvoní. Vše klaplo a zvuk zvonu se poprvé nesl nad táborskými střechami, nad údolím Lužnice, odrážel se od blízkých kopců. Poprvé. Naslouchali jsme tiše. Teprve poté se rozhovor znovu rozproudil. Hlas zvonu jsme slyšeli ještě jednou, když zvonil klekání. To již bylo několik desítek minut před tím, než jsme se rozešli a rozjeli. Díky za to, že nás zvon spojil.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace