Přeskočit na hlavní obsah

Tábor - část III

Odpoledne už bylo slavnostní. Když jsem dorazila ke kostelíku Filipa a Jakuba, byl tu relativně klid. Jen venku pobíhal elektrikář a finišoval s posledními úpravami. Pak rychle balil nářadí. Uvnitř kostela už několik lidí bylo, ale všichni se dali jaksi počítat k „bohoslužebnému realizačnímu týmu“. Kolem mne prolétl Lojza Sassmann, měl už plné ruce práce. Postupně docházeli další lidé, kteří tu dnes měli co na práci. Deset minut před oficiálním začátkem však už kostel začínal praskat ve švech. Přidávaly se židle. Přišli místní s občerstvením. Vpředu se usazovala pěvecká skupina Domino. Davem se prodíraly děti. Dorazil starosta s rodinou. Fotografové začali zkusmo zachycovat atmosféru.

Ten, kvůli němuž se to všechno vlastně dělo, nový kostelní zvon, byl instalován před oltářem. Zatím tichý. Neměl srdce a oficiálně ještě nevydal hlas. Nebo ano? Ještě než poprvé zazněl, svolal nás všechny sem… Z Těšína a Ostravy, z Pelhřimova a Soběslavi, ze Zlína a z Prahy, z Tábora a okolí, věřící, nevěřící, politiky, církevní představitele, věřící a občany…

Po slavnostním požehnání vydal poprvé zvuk. Poklepával kdekdo, zvonař, představitelé města církve, ale i děti. I jim bude odměřovat čas radosti a starostí, proto je to tak dobře. Pak byl vynesen na věž a, zatímco dole jsme oslavovali a čekali, nahoře se horečně pracovalo. Dole jsme slyšeli o tom, že zvon většinou málokdo za dobu jeho existence vidí, ale všichni ho slyší, že zvon nezvoní nikdy kvůli sobě, ale proto, aby lidem připomínal Boha a Bohu lidi. Je spojníkem mezi nebem a zemí. Snad někdo z posluchačů rozklíčoval, že nejde jen o zvony, ale také o nás. I my jsme rozkročeni mezi nebem a zemí. Snad si někdo z posluchačů bude ona slova pamatovat i zítra či pozítří. Snad pro někoho z posluchačů někdy nadejde situace, kdy podle nich bude jednat.

Atmosféra byla důstojná, ale uvolněná a radostná, slavilo se opravdu s chutí. Fotografové se nenápadně proplétali kostelem. Mají výhodu, za hledáčkem objektivu je každý trošku anonymní a neviditelný. Oko fotoaparátu díky příslušnému objektivu může ten jeden konkrétní dílek dění přiblížit, nebo se může vzdálit a zabírat širokou scénu. To vše se postupně na fotkách objevilo. Také řečnění a děkování, ale to zkrátka k takovým příležitostem patří a očekává se to.

Na závěr se mohutně zpívalo a poté jsme se již trousili ven, k plným stolům. S něčím v ruce jsme čekali, zda vše klapne a zda zvon poprvé zazvoní. Vše klaplo a zvuk zvonu se poprvé nesl nad táborskými střechami, nad údolím Lužnice, odrážel se od blízkých kopců. Poprvé. Naslouchali jsme tiše. Teprve poté se rozhovor znovu rozproudil. Hlas zvonu jsme slyšeli ještě jednou, když zvonil klekání. To již bylo několik desítek minut před tím, než jsme se rozešli a rozjeli. Díky za to, že nás zvon spojil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n