Přeskočit na hlavní obsah

Tábor - část III

Odpoledne už bylo slavnostní. Když jsem dorazila ke kostelíku Filipa a Jakuba, byl tu relativně klid. Jen venku pobíhal elektrikář a finišoval s posledními úpravami. Pak rychle balil nářadí. Uvnitř kostela už několik lidí bylo, ale všichni se dali jaksi počítat k „bohoslužebnému realizačnímu týmu“. Kolem mne prolétl Lojza Sassmann, měl už plné ruce práce. Postupně docházeli další lidé, kteří tu dnes měli co na práci. Deset minut před oficiálním začátkem však už kostel začínal praskat ve švech. Přidávaly se židle. Přišli místní s občerstvením. Vpředu se usazovala pěvecká skupina Domino. Davem se prodíraly děti. Dorazil starosta s rodinou. Fotografové začali zkusmo zachycovat atmosféru.

Ten, kvůli němuž se to všechno vlastně dělo, nový kostelní zvon, byl instalován před oltářem. Zatím tichý. Neměl srdce a oficiálně ještě nevydal hlas. Nebo ano? Ještě než poprvé zazněl, svolal nás všechny sem… Z Těšína a Ostravy, z Pelhřimova a Soběslavi, ze Zlína a z Prahy, z Tábora a okolí, věřící, nevěřící, politiky, církevní představitele, věřící a občany…

Po slavnostním požehnání vydal poprvé zvuk. Poklepával kdekdo, zvonař, představitelé města církve, ale i děti. I jim bude odměřovat čas radosti a starostí, proto je to tak dobře. Pak byl vynesen na věž a, zatímco dole jsme oslavovali a čekali, nahoře se horečně pracovalo. Dole jsme slyšeli o tom, že zvon většinou málokdo za dobu jeho existence vidí, ale všichni ho slyší, že zvon nezvoní nikdy kvůli sobě, ale proto, aby lidem připomínal Boha a Bohu lidi. Je spojníkem mezi nebem a zemí. Snad někdo z posluchačů rozklíčoval, že nejde jen o zvony, ale také o nás. I my jsme rozkročeni mezi nebem a zemí. Snad si někdo z posluchačů bude ona slova pamatovat i zítra či pozítří. Snad pro někoho z posluchačů někdy nadejde situace, kdy podle nich bude jednat.

Atmosféra byla důstojná, ale uvolněná a radostná, slavilo se opravdu s chutí. Fotografové se nenápadně proplétali kostelem. Mají výhodu, za hledáčkem objektivu je každý trošku anonymní a neviditelný. Oko fotoaparátu díky příslušnému objektivu může ten jeden konkrétní dílek dění přiblížit, nebo se může vzdálit a zabírat širokou scénu. To vše se postupně na fotkách objevilo. Také řečnění a děkování, ale to zkrátka k takovým příležitostem patří a očekává se to.

Na závěr se mohutně zpívalo a poté jsme se již trousili ven, k plným stolům. S něčím v ruce jsme čekali, zda vše klapne a zda zvon poprvé zazvoní. Vše klaplo a zvuk zvonu se poprvé nesl nad táborskými střechami, nad údolím Lužnice, odrážel se od blízkých kopců. Poprvé. Naslouchali jsme tiše. Teprve poté se rozhovor znovu rozproudil. Hlas zvonu jsme slyšeli ještě jednou, když zvonil klekání. To již bylo několik desítek minut před tím, než jsme se rozešli a rozjeli. Díky za to, že nás zvon spojil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...