Odpoledne už bylo slavnostní. Když jsem dorazila ke kostelíku Filipa a Jakuba, byl tu relativně klid. Jen venku pobíhal elektrikář a finišoval s posledními úpravami. Pak rychle balil nářadí. Uvnitř kostela už několik lidí bylo, ale všichni se dali jaksi počítat k „bohoslužebnému realizačnímu týmu“. Kolem mne prolétl Lojza Sassmann, měl už plné ruce práce. Postupně docházeli další lidé, kteří tu dnes měli co na práci. Deset minut před oficiálním začátkem však už kostel začínal praskat ve švech. Přidávaly se židle. Přišli místní s občerstvením. Vpředu se usazovala pěvecká skupina Domino. Davem se prodíraly děti. Dorazil starosta s rodinou. Fotografové začali zkusmo zachycovat atmosféru.
Ten, kvůli němuž se to všechno vlastně dělo, nový kostelní
zvon, byl instalován před oltářem. Zatím tichý. Neměl srdce a oficiálně ještě
nevydal hlas. Nebo ano? Ještě než poprvé zazněl, svolal nás všechny sem… Z Těšína
a Ostravy, z Pelhřimova a Soběslavi, ze Zlína a z Prahy, z Tábora
a okolí, věřící, nevěřící, politiky, církevní představitele, věřící a občany…
Po slavnostním požehnání vydal poprvé zvuk. Poklepával kdekdo,
zvonař, představitelé města církve, ale i děti. I jim bude odměřovat čas radosti
a starostí, proto je to tak dobře. Pak byl vynesen na věž a, zatímco dole jsme oslavovali
a čekali, nahoře se horečně pracovalo. Dole jsme slyšeli o tom, že zvon
většinou málokdo za dobu jeho existence vidí, ale všichni ho slyší, že zvon
nezvoní nikdy kvůli sobě, ale proto, aby lidem připomínal Boha a Bohu lidi. Je spojníkem
mezi nebem a zemí. Snad někdo z posluchačů rozklíčoval, že nejde jen o
zvony, ale také o nás. I my jsme rozkročeni mezi nebem a zemí. Snad si někdo z posluchačů
bude ona slova pamatovat i zítra či pozítří. Snad pro někoho z posluchačů někdy
nadejde situace, kdy podle nich bude jednat.
Atmosféra byla důstojná, ale uvolněná a radostná, slavilo se
opravdu s chutí. Fotografové se nenápadně proplétali kostelem. Mají
výhodu, za hledáčkem objektivu je každý trošku anonymní a neviditelný. Oko
fotoaparátu díky příslušnému objektivu může ten jeden konkrétní dílek dění
přiblížit, nebo se může vzdálit a zabírat širokou scénu. To vše se postupně na
fotkách objevilo. Také řečnění a děkování, ale to zkrátka k takovým příležitostem
patří a očekává se to.
Na závěr se mohutně zpívalo a poté jsme se již trousili ven,
k plným stolům. S něčím v ruce jsme čekali, zda vše klapne a zda
zvon poprvé zazvoní. Vše klaplo a zvuk zvonu se poprvé nesl nad táborskými
střechami, nad údolím Lužnice, odrážel se od blízkých kopců. Poprvé. Naslouchali
jsme tiše. Teprve poté se rozhovor znovu rozproudil. Hlas zvonu jsme slyšeli
ještě jednou, když zvonil klekání. To již bylo několik desítek minut před tím,
než jsme se rozešli a rozjeli. Díky za to, že nás zvon spojil.
Komentáře
Okomentovat