(29.4.-1.5.2022)
To, zda vyjedu, viselo na vlásku. Rýma jako trám, třeštící
hlava, to se vše dá trochu potlačit. Ale někam mi odešel i hlas, což mi v období,
kdy nepracuji, vlastně nevadí (a druzí to možná vítají). Rychlík na jih opět
připomínal stěhování národů, ale to zde platí vždy tak posledních 40 let, v kterékoli
roční, denní i noční době. Dobrodružnost cestování tentokrát zvyšovala výluka
Olbramovice – Chotoviny (o bezbariérovosti si jeden mohl nechat zdát, ale záda
pod batohem protestovala jen trošku). V táboře jsem s úlevou vylezla
z vlaku a šla shánět autobus. Jel, ale podobně jako ve všech menších
městech se do odlehlejších částí jezdí jen někdy (třeba na jaře a ve čtvrtek). Dočkala jsem se za půl hodiny, abych za dalších
pár minut zběsile mačkala tlačítko zastávky na znamení. Řidič mne vtipně
vyhodil doprostřed křižovatky. Tím naštěstí byla míra příkoří pro dnešek
vyčerpána. Kolem 19 hodiny jsme byli v Táboře všichni: Ostraváci, Brňáci,
Praha (s přilehlými lokalitami). Ve dvou partách jsme se z našeho útulného
penzionu vydali do centra ulovit si něco k večeři. To se vcelku povedlo. Sice
asi napotřetí s tím, že některými táborskými uličkami jsme prošli
vícekrát, ale nevadilo. Naše část byla složena z lidiček, kteří se už
znají, ta zábava nevázla a vcelku spokojeně a s pohodou jsme se vraceli „domů“.
Noční město dýchalo trochu neskutečnou atmosférou, za Kotnovem už byly ulice liduprázdné.
Následující ráno, nebo spíš dopoledne, mělo pomalý rozjezd.
Do oběda si každý šel za svými zájmy. A že jich tu bylo! Muzea, výstavy,
procházka jen tak (ta moje byla přirozeně prošpikována honbou za malými
krabičkami).
S polednem jsem se vrátila odpočinout si, přece jen zavirovaný
organismus kapku protestoval. Pomohlo maličko se natáhnout, ale hlavně prolít
se obrovským množstvím teplého čaje. Pomohlo to. Jenže začali trochu odpadat i
další (jsem v tom nevinně, přivezli si vlastní kolonie bacilů) a záhy bylo
jasné, že předem pečlivě naplánovaný program bude načase modifikovat. Místo
výpadu do Soběslavi jsme nakonec udělali výpad do Tismenického údolí. Utábořili
jsme se poblíž jihočeské části Svatojakubské cesty, pod Bílým altánem. Za
potokem se modraly kvítky barvínku, nám pohostinně nabídl k posezení své
kořeny vcelku mohutný javor, s listy ještě zpola ukrytými v pupenech.
Když už jsme pojali tuto cestu jako pouť, bylo na místě si ji připomenout
bohoslužbou. Různost byla v té chvíli darem, v tichu odměřovalo čas
plynutí potoka, z protější stráně na nás shlížel kříž, kterému za několik dní
zakryje výhled zeleň stromů přicházejícího jara. Chvíle nevšednosti v toku
obyčejné krajiny, s obyčejným děním kolem. Po cyklostezce pádili cyklisté,
přes most utíkaly se smíchem děti, kolem se zelenala tráva, po kmeni stromu
stoupal zvědavý brouk. Když jsme končili bohoslužbu, maně jsme už říkali „náš
javor“. Ne ve smyslu, že bychom si na něj dělali nárok, on tu stojí už pěkných
pár let a stát tu zůstane, ale stal se jaksi účastníkem, začal patřit k nám.
S večerem jsme se posunuli nahoru na kopec. Byli jsme
pozváni. Ne, tady už se neděly žádné věci, ale hořel tu oheň, by tu smích,
cinkot nádobí, čas vyprávět si, čas poznávat se. Místo setkání. Noc Beltainu. Také
v údolí hořely ohně. Tichá cesta soumrakem, dloužícími stíny, osamělé
tiché ulice, všichni lidé buď v domech nebo u ohňů. Často sice nevědí,
proč, ale tradice jsou silné, staré, někdy nepochopitelné. Tichem se vracím,
tichem a padající nocí.
Komentáře
Okomentovat