Z nudy blog II (Darina Bártová)

 Část III 18:00 až 22:00 Doma rozdělím porci napůl, půlku dám k večeři, druhá bude zítra na oběd. Nasoukám to do sebe. A jdu dohánět další resty. Během hodiny udělám grafický návrh farního programu na Noc kostelů. Pak zbývá návrh realizovat, exportovat, poslat. Pro dnešek tak bude hotovo. Byly by k řešení další věci, ale mám dost. Konečně je šance upustit páru emocím. Dělám to kupodivu česky a důkladně. Na chvilku se pak natáhnu se sci-fi knihou. Hlavní hrdina umí recitovat náboženské texty jiné civilizace. Jedním z často zmiňovaných je Vzývání nicoty . Autorka však nezašla tak daleko, že by uvedla plný text. Jo, teď by se hodilo. „Tma, ať ke mně přijde tma!“ Venku v parku popěvují bezdomovci. Po stole si to šine pavouk. Je to hmyz, s kterým bydlet moc nechci. Je tu na lovu, potvor jeden. A je šíleně rychlý, nevede se mi tedy poslat ho pryč. Zítra tedy, bolest nebolest, budu muset uklidit. Protože stačí ti hmyzové, co se nalétají omylem. Nechci je přikrmovat drobečky z koberce. N

 Part II 9:00 až 13:00 Dnes na nás naběhla jiná lektorka, než v předchozí dny. Chvíli mi trvá zvyknout si na její přízvuk a tyl, ale jde to. Co je horší, mým partnerem na konverzace je dnes Číňan. Ten kluk je tu na Erasmu, anglicky nedá dohromady ani holou větu bez 3 chyb. De facto neumí nic – číst, mluvit, nemá slovní zásobu, nerozumí textu, instrukcím. Nechápu, jak se ocitl v pokročilém kurzu. Normálně by to nebyla moje starost, ale začíná mne štvát, že místo toho, abychom nad něčím pracovali, mu musím v holých větách vysvětlovat, co se po nás chce. Pak střílím věci, na které bych se potřebovala soustředit, jen tak od boku. Do pytle, ale já tu nejsem lektor! Učit umím, ale teď to přece není moje role! Jsem tady proto, že se potřebuju něco naučit tentokrát já. Bojuji s tím celou hodinu a jsem značně otrávená, než lektorce dojde, kde je asi problém. Pak už říká, že další práci máme diskutovat v párech pokud chceme. Nasadím své nejautističtější já a pracuji sólo. Své pocity zatím poly

Part I 0:00 až 5:00 Předchozí den byl náročný a fyzicky vyčerpávající. Dopoledne kurz angličtiny, odpoledne povinné školení první pomoci. Obě akce se o půlhodinu překrývaly, na oběd nezbyl čas. Řešily to dva rohlíky někde v pauzách na „vyvenčení se“. První pomoc byla dobrá, kvůli zádům jsem si nemohla zkusit plnou resuscitaci, takže na mne ve dvojici zbyla obsluha defibrilátoru a dýchání. Potěšilo mne, že tohle ještě opravdu umím. Takže s čárkou za splněné školení jsem v 5 odpoledne dokulhala domů. Bolest zad mne tedy probudila už kolem druhé. Dala se naštěstí ukonejšit hrnkem čaje. Chvíli zírám oknem do temného parku. Je temný, tichý a příšerně zaneřáděný. Krajské centrum pomoci uprchlíkům je na druhé straně. Ve dne tu hlídkují policisté a v podchodu k metru žebrají romské děti z Ukrajiny. Na úklid parku nejsou síly – fyzické ani pracovní. Dosrkám čaj a zalézám zpět do pelechu. Spala jsem do pěti, tedy celých 6 přerušovaných hodin. 5:00 až 8:00 Záda mne, pokud nejsem nacpaná