Přeskočit na hlavní obsah

Just a Perfect Day

Part I

0:00 až 5:00

Předchozí den byl náročný a fyzicky vyčerpávající. Dopoledne kurz angličtiny, odpoledne povinné školení první pomoci. Obě akce se o půlhodinu překrývaly, na oběd nezbyl čas. Řešily to dva rohlíky někde v pauzách na „vyvenčení se“. První pomoc byla dobrá, kvůli zádům jsem si nemohla zkusit plnou resuscitaci, takže na mne ve dvojici zbyla obsluha defibrilátoru a dýchání. Potěšilo mne, že tohle ještě opravdu umím. Takže s čárkou za splněné školení jsem v 5 odpoledne dokulhala domů.

Bolest zad mne tedy probudila už kolem druhé. Dala se naštěstí ukonejšit hrnkem čaje. Chvíli zírám oknem do temného parku. Je temný, tichý a příšerně zaneřáděný. Krajské centrum pomoci uprchlíkům je na druhé straně. Ve dne tu hlídkují policisté a v podchodu k metru žebrají romské děti z Ukrajiny. Na úklid parku nejsou síly – fyzické ani pracovní. Dosrkám čaj a zalézám zpět do pelechu.

Spala jsem do pěti, tedy celých 6 přerušovaných hodin.

5:00 až 8:00

Záda mne, pokud nejsem nacpaná prášky proti bolesti, budí už kolem páté. Pokud prášky nacpaná jsem, spím, ale to zas nejsem schopna jakékoli činnosti. Vzhledem k tomu, že je potřeba pracovat, mají prášky smůlu. Já taky.

Pak to jde v rychlém sledu. Kafe (6 hodin spánku není nic moc), ranní hrst léků (to se spolkne raz dva a naštěstí jsou to pořád jen 4 kousky).Pak se slzícíma očima (protialergický prášek nabíhá asi hodinku a v parku se včera kosilo, což znamená, že za týden bude zbytek trávy vypálený na kost). Jde se cvičit. Teď to není do bolesti, ale přes bolest. A budu muset ještě dvakrát. Protože teď bolest, paralyzující záda i nohu, omezuje pohyb kyčle. Je potřeba to opatrně rozhýbávat, jinak budu skučet daleko víc.

Snídani musím vynechat. Poslední dva krajíce čím dál dražšího a naprosto nekvalitního chleba odložené na ráno se staly substrátem pro plíseň. Snídat se tedy bude až cestou do práce. Zato musím fofrem vyžehlit. Předchozí dny, kdy to bylo hodně zlé, jsem domácí práce odkládala a ve skříni zbyla jen neoblíbená trička. Padne na to ranní hodinka, ale v sedě to zvládám. Z hromady vyžehleného prádla vytahuji oblíbené bílé tričko. Mezi tím vším se do sebe snažím po kafi nalít ještě aspoň půllitrák čaje. Moc přestávek do oběda nebude a tak šance něco vypít bude relativně omezená. Zásoby ve vlastním kanclu mi nepomohou, kancl je na druhé straně areálu, od jazykové učebny dobrých 1 minut bludištěm chodeb.

Těsně před osmou naházím do batohu sešit, učebnici, knížku a čtení a vyrážím na tramvaj. Cesta povrchovou „sockou“ je sice pomalejší, ale stojí mne míň kroků. Teď počítám každý.

8:00 až 9:00

Jezdím teď každý den stejnou tramvají. Tedy částečně se stejnou množinou lidí. Většinou teď jezdí rodiče s dětmi do školky, lidé do kanceláří a důchodci na nákup. U nádraží nastupuje tatínek s nevychovaným chlapečkem. Jsem v pohodě, vím, že jedou jen 2 stanice. Pak už jsem méně v pohodě. Nastupuje maminka s vyparáděnou holčičkou a psem. Je to jorkšír a musí mít extrémně těžký život. Holčička se uvelebí naproti mně a je zcel zabrána do obdivování svých cetek. Maminka kouká a nedělá nic. Psa hodila na podlahu a dál se mu nevěnuje. Pejsek je vyděšený, třese se, ale nehledá u ní útěchu. Má patrně zkušenost, že to nefunguje. Je čím dál tím víc vystresovaný. A je mu možná i maličko zima, ranní teploty ještě nic moc a je okudlaný dohola. Patrně představa letního sestřihu. Jeho paničce je to všechno jedno. Nakonec si ho holčička bere do náruče, ale ani ji nikdo nenaučil, jak se drží pes, aby to pro něj bylo aspoň trochu pohodlné. Přemýšlím, zda zasáhnout aktivně. Téhle paní bych nesvěřila ani plyšáka. Ale nemám na to moc sílu.

Vyřešilo se to samo. Vystupují na stanici, kde přestupuji. Pes se jde na chodníku ihned začuchat, aby se nějak uklidni, sklidí štulec od holčičky. Dívám se na jeho stavbu těla a pohyb. Jorkšír ano, ale na 99 % z množírny. Stavba těla zkrátka byla divná, v klusu kladl nepravidelně pravou zadní. Jeho život s těmi lidmi byl asi lepší, než místo, kde přišel na svět. Ale stejně…

Jdu si koupit snídani. Nechci tentokrát jen ty 2 rohlíky. U pultu i u kasy fronta. Na Kulaťák se tedy dokoulím v 8.50. Dalších 8 minut mi zabere dostat se do jazykové učebny. Je to ve 3. patře. Dnes mám mimořádné štěstí – výtah jezdí. V 8.58 dokulhám do své lavice Snídaně se odkládá.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n