Part I
0:00 až 5:00
Předchozí den byl náročný a fyzicky vyčerpávající. Dopoledne
kurz angličtiny, odpoledne povinné školení první pomoci. Obě akce se o
půlhodinu překrývaly, na oběd nezbyl čas. Řešily to dva rohlíky někde
v pauzách na „vyvenčení se“. První pomoc byla dobrá, kvůli zádům jsem si
nemohla zkusit plnou resuscitaci, takže na mne ve dvojici zbyla obsluha defibrilátoru
a dýchání. Potěšilo mne, že tohle ještě opravdu umím. Takže s čárkou za
splněné školení jsem v 5 odpoledne dokulhala domů.
Bolest zad mne tedy probudila už kolem druhé. Dala se
naštěstí ukonejšit hrnkem čaje. Chvíli zírám oknem do temného parku. Je temný,
tichý a příšerně zaneřáděný. Krajské centrum pomoci uprchlíkům je na druhé
straně. Ve dne tu hlídkují policisté a v podchodu k metru žebrají
romské děti z Ukrajiny. Na úklid parku nejsou síly – fyzické ani pracovní.
Dosrkám čaj a zalézám zpět do pelechu.
Spala jsem do pěti, tedy celých 6 přerušovaných hodin.
5:00 až 8:00
Záda mne, pokud nejsem nacpaná prášky proti bolesti, budí už
kolem páté. Pokud prášky nacpaná jsem, spím, ale to zas nejsem schopna jakékoli
činnosti. Vzhledem k tomu, že je potřeba pracovat, mají prášky smůlu. Já
taky.
Pak to jde v rychlém sledu. Kafe (6 hodin spánku není
nic moc), ranní hrst léků (to se spolkne raz dva a naštěstí jsou to pořád jen 4
kousky).Pak se slzícíma očima (protialergický prášek nabíhá asi hodinku a
v parku se včera kosilo, což znamená, že za týden bude zbytek trávy
vypálený na kost). Jde se cvičit. Teď to není do bolesti, ale přes bolest. A
budu muset ještě dvakrát. Protože teď bolest, paralyzující záda i nohu, omezuje
pohyb kyčle. Je potřeba to opatrně rozhýbávat, jinak budu skučet daleko víc.
Snídani musím vynechat. Poslední dva krajíce čím dál
dražšího a naprosto nekvalitního chleba odložené na ráno se staly substrátem
pro plíseň. Snídat se tedy bude až cestou do práce. Zato musím fofrem vyžehlit.
Předchozí dny, kdy to bylo hodně zlé, jsem domácí práce odkládala a ve skříni
zbyla jen neoblíbená trička. Padne na to ranní hodinka, ale v sedě to
zvládám. Z hromady vyžehleného prádla vytahuji oblíbené bílé tričko. Mezi
tím vším se do sebe snažím po kafi nalít ještě aspoň půllitrák čaje. Moc
přestávek do oběda nebude a tak šance něco vypít bude relativně omezená. Zásoby
ve vlastním kanclu mi nepomohou, kancl je na druhé straně areálu, od jazykové
učebny dobrých 1 minut bludištěm chodeb.
Těsně před osmou naházím do batohu sešit, učebnici, knížku a
čtení a vyrážím na tramvaj. Cesta povrchovou „sockou“ je sice pomalejší, ale
stojí mne míň kroků. Teď počítám každý.
8:00 až 9:00
Jezdím teď každý den stejnou tramvají. Tedy částečně se
stejnou množinou lidí. Většinou teď jezdí rodiče s dětmi do školky, lidé
do kanceláří a důchodci na nákup. U nádraží nastupuje tatínek
s nevychovaným chlapečkem. Jsem v pohodě, vím, že jedou jen 2
stanice. Pak už jsem méně v pohodě. Nastupuje maminka s vyparáděnou
holčičkou a psem. Je to jorkšír a musí mít extrémně těžký život. Holčička se
uvelebí naproti mně a je zcel zabrána do obdivování svých cetek. Maminka kouká
a nedělá nic. Psa hodila na podlahu a dál se mu nevěnuje. Pejsek je vyděšený,
třese se, ale nehledá u ní útěchu. Má patrně zkušenost, že to nefunguje. Je čím
dál tím víc vystresovaný. A je mu možná i maličko zima, ranní teploty ještě nic
moc a je okudlaný dohola. Patrně představa letního sestřihu. Jeho paničce je to
všechno jedno. Nakonec si ho holčička bere do náruče, ale ani ji nikdo
nenaučil, jak se drží pes, aby to pro něj bylo aspoň trochu pohodlné.
Přemýšlím, zda zasáhnout aktivně. Téhle paní bych nesvěřila ani plyšáka. Ale
nemám na to moc sílu.
Vyřešilo se to samo. Vystupují na stanici, kde přestupuji.
Pes se jde na chodníku ihned začuchat, aby se nějak uklidni, sklidí štulec od
holčičky. Dívám se na jeho stavbu těla a pohyb. Jorkšír ano, ale na 99 %
z množírny. Stavba těla zkrátka byla divná, v klusu kladl
nepravidelně pravou zadní. Jeho život s těmi lidmi byl asi lepší, než
místo, kde přišel na svět. Ale stejně…
Komentáře
Okomentovat