Přeskočit na hlavní obsah

Just a Perfect Day III

 Část III

18:00 až 22:00

Doma rozdělím porci napůl, půlku dám k večeři, druhá bude zítra na oběd. Nasoukám to do sebe. A jdu dohánět další resty. Během hodiny udělám grafický návrh farního programu na Noc kostelů. Pak zbývá návrh realizovat, exportovat, poslat. Pro dnešek tak bude hotovo. Byly by k řešení další věci, ale mám dost.

Konečně je šance upustit páru emocím. Dělám to kupodivu česky a důkladně. Na chvilku se pak natáhnu se sci-fi knihou. Hlavní hrdina umí recitovat náboženské texty jiné civilizace. Jedním z často zmiňovaných je Vzývání nicoty. Autorka však nezašla tak daleko, že by uvedla plný text. Jo, teď by se hodilo. „Tma, ať ke mně přijde tma!“ Venku v parku popěvují bezdomovci.

Po stole si to šine pavouk. Je to hmyz, s kterým bydlet moc nechci. Je tu na lovu, potvor jeden. A je šíleně rychlý, nevede se mi tedy poslat ho pryč. Zítra tedy, bolest nebolest, budu muset uklidit. Protože stačí ti hmyzové, co se nalétají omylem. Nechci je přikrmovat drobečky z koberce. Nechci jimi přikrmovat pavouka. Nevím, kam zalezl, ale zdvořile h žádám, ať se přestěhuje jinam. Jdu znovu cvičit. Polykám večerní prášky a hroutím se do pelechu s audioknihou. Ta má tu výhodu, že možná usnu.

22:00 až 24:00

Tma přišla, spánek zatím nikoli. Bolest je tu stále. Hlas z audioknihy tiše vypráví. Bezdomoci se hádají. Předpověď počasí taky nevyšla, bouřka nikde. Nakonec, někdy kolem půlnoci, se spíš propadnu do bezvědomí, než do spánku. Za pět hodin nastane další, stejný, šílený a zbytečný den.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n