Part II
9:00 až 13:00
Dnes na nás naběhla jiná lektorka, než v předchozí dny.
Chvíli mi trvá zvyknout si na její přízvuk a tyl, ale jde to. Co je horší, mým
partnerem na konverzace je dnes Číňan. Ten kluk je tu na Erasmu, anglicky nedá
dohromady ani holou větu bez 3 chyb. De facto neumí nic – číst, mluvit, nemá
slovní zásobu, nerozumí textu, instrukcím. Nechápu, jak se ocitl
v pokročilém kurzu. Normálně by to nebyla moje starost, ale začíná mne
štvát, že místo toho, abychom nad něčím pracovali, mu musím v holých
větách vysvětlovat, co se po nás chce. Pak střílím věci, na které bych se
potřebovala soustředit, jen tak od boku. Do pytle, ale já tu nejsem lektor! Učit
umím, ale teď to přece není moje role! Jsem tady proto, že se potřebuju něco
naučit tentokrát já. Bojuji s tím celou hodinu a jsem značně otrávená, než
lektorce dojde, kde je asi problém. Pak už říká, že další práci máme diskutovat
v párech pokud chceme. Nasadím své nejautističtější já a pracuji sólo. Své
pocity zatím polykám. Snídani zhltnu v pauze na kafe.
Pak naštěstí pracujeme ve větších skupinách a nějak se mi
podařilo zakotvit u trojice, s níž se dá bavit. Dvě „holky“ z Ukrajiny a
Češka na stejné jazykové úrovni. Máme diskutovat o výletech, tak to berem
celkem z gruntu. Jenže když starší z „Ukrajinek“ mluví o své zemi, je
to pro ni záhul. Bude o něco málo mladší než já, ale éru SSSR si pamatuje
dokonale. A nežila v ní vůbec šťastně. Asi nejen pro nás na jihozápadě
byli osvoboditelé spíš okupanty. Navíc etnicky není Ruska ani Ukrajinka, říká,
že je z Besarábie. Odešla studovat do Oděsy a zůstala tam a Oděsa je jasně
její domov. Dokonce mám pocit, že má možná nějaké religiózní kořeny, ale neptám
se. Protože teď v pohodě rozhodně není. Kašlu na své pocity a vlastně
trochu řešíme ji. Aspoň v tom smyslu, že je v pořádku nebýt
v pohodě. Padne na to další kus konverzace a jako správné ženské končíme u
vaření. Je půl jedenácté, mám hlad jak herec, tak je to jasné.
Konverzace v kurzu se posunula dál. Teď se probírá, kam
kdo pojede na dovolenou. Hm, kam asi tak pojedu, připoutaná k dvěma
„fofr-klackům“ v situaci, kdy se rozmýšlím udělat byť i krok navíc?
S konstantní bolestí? Zaplavuje mne naštvání, vzdor, vztek a lítost. Štvou
mne ty západní „happy“ konvence – mám se fajn. Předpokládá se výkonnost, úsměv
od ucha k uchu. Zvládání všeho levou zadní. Jenže moje levá zadní bolí
k nesnesení a vypovídá službu.
Asi se tvářím jako vrah, ale nějak a moje dovolenkové plány
nedojde. Asi bych předvedla „feeling expression“. Pro dnešek padla a já se mohu
opřít do holí a radostně se vydat na oběd. Tentokrát ho konečně po dvou dnech
stihnu.
13:00 až 18:00
To, že nám zaměstnavatel umožnil se zdokonalovat
v cizích jazycích, neznamená, že by se odkládala práce. Je konec týdne,
nahoře už nikdo není. Dovleču se do kanclu, uvěřím konečně další super hrnek
čaje a pustím se do restů. Zalít vadnoucí kytky, halda mailů, oprava projektů
kontrola, zda je správně vypsán termín zkoušky na příští týden, tisk materiálů
na doma – v následujících 3 týdnech bych měla inovovat dost velký projekt
na propagaci toho, co učíme. A to budu muset udělat ze školy, jinde není
software. Zatím jen přípravné práce, sepisuji si tabulku toho, co kdo učí –
předměty, jejich kódy, lidi. V půl páté toho mám nad hlavu a odvleču se na
tramvaj.
Cesta domů je podobný adrenalin jako ráno. Naštěstí urvu
místo k sezení (často musím být asertivní a někoho zvednou ze sedadla, asi
vypadám moc zdravě, hýřící energií a vůbec). Vedle mne u tyče vlaje tlustá
holčička, která právě nastoupila se svou maminkou. Líže zmrzlinu. Snažím se na
sedadle seč to jde, odklidit do bezpečí sebe i batoh. Netoužím mít zmrzlinu na
oblečení. V duchu si myslím něco na téma: „Herodes – to byl král!“ Jenže
tady bude na vině spíš „tupá matka“ (jak by to charakterizovala jedna moje
kamarádka).
Vystupuji před supermarketem a vkulhám dovnitř. Do košíku
cpu jednu půlkilovou hotovku a chleba. Nemám sílu vařit. Naprosto vyčerpaně
dojedu tu jednu stanici tramvaj.
Komentáře
Okomentovat