Přeskočit na hlavní obsah

Just a Perfect Day II

 Part II

9:00 až 13:00

Dnes na nás naběhla jiná lektorka, než v předchozí dny. Chvíli mi trvá zvyknout si na její přízvuk a tyl, ale jde to. Co je horší, mým partnerem na konverzace je dnes Číňan. Ten kluk je tu na Erasmu, anglicky nedá dohromady ani holou větu bez 3 chyb. De facto neumí nic – číst, mluvit, nemá slovní zásobu, nerozumí textu, instrukcím. Nechápu, jak se ocitl v pokročilém kurzu. Normálně by to nebyla moje starost, ale začíná mne štvát, že místo toho, abychom nad něčím pracovali, mu musím v holých větách vysvětlovat, co se po nás chce. Pak střílím věci, na které bych se potřebovala soustředit, jen tak od boku. Do pytle, ale já tu nejsem lektor! Učit umím, ale teď to přece není moje role! Jsem tady proto, že se potřebuju něco naučit tentokrát já. Bojuji s tím celou hodinu a jsem značně otrávená, než lektorce dojde, kde je asi problém. Pak už říká, že další práci máme diskutovat v párech pokud chceme. Nasadím své nejautističtější já a pracuji sólo. Své pocity zatím polykám. Snídani zhltnu v pauze na kafe.

Pak naštěstí pracujeme ve větších skupinách a nějak se mi podařilo zakotvit u trojice, s níž se dá bavit. Dvě „holky“ z Ukrajiny a Češka na stejné jazykové úrovni. Máme diskutovat o výletech, tak to berem celkem z gruntu. Jenže když starší z „Ukrajinek“ mluví o své zemi, je to pro ni záhul. Bude o něco málo mladší než já, ale éru SSSR si pamatuje dokonale. A nežila v ní vůbec šťastně. Asi nejen pro nás na jihozápadě byli osvoboditelé spíš okupanty. Navíc etnicky není Ruska ani Ukrajinka, říká, že je z Besarábie. Odešla studovat do Oděsy a zůstala tam a Oděsa je jasně její domov. Dokonce mám pocit, že má možná nějaké religiózní kořeny, ale neptám se. Protože teď v pohodě rozhodně není. Kašlu na své pocity a vlastně trochu řešíme ji. Aspoň v tom smyslu, že je v pořádku nebýt v pohodě. Padne na to další kus konverzace a jako správné ženské končíme u vaření. Je půl jedenácté, mám hlad jak herec, tak je to jasné.

Konverzace v kurzu se posunula dál. Teď se probírá, kam kdo pojede na dovolenou. Hm, kam asi tak pojedu, připoutaná k dvěma „fofr-klackům“ v situaci, kdy se rozmýšlím udělat byť i krok navíc? S konstantní bolestí? Zaplavuje mne naštvání, vzdor, vztek a lítost. Štvou mne ty západní „happy“ konvence – mám se fajn. Předpokládá se výkonnost, úsměv od ucha k uchu. Zvládání všeho levou zadní. Jenže moje levá zadní bolí k nesnesení a vypovídá službu.

Asi se tvářím jako vrah, ale nějak a moje dovolenkové plány nedojde. Asi bych předvedla „feeling expression“. Pro dnešek padla a já se mohu opřít do holí a radostně se vydat na oběd. Tentokrát ho konečně po dvou dnech stihnu.

13:00 až 18:00

To, že nám zaměstnavatel umožnil se zdokonalovat v cizích jazycích, neznamená, že by se odkládala práce. Je konec týdne, nahoře už nikdo není. Dovleču se do kanclu, uvěřím konečně další super hrnek čaje a pustím se do restů. Zalít vadnoucí kytky, halda mailů, oprava projektů kontrola, zda je správně vypsán termín zkoušky na příští týden, tisk materiálů na doma – v následujících 3 týdnech bych měla inovovat dost velký projekt na propagaci toho, co učíme. A to budu muset udělat ze školy, jinde není software. Zatím jen přípravné práce, sepisuji si tabulku toho, co kdo učí – předměty, jejich kódy, lidi. V půl páté toho mám nad hlavu a odvleču se na tramvaj.

Cesta domů je podobný adrenalin jako ráno. Naštěstí urvu místo k sezení (často musím být asertivní a někoho zvednou ze sedadla, asi vypadám moc zdravě, hýřící energií a vůbec). Vedle mne u tyče vlaje tlustá holčička, která právě nastoupila se svou maminkou. Líže zmrzlinu. Snažím se na sedadle seč to jde, odklidit do bezpečí sebe i batoh. Netoužím mít zmrzlinu na oblečení. V duchu si myslím něco na téma: „Herodes – to byl král!“ Jenže tady bude na vině spíš „tupá matka“ (jak by to charakterizovala jedna moje kamarádka).

Vystupuji před supermarketem a vkulhám dovnitř. Do košíku cpu jednu půlkilovou hotovku a chleba. Nemám sílu vařit. Naprosto vyčerpaně dojedu tu jednu stanici tramvaj.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...