Přeskočit na hlavní obsah

Just a Perfect Day II

 Part II

9:00 až 13:00

Dnes na nás naběhla jiná lektorka, než v předchozí dny. Chvíli mi trvá zvyknout si na její přízvuk a tyl, ale jde to. Co je horší, mým partnerem na konverzace je dnes Číňan. Ten kluk je tu na Erasmu, anglicky nedá dohromady ani holou větu bez 3 chyb. De facto neumí nic – číst, mluvit, nemá slovní zásobu, nerozumí textu, instrukcím. Nechápu, jak se ocitl v pokročilém kurzu. Normálně by to nebyla moje starost, ale začíná mne štvát, že místo toho, abychom nad něčím pracovali, mu musím v holých větách vysvětlovat, co se po nás chce. Pak střílím věci, na které bych se potřebovala soustředit, jen tak od boku. Do pytle, ale já tu nejsem lektor! Učit umím, ale teď to přece není moje role! Jsem tady proto, že se potřebuju něco naučit tentokrát já. Bojuji s tím celou hodinu a jsem značně otrávená, než lektorce dojde, kde je asi problém. Pak už říká, že další práci máme diskutovat v párech pokud chceme. Nasadím své nejautističtější já a pracuji sólo. Své pocity zatím polykám. Snídani zhltnu v pauze na kafe.

Pak naštěstí pracujeme ve větších skupinách a nějak se mi podařilo zakotvit u trojice, s níž se dá bavit. Dvě „holky“ z Ukrajiny a Češka na stejné jazykové úrovni. Máme diskutovat o výletech, tak to berem celkem z gruntu. Jenže když starší z „Ukrajinek“ mluví o své zemi, je to pro ni záhul. Bude o něco málo mladší než já, ale éru SSSR si pamatuje dokonale. A nežila v ní vůbec šťastně. Asi nejen pro nás na jihozápadě byli osvoboditelé spíš okupanty. Navíc etnicky není Ruska ani Ukrajinka, říká, že je z Besarábie. Odešla studovat do Oděsy a zůstala tam a Oděsa je jasně její domov. Dokonce mám pocit, že má možná nějaké religiózní kořeny, ale neptám se. Protože teď v pohodě rozhodně není. Kašlu na své pocity a vlastně trochu řešíme ji. Aspoň v tom smyslu, že je v pořádku nebýt v pohodě. Padne na to další kus konverzace a jako správné ženské končíme u vaření. Je půl jedenácté, mám hlad jak herec, tak je to jasné.

Konverzace v kurzu se posunula dál. Teď se probírá, kam kdo pojede na dovolenou. Hm, kam asi tak pojedu, připoutaná k dvěma „fofr-klackům“ v situaci, kdy se rozmýšlím udělat byť i krok navíc? S konstantní bolestí? Zaplavuje mne naštvání, vzdor, vztek a lítost. Štvou mne ty západní „happy“ konvence – mám se fajn. Předpokládá se výkonnost, úsměv od ucha k uchu. Zvládání všeho levou zadní. Jenže moje levá zadní bolí k nesnesení a vypovídá službu.

Asi se tvářím jako vrah, ale nějak a moje dovolenkové plány nedojde. Asi bych předvedla „feeling expression“. Pro dnešek padla a já se mohu opřít do holí a radostně se vydat na oběd. Tentokrát ho konečně po dvou dnech stihnu.

13:00 až 18:00

To, že nám zaměstnavatel umožnil se zdokonalovat v cizích jazycích, neznamená, že by se odkládala práce. Je konec týdne, nahoře už nikdo není. Dovleču se do kanclu, uvěřím konečně další super hrnek čaje a pustím se do restů. Zalít vadnoucí kytky, halda mailů, oprava projektů kontrola, zda je správně vypsán termín zkoušky na příští týden, tisk materiálů na doma – v následujících 3 týdnech bych měla inovovat dost velký projekt na propagaci toho, co učíme. A to budu muset udělat ze školy, jinde není software. Zatím jen přípravné práce, sepisuji si tabulku toho, co kdo učí – předměty, jejich kódy, lidi. V půl páté toho mám nad hlavu a odvleču se na tramvaj.

Cesta domů je podobný adrenalin jako ráno. Naštěstí urvu místo k sezení (často musím být asertivní a někoho zvednou ze sedadla, asi vypadám moc zdravě, hýřící energií a vůbec). Vedle mne u tyče vlaje tlustá holčička, která právě nastoupila se svou maminkou. Líže zmrzlinu. Snažím se na sedadle seč to jde, odklidit do bezpečí sebe i batoh. Netoužím mít zmrzlinu na oblečení. V duchu si myslím něco na téma: „Herodes – to byl král!“ Jenže tady bude na vině spíš „tupá matka“ (jak by to charakterizovala jedna moje kamarádka).

Vystupuji před supermarketem a vkulhám dovnitř. Do košíku cpu jednu půlkilovou hotovku a chleba. Nemám sílu vařit. Naprosto vyčerpaně dojedu tu jednu stanici tramvaj.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n