Z nudy blog II (Darina Bártová)

V půli června přistál v mém mailovém boxu krásný a poetický příběh. Vyprávěl o klukovi Martinovi a jeho kamarádech, kteří hypoteticky tráví prázdniny u mých reálně existujících kamarádů. Byl opravdu pěkný, ale pro účel, k němuž měl sloužit, byl příliš dlouhý. Vyprávěl o cestě do tábora, o účasti na bohoslužbách v kostele Filipa a Jakuba, o super obědě s husí pečínkou na počest narozenin, o výletě do okolí Tábora. Byl však tak krásný, že jsme nakonec dali s kamarády hlavy dohromady a rozhodli jsme se, že příběhu samému dáme šanci na život. Nikoli na ten knižní, rozhodli jsme se, že ho – pravda, v trochu modifikované podobě – prožijeme. Martna, Vilíka a Aničku (původní hrdiny příběhu) jsme k dispozici neměli. Sice s vyprávěním o jejich příbězích už rok otravujeme kdekoho (hlavně když potřebujeme, aby s námi posunul pokračování příběhu) a možná v budoucnu ještě budem (ale to nezáleží jen na nás), Martin, Anička a Vilík jsou však postavy literární. Cesta do Tábora se tedy konala v zast

Na pietním zemí bývalých Lidic jsem byla už kolikrát. Většinou vždy v době, kdy se zrovna nic neoslavovalo a nepřipomínalo. Jen tak. V době, kdy sem bydlela na Kladně, to sem bylo, co by kamenem dohodil. Lidice jsou pro mne, právě tak jako připomínání Cyrila a Metoděje, Jana Husa a dalších milníků našich dějin, čímsi, co si potřebuji nutně pro sebe znovu uchopit. Ideologická masáž marxismu-leninismu zkrátka udělala své a tvářit se, že mne to neovlivnilo, by byla hloupost. A tak možná paradoxně v době připomínání si Husa a věrozvěstů zamířily moje kroky do Lidic. Je to pochopitelné za rohem zuří válka. Naše paměť nesmí být krátká. Poprvé jsem však vstoupila do nové vesnice. Jaksi jsem sejí vždy vyhýbala. Nevím, co mne na této vesnici skličuje. Zda naprostá stejnost staveb, nikde žádný hluchý prostor, nikde neplánované zákoutí, vše v pozoru. Domy stojí ve velkých zahradách, je tu park, hlavní ulice zastíněná lipami… stejně… život ani lidské osudy neprobíhají pravoúhle, jednotně a vzorn

Do lesního kostela u Neznašov mne vylákal vox populi. Každý o tom mluví. Ale málokdo tam byl. Tedy aspoň pokud jde o mou sociální bublinu. Jedná se o projekt Václava Fialy a Michala Kučery. Hodně rychle shrnuto jde původně o umělecký projekt, jak v krajině ztvárnit siluetu čehosi (podrobné vyprávění autorů lze přečíst na https://doparku.cz/projekt/lesni-kostel ). A protože se v tom prostoru podle všeho něco děje, byla má zvědavost napjatá na nejvyšší míru. Našla jsem si vše předem na mapě, což bylo prozíravé. Protože už mapa sama ukazovala, že to bude lehký a jednoduchý výlet. Autobus mne vysypal ve vsi na zastávce a já se vydala směrem, kde jsem tušila, že se příslušný objekt nalézá. Celkem pohodlně jsem skoro až k lesíku došlapala po novém chodníku. Je to jen pár set metrů. Pak už mne vedla vyšlapaná cestička. Lesík je menší, než jsem si představovala, vykácená plocha je tedy také menší, než byla v mých představách. Prošla jsem cestičkou a narazila na partu lidí a psa, kteří se ke