Lidice

Na pietním zemí bývalých Lidic jsem byla už kolikrát. Většinou vždy v době, kdy se zrovna nic neoslavovalo a nepřipomínalo. Jen tak. V době, kdy sem bydlela na Kladně, to sem bylo, co by kamenem dohodil. Lidice jsou pro mne, právě tak jako připomínání Cyrila a Metoděje, Jana Husa a dalších milníků našich dějin, čímsi, co si potřebuji nutně pro sebe znovu uchopit. Ideologická masáž marxismu-leninismu zkrátka udělala své a tvářit se, že mne to neovlivnilo, by byla hloupost. A tak možná paradoxně v době připomínání si Husa a věrozvěstů zamířily moje kroky do Lidic. Je to pochopitelné za rohem zuří válka. Naše paměť nesmí být krátká.

Poprvé jsem však vstoupila do nové vesnice. Jaksi jsem sejí vždy vyhýbala. Nevím, co mne na této vesnici skličuje. Zda naprostá stejnost staveb, nikde žádný hluchý prostor, nikde neplánované zákoutí, vše v pozoru. Domy stojí ve velkých zahradách, je tu park, hlavní ulice zastíněná lipami… stejně… život ani lidské osudy neprobíhají pravoúhle, jednotně a vzorně. Vesnice mi možná až příliš připomíná vše, co bylo cenzurováno, popíráno, zamlčováno či překrucováno. To, co mi tady, v té vzorné si chybí, není ani tak infrastruktura (byť ani ta nic moc), jako to, že tady, na rozdíl o původní vesnice nemají kostel. Je mi snad úzko z toho pokusu o ateizaci?

Když o tom začínám hlouběji uvažovat, rázuji po hlavni třídě zpět k růžovému sadu. V tu chvíli i padne do oka výzdoba verandy jednoho z domků. Číslo popisné něco přes 40, na zvonku příjmení začínající A. N verandě několikařádkový umělecký nápis. Citát z knihy Jozue: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“

Ne že by z mne spadla všechna tíseň a všechny otazníky, které si nad touto vesnicí v hlavě přemílám. Jde se mi však o něco lehčeji. Bož království viditelně roste i v této podivné vesnici.