V půli června přistál v mém mailovém boxu krásný a poetický příběh. Vyprávěl o klukovi Martinovi a jeho kamarádech, kteří hypoteticky tráví prázdniny u mých reálně existujících kamarádů. Byl opravdu pěkný, ale pro účel, k němuž měl sloužit, byl příliš dlouhý. Vyprávěl o cestě do tábora, o účasti na bohoslužbách v kostele Filipa a Jakuba, o super obědě s husí pečínkou na počest narozenin, o výletě do okolí Tábora. Byl však tak krásný, že jsme nakonec dali s kamarády hlavy dohromady a rozhodli jsme se, že příběhu samému dáme šanci na život. Nikoli na ten knižní, rozhodli jsme se, že ho – pravda, v trochu modifikované podobě – prožijeme.
Martna, Vilíka a Aničku (původní hrdiny příběhu) jsme k dispozici
neměli. Sice s vyprávěním o jejich příbězích už rok otravujeme kdekoho
(hlavně když potřebujeme, aby s námi posunul pokračování příběhu) a možná
v budoucnu ještě budem (ale to nezáleží jen na nás), Martin, Anička a Vilík
jsou však postavy literární.
Cesta do Tábora se tedy konala v zastoupení. Vydala
jsem se na ni já. Ostatní aktéři příběhu jsou praví Táboři (nebo snad táborité,
táboráci nebo táborníci?) S radostí jsem kvitovala, že vlaky (aspoň
některé) již jezdí bez výluk (byť nikoli bez zpoždění). Cesta tedy byla o něco příjemnější
co do fyzické námahy. Byla jsem očekávána. Sobotní odpoledne a večer proběhly v relaxačním
modu. Na úplný závěr dne jsme také nezvolili pohádku (na to jsme kapičku
přestárlí), ale dvě kola dobrodružné deskové hry. Poté jsme již padli do hajan
vcelku svižně, ráno bylo jaksi nepříjemně blízko.
Nedění dopoledne jsme strávili více méně podle předlohy, tj.
seběhli jsme kopec (a pak vyběhli kopeček) ke kostelu Filipa a Jakuba v Táboře.
Dokonce jsme s sebou tentokrát měli i děti (dva kluky a jednu princeznu,
byť jsou zatím o pár let mladší, než literární postavy). Zvídavé otázky však poletovaly
mezi námi dospělými. Bylo to milé setkání a proto jsme nedodrželi scénář. Nebyla
zde žádná těžká teologická témata k řešení, zato se oslavovaly další dvoje
narozeniny. Mezi nimi i narozeniny autora Vilíkova příběhu. Toho byla
neplánovaná přidaná hodnota. Na to, abychom si dokázali najít čas k setkání,
bylo potřeba několika „diářových iterací“ a toto byl opravdu jediný volný
termín. My jsme v tom nevinně, můžeme se vymlouvat na vis maior (vlastně
tu nejvyšší). Ale takto se rodí příběhy.
Po bohoslužbách jsme pokračovali ve scénáři příběhu. Husa k dispozici
nebyla (také bylo příliš blízko k datu 6. července). V troubě tedy
oddychovala kačena. Ano, kolegové geokačeři, dopustila jsem se kanibalismu,
přiznávám, ale není mi to líto, byla perfektní, křupavá, do zlatova vypečená,
zkrátka byl to úžasný oběd. Pochutnali jsme si všichni.
Byl pak poněkud problém donutit alespoň část účastníků k nějaké
fyzické aktivitě. Na výlet do okolí města už nebylo tolik času, navíc obloha se
na nás mračila a sem tam uronila škopek slz. Zůstalo tedy po procházce nejprve
kolem části táborských hradeb, poté po jedné z novějších táborských čtvrtí.
Tím byla vlastně mise splněna. Večer jsme se již vážně věnovali
pracovním aktivitám, které byly úplně prvotní motivací setkání, ještě než ji
přebily motivace zajímavější.
Domů jsem se vracela již sama za sebe, nikoli v zastoupení
našich literárních hrdinů. Ale i tak dopoledne bylo ještě příležitostí kouknout
se na několik zajímavých míst v Táboře, než mne odvezl zpět k domovu.
PS. Zasvěcenci vědí: příště jedu do Tábora s kosou. I
když, nestačil by vzhledem k velikosti pouze srp? Je skladnější. Slibuji,
že kladivo nechám doma ( případě nutnosti vím, od které z plastik J. V.
Duška si je mohu vypůjčit).
Komentáře
Okomentovat