Přeskočit na hlavní obsah

Tábor (9.-11.7.2022)

V půli června přistál v mém mailovém boxu krásný a poetický příběh. Vyprávěl o klukovi Martinovi a jeho kamarádech, kteří hypoteticky tráví prázdniny u mých reálně existujících kamarádů. Byl opravdu pěkný, ale pro účel, k němuž měl sloužit, byl příliš dlouhý. Vyprávěl o cestě do tábora, o účasti na bohoslužbách v kostele Filipa a Jakuba, o super obědě s husí pečínkou na počest narozenin, o výletě do okolí Tábora. Byl však tak krásný, že jsme nakonec dali s kamarády hlavy dohromady a rozhodli jsme se, že příběhu samému dáme šanci na život. Nikoli na ten knižní, rozhodli jsme se, že ho – pravda, v trochu modifikované podobě – prožijeme.

Martna, Vilíka a Aničku (původní hrdiny příběhu) jsme k dispozici neměli. Sice s vyprávěním o jejich příbězích už rok otravujeme kdekoho (hlavně když potřebujeme, aby s námi posunul pokračování příběhu) a možná v budoucnu ještě budem (ale to nezáleží jen na nás), Martin, Anička a Vilík jsou však postavy literární.

Cesta do Tábora se tedy konala v zastoupení. Vydala jsem se na ni já. Ostatní aktéři příběhu jsou praví Táboři (nebo snad táborité, táboráci nebo táborníci?) S radostí jsem kvitovala, že vlaky (aspoň některé) již jezdí bez výluk (byť nikoli bez zpoždění). Cesta tedy byla o něco příjemnější co do fyzické námahy. Byla jsem očekávána. Sobotní odpoledne a večer proběhly v relaxačním modu. Na úplný závěr dne jsme také nezvolili pohádku (na to jsme kapičku přestárlí), ale dvě kola dobrodružné deskové hry. Poté jsme již padli do hajan vcelku svižně, ráno bylo jaksi nepříjemně blízko.

Nedění dopoledne jsme strávili více méně podle předlohy, tj. seběhli jsme kopec (a pak vyběhli kopeček) ke kostelu Filipa a Jakuba v Táboře. Dokonce jsme s sebou tentokrát měli i děti (dva kluky a jednu princeznu, byť jsou zatím o pár let mladší, než literární postavy). Zvídavé otázky však poletovaly mezi námi dospělými. Bylo to milé setkání a proto jsme nedodrželi scénář. Nebyla zde žádná těžká teologická témata k řešení, zato se oslavovaly další dvoje narozeniny. Mezi nimi i narozeniny autora Vilíkova příběhu. Toho byla neplánovaná přidaná hodnota. Na to, abychom si dokázali najít čas k setkání, bylo potřeba několika „diářových iterací“ a toto byl opravdu jediný volný termín. My jsme v tom nevinně, můžeme se vymlouvat na vis maior (vlastně tu nejvyšší). Ale takto se rodí příběhy.

Po bohoslužbách jsme pokračovali ve scénáři příběhu. Husa k dispozici nebyla (také bylo příliš blízko k datu 6. července). V troubě tedy oddychovala kačena. Ano, kolegové geokačeři, dopustila jsem se kanibalismu, přiznávám, ale není mi to líto, byla perfektní, křupavá, do zlatova vypečená, zkrátka byl to úžasný oběd. Pochutnali jsme si všichni.

Byl pak poněkud problém donutit alespoň část účastníků k nějaké fyzické aktivitě. Na výlet do okolí města už nebylo tolik času, navíc obloha se na nás mračila a sem tam uronila škopek slz. Zůstalo tedy po procházce nejprve kolem části táborských hradeb, poté po jedné z novějších táborských čtvrtí.

Tím byla vlastně mise splněna. Večer jsme se již vážně věnovali pracovním aktivitám, které byly úplně prvotní motivací setkání, ještě než ji přebily motivace zajímavější.

Domů jsem se vracela již sama za sebe, nikoli v zastoupení našich literárních hrdinů. Ale i tak dopoledne bylo ještě příležitostí kouknout se na několik zajímavých míst v Táboře, než mne odvezl zpět k domovu.

PS. Zasvěcenci vědí: příště jedu do Tábora s kosou. I když, nestačil by vzhledem k velikosti pouze srp? Je skladnější. Slibuji, že kladivo nechám doma ( případě nutnosti vím, od které z plastik J. V. Duška si je mohu vypůjčit).



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n