Přeskočit na hlavní obsah

Tábor (9.-11.7.2022)

V půli června přistál v mém mailovém boxu krásný a poetický příběh. Vyprávěl o klukovi Martinovi a jeho kamarádech, kteří hypoteticky tráví prázdniny u mých reálně existujících kamarádů. Byl opravdu pěkný, ale pro účel, k němuž měl sloužit, byl příliš dlouhý. Vyprávěl o cestě do tábora, o účasti na bohoslužbách v kostele Filipa a Jakuba, o super obědě s husí pečínkou na počest narozenin, o výletě do okolí Tábora. Byl však tak krásný, že jsme nakonec dali s kamarády hlavy dohromady a rozhodli jsme se, že příběhu samému dáme šanci na život. Nikoli na ten knižní, rozhodli jsme se, že ho – pravda, v trochu modifikované podobě – prožijeme.

Martna, Vilíka a Aničku (původní hrdiny příběhu) jsme k dispozici neměli. Sice s vyprávěním o jejich příbězích už rok otravujeme kdekoho (hlavně když potřebujeme, aby s námi posunul pokračování příběhu) a možná v budoucnu ještě budem (ale to nezáleží jen na nás), Martin, Anička a Vilík jsou však postavy literární.

Cesta do Tábora se tedy konala v zastoupení. Vydala jsem se na ni já. Ostatní aktéři příběhu jsou praví Táboři (nebo snad táborité, táboráci nebo táborníci?) S radostí jsem kvitovala, že vlaky (aspoň některé) již jezdí bez výluk (byť nikoli bez zpoždění). Cesta tedy byla o něco příjemnější co do fyzické námahy. Byla jsem očekávána. Sobotní odpoledne a večer proběhly v relaxačním modu. Na úplný závěr dne jsme také nezvolili pohádku (na to jsme kapičku přestárlí), ale dvě kola dobrodružné deskové hry. Poté jsme již padli do hajan vcelku svižně, ráno bylo jaksi nepříjemně blízko.

Nedění dopoledne jsme strávili více méně podle předlohy, tj. seběhli jsme kopec (a pak vyběhli kopeček) ke kostelu Filipa a Jakuba v Táboře. Dokonce jsme s sebou tentokrát měli i děti (dva kluky a jednu princeznu, byť jsou zatím o pár let mladší, než literární postavy). Zvídavé otázky však poletovaly mezi námi dospělými. Bylo to milé setkání a proto jsme nedodrželi scénář. Nebyla zde žádná těžká teologická témata k řešení, zato se oslavovaly další dvoje narozeniny. Mezi nimi i narozeniny autora Vilíkova příběhu. Toho byla neplánovaná přidaná hodnota. Na to, abychom si dokázali najít čas k setkání, bylo potřeba několika „diářových iterací“ a toto byl opravdu jediný volný termín. My jsme v tom nevinně, můžeme se vymlouvat na vis maior (vlastně tu nejvyšší). Ale takto se rodí příběhy.

Po bohoslužbách jsme pokračovali ve scénáři příběhu. Husa k dispozici nebyla (také bylo příliš blízko k datu 6. července). V troubě tedy oddychovala kačena. Ano, kolegové geokačeři, dopustila jsem se kanibalismu, přiznávám, ale není mi to líto, byla perfektní, křupavá, do zlatova vypečená, zkrátka byl to úžasný oběd. Pochutnali jsme si všichni.

Byl pak poněkud problém donutit alespoň část účastníků k nějaké fyzické aktivitě. Na výlet do okolí města už nebylo tolik času, navíc obloha se na nás mračila a sem tam uronila škopek slz. Zůstalo tedy po procházce nejprve kolem části táborských hradeb, poté po jedné z novějších táborských čtvrtí.

Tím byla vlastně mise splněna. Večer jsme se již vážně věnovali pracovním aktivitám, které byly úplně prvotní motivací setkání, ještě než ji přebily motivace zajímavější.

Domů jsem se vracela již sama za sebe, nikoli v zastoupení našich literárních hrdinů. Ale i tak dopoledne bylo ještě příležitostí kouknout se na několik zajímavých míst v Táboře, než mne odvezl zpět k domovu.

PS. Zasvěcenci vědí: příště jedu do Tábora s kosou. I když, nestačil by vzhledem k velikosti pouze srp? Je skladnější. Slibuji, že kladivo nechám doma ( případě nutnosti vím, od které z plastik J. V. Duška si je mohu vypůjčit).



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...