Přeskočit na hlavní obsah

Lesní kostel Neznašovy

Do lesního kostela u Neznašov mne vylákal vox populi. Každý o tom mluví. Ale málokdo tam byl. Tedy aspoň pokud jde o mou sociální bublinu. Jedná se o projekt Václava Fialy a Michala Kučery. Hodně rychle shrnuto jde původně o umělecký projekt, jak v krajině ztvárnit siluetu čehosi (podrobné vyprávění autorů lze přečíst na https://doparku.cz/projekt/lesni-kostel). A protože se v tom prostoru podle všeho něco děje, byla má zvědavost napjatá na nejvyšší míru.

Našla jsem si vše předem na mapě, což bylo prozíravé. Protože už mapa sama ukazovala, že to bude lehký a jednoduchý výlet. Autobus mne vysypal ve vsi na zastávce a já se vydala směrem, kde jsem tušila, že se příslušný objekt nalézá. Celkem pohodlně jsem skoro až k lesíku došlapala po novém chodníku. Je to jen pár set metrů. Pak už mne vedla vyšlapaná cestička. Lesík je menší, než jsem si představovala, vykácená plocha je tedy také menší, než byla v mých představách. Prošla jsem cestičkou a narazila na partu lidí a psa, kteří se ke mně pracně prodrali topolovým houštím. Dalo jim to zabrat, stromy jsou sázeny v pravidelných rozestupech hodně blízkou sebe. Sdělovali mi, že tady bloudili už včera a nepodařilo se jim to najít. Ne, nepoučovala jsem je o výhodách GPS a map. Chvíli jsme všichni procházeli prostorem a fotili o závod, ač vlastně nebylo moc co. Vykácená plocha kostela je poměrně malá a proto sem slunce asi často nezabloudí. Půda je vlhká, za ty dva roky existence se se stihly natáhnout různé vlhkomilnější rumištní porosty. V danou chvíli sahaly do půli lýtek. Mimo kříž, který se tyčí před apsidou, je tu jen sud, v kterém se dá rozdělat oheň (nemám nic proti pečení buřtů, naopak), vpravo vepředu je zastřešené pódium, vpravo vzadu přístřešek. V kazetě zde ležely upoutávku na poslední akci – Letnice umělců 2022. Kolem dokola jsou namontovány elektrické kabely s osvětlením. Ale nyní byl den a osvětlení nesvětlilo, naopak, byly vidět i věci, které v šeru či ve tmě vidět nejsou. Třeba silnice prosvítající mezi stromy, kde každou chvíli profrčelo auto. Třeba to, čím zarůstá vykácená plocha.

Lidé, s nimiž jsem se tu setkala, odešli. Najednou byl čas na přemýšlení. Na vnímání atmosféry, která mi přišla vlastně hodně tísnivá. Byla jsem tu ve chvíli, kdy se tu nekonala žádná kultura, kdy toto míst stálo ta, jak je, beze všech ozdob. Na začátku jsem cítila zklamání. Potom ale začal prostor mluvit. Ke mně mluvil o tom, že je vlastně jakýmsi obraze současné církve. Bez cingrlat a rituálů ani církev není nic moc, je menší, než si představujeme, její zdi jsou jen načrtnuté, svět se řítí těsně kolem a ne vždy ho stíhá. Občas se nedá najít ani vystopovat, protože se skrývá v hustém nepřehledném mlází rádoby teologických konstruktů. Občas zarůstá vším možným. Často je prázdná, ať jde o myšlenky či o osobnosti.

Seděla jsem tam s tím prostorem. Pokud by tu nestál impozantní kříž, působil by na mne spíš jako trampská základna. Rozhodně mám tady na Šumavě místa, kde se mi modlí snáz, místa starých kostelů, které zničila válka, odsun a 40 let socialismu. Místa s dalekým rozhledem do kraje a často s prameny vod. Tady, ve vlhkém stísněném místě, se mi modlilo ne příliš lehce. Ale možná je ten rozdíl jen v tom, že místa, kam chodívám, jsou promodlena generacemi předků. Tak jen to zkusit.

Myslela jsem hodně na lidi, které na své pouti potkávám. Také na obraz církve, který mi tento lesní kostel nabídl. Nehledám, zda je tu něco dobře nebo špatně. Přijala jsem pozvání a vstoupila jsem do tohoto místa. Událo se tu jakési setkání a musím se smířit s tím, že ne vždy se člověk setkává s tím, co by rád. Svůj účel prostor splnil. Vyzval mne k modlitbě. Jiné vyzývá k umělecké tvorbě. Další alespoň k tomu, aby se přišli podívat. Setkání, které někde něco v nás promění, není nikdy nadarmo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...