Přeskočit na hlavní obsah

Lesní kostel Neznašovy

Do lesního kostela u Neznašov mne vylákal vox populi. Každý o tom mluví. Ale málokdo tam byl. Tedy aspoň pokud jde o mou sociální bublinu. Jedná se o projekt Václava Fialy a Michala Kučery. Hodně rychle shrnuto jde původně o umělecký projekt, jak v krajině ztvárnit siluetu čehosi (podrobné vyprávění autorů lze přečíst na https://doparku.cz/projekt/lesni-kostel). A protože se v tom prostoru podle všeho něco děje, byla má zvědavost napjatá na nejvyšší míru.

Našla jsem si vše předem na mapě, což bylo prozíravé. Protože už mapa sama ukazovala, že to bude lehký a jednoduchý výlet. Autobus mne vysypal ve vsi na zastávce a já se vydala směrem, kde jsem tušila, že se příslušný objekt nalézá. Celkem pohodlně jsem skoro až k lesíku došlapala po novém chodníku. Je to jen pár set metrů. Pak už mne vedla vyšlapaná cestička. Lesík je menší, než jsem si představovala, vykácená plocha je tedy také menší, než byla v mých představách. Prošla jsem cestičkou a narazila na partu lidí a psa, kteří se ke mně pracně prodrali topolovým houštím. Dalo jim to zabrat, stromy jsou sázeny v pravidelných rozestupech hodně blízkou sebe. Sdělovali mi, že tady bloudili už včera a nepodařilo se jim to najít. Ne, nepoučovala jsem je o výhodách GPS a map. Chvíli jsme všichni procházeli prostorem a fotili o závod, ač vlastně nebylo moc co. Vykácená plocha kostela je poměrně malá a proto sem slunce asi často nezabloudí. Půda je vlhká, za ty dva roky existence se se stihly natáhnout různé vlhkomilnější rumištní porosty. V danou chvíli sahaly do půli lýtek. Mimo kříž, který se tyčí před apsidou, je tu jen sud, v kterém se dá rozdělat oheň (nemám nic proti pečení buřtů, naopak), vpravo vepředu je zastřešené pódium, vpravo vzadu přístřešek. V kazetě zde ležely upoutávku na poslední akci – Letnice umělců 2022. Kolem dokola jsou namontovány elektrické kabely s osvětlením. Ale nyní byl den a osvětlení nesvětlilo, naopak, byly vidět i věci, které v šeru či ve tmě vidět nejsou. Třeba silnice prosvítající mezi stromy, kde každou chvíli profrčelo auto. Třeba to, čím zarůstá vykácená plocha.

Lidé, s nimiž jsem se tu setkala, odešli. Najednou byl čas na přemýšlení. Na vnímání atmosféry, která mi přišla vlastně hodně tísnivá. Byla jsem tu ve chvíli, kdy se tu nekonala žádná kultura, kdy toto míst stálo ta, jak je, beze všech ozdob. Na začátku jsem cítila zklamání. Potom ale začal prostor mluvit. Ke mně mluvil o tom, že je vlastně jakýmsi obraze současné církve. Bez cingrlat a rituálů ani církev není nic moc, je menší, než si představujeme, její zdi jsou jen načrtnuté, svět se řítí těsně kolem a ne vždy ho stíhá. Občas se nedá najít ani vystopovat, protože se skrývá v hustém nepřehledném mlází rádoby teologických konstruktů. Občas zarůstá vším možným. Často je prázdná, ať jde o myšlenky či o osobnosti.

Seděla jsem tam s tím prostorem. Pokud by tu nestál impozantní kříž, působil by na mne spíš jako trampská základna. Rozhodně mám tady na Šumavě místa, kde se mi modlí snáz, místa starých kostelů, které zničila válka, odsun a 40 let socialismu. Místa s dalekým rozhledem do kraje a často s prameny vod. Tady, ve vlhkém stísněném místě, se mi modlilo ne příliš lehce. Ale možná je ten rozdíl jen v tom, že místa, kam chodívám, jsou promodlena generacemi předků. Tak jen to zkusit.

Myslela jsem hodně na lidi, které na své pouti potkávám. Také na obraz církve, který mi tento lesní kostel nabídl. Nehledám, zda je tu něco dobře nebo špatně. Přijala jsem pozvání a vstoupila jsem do tohoto místa. Událo se tu jakési setkání a musím se smířit s tím, že ne vždy se člověk setkává s tím, co by rád. Svůj účel prostor splnil. Vyzval mne k modlitbě. Jiné vyzývá k umělecké tvorbě. Další alespoň k tomu, aby se přišli podívat. Setkání, které někde něco v nás promění, není nikdy nadarmo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

  Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12 Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí). Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli. P...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...