Do lesního kostela u Neznašov mne vylákal vox populi. Každý o tom mluví. Ale málokdo tam byl. Tedy aspoň pokud jde o mou sociální bublinu. Jedná se o projekt Václava Fialy a Michala Kučery. Hodně rychle shrnuto jde původně o umělecký projekt, jak v krajině ztvárnit siluetu čehosi (podrobné vyprávění autorů lze přečíst na https://doparku.cz/projekt/lesni-kostel). A protože se v tom prostoru podle všeho něco děje, byla má zvědavost napjatá na nejvyšší míru.
Našla jsem si vše předem na mapě, což bylo prozíravé. Protože
už mapa sama ukazovala, že to bude lehký a jednoduchý výlet. Autobus mne
vysypal ve vsi na zastávce a já se vydala směrem, kde jsem tušila, že se příslušný
objekt nalézá. Celkem pohodlně jsem skoro až k lesíku došlapala po novém chodníku.
Je to jen pár set metrů. Pak už mne vedla vyšlapaná cestička. Lesík je menší,
než jsem si představovala, vykácená plocha je tedy také menší, než byla v mých
představách. Prošla jsem cestičkou a narazila na partu lidí a psa, kteří se ke
mně pracně prodrali topolovým houštím. Dalo jim to zabrat, stromy jsou sázeny v pravidelných
rozestupech hodně blízkou sebe. Sdělovali mi, že tady bloudili už včera a nepodařilo
se jim to najít. Ne, nepoučovala jsem je o výhodách GPS a map. Chvíli jsme
všichni procházeli prostorem a fotili o závod, ač vlastně nebylo moc co. Vykácená
plocha kostela je poměrně malá a proto sem slunce asi často nezabloudí. Půda je
vlhká, za ty dva roky existence se se stihly natáhnout různé vlhkomilnější
rumištní porosty. V danou chvíli sahaly do půli lýtek. Mimo kříž, který se
tyčí před apsidou, je tu jen sud, v kterém se dá rozdělat oheň (nemám nic proti
pečení buřtů, naopak), vpravo vepředu je zastřešené pódium, vpravo vzadu přístřešek.
V kazetě zde ležely upoutávku na poslední akci – Letnice umělců 2022.
Kolem dokola jsou namontovány elektrické kabely s osvětlením. Ale nyní byl
den a osvětlení nesvětlilo, naopak, byly vidět i věci, které v šeru či ve
tmě vidět nejsou. Třeba silnice prosvítající mezi stromy, kde každou chvíli
profrčelo auto. Třeba to, čím zarůstá vykácená plocha.
Lidé, s nimiž jsem se tu setkala, odešli. Najednou byl
čas na přemýšlení. Na vnímání atmosféry, která mi přišla vlastně hodně tísnivá.
Byla jsem tu ve chvíli, kdy se tu nekonala žádná kultura, kdy toto míst stálo
ta, jak je, beze všech ozdob. Na začátku jsem cítila zklamání. Potom ale začal
prostor mluvit. Ke mně mluvil o tom, že je vlastně jakýmsi obraze současné církve.
Bez cingrlat a rituálů ani církev není nic moc, je menší, než si představujeme,
její zdi jsou jen načrtnuté, svět se řítí těsně kolem a ne vždy ho stíhá. Občas
se nedá najít ani vystopovat, protože se skrývá v hustém nepřehledném
mlází rádoby teologických konstruktů. Občas zarůstá vším možným. Často je prázdná,
ať jde o myšlenky či o osobnosti.
Seděla jsem tam s tím prostorem. Pokud by tu nestál impozantní
kříž, působil by na mne spíš jako trampská základna. Rozhodně mám tady na
Šumavě místa, kde se mi modlí snáz, místa starých kostelů, které zničila válka,
odsun a 40 let socialismu. Místa s dalekým rozhledem do kraje a často s prameny
vod. Tady, ve vlhkém stísněném místě, se mi modlilo ne příliš lehce. Ale možná
je ten rozdíl jen v tom, že místa, kam chodívám, jsou promodlena
generacemi předků. Tak jen to zkusit.
Myslela jsem hodně na lidi, které na své pouti potkávám. Také
na obraz církve, který mi tento lesní kostel nabídl. Nehledám, zda je tu něco
dobře nebo špatně. Přijala jsem pozvání a vstoupila jsem do tohoto místa. Událo
se tu jakési setkání a musím se smířit s tím, že ne vždy se člověk setkává
s tím, co by rád. Svůj účel prostor splnil. Vyzval mne k modlitbě. Jiné
vyzývá k umělecké tvorbě. Další alespoň k tomu, aby se přišli podívat. Setkání,
které někde něco v nás promění, není nikdy nadarmo.
Komentáře
Okomentovat