Z nudy blog II (Darina Bártová)

Kde a kdy se to tedy všechno dalo do pohybu? Bylo po synodě. Překvapilo mne, že otázka svěcení žen do všech stupňů proběhla hladce. Diskuse, které předcházely v uplynulých letech byly hledáním cesty a tříbením pozic. Nastal tedy čas zformulovat si nejprve sama pro sebe, zda mám vůbec odvahu do tohoto jablíčka kousnout. Posune to některé vztahy, je jedno, zda to chci či ne, leccos se zkrátka změní. Jsem ochotná to unést? Změní to moje zaběhané rutiny a provane to můj už poněkud nudný životné styl. Udu se muset znovu učit, budu muset znovu čelit výzvám. Právě tohle mne láká. Je tu přítomen i prvek zvědavosti. Jaké to je si může člověk představovat, ale dokud nechodí v těch správných botkách daného povolání, ví o tom všem de facto houby. Jaké to bude? Bude-li to vůbec? Pár týdnů jsem sbírala odvahu, protože bylo jasné, že iniciativu budu muset vyvinout já aspoň pokud jde o položení otázky na téma, zda mám vůbec šanci. Za těch pár týdnů si ode mne Hospodin vyslechl hodně věcí a s hum

Ráno mne probudilo světlo. Bylo ještě velice, velice brzo. Přemlouvala jsem chvíli své já, že by bylo dobré si ještě trošku zdřímnout, ale nešlo to. Opatrně jsem tedy vyklouzla z pokoje, z domku (ten penzionek byl opravdu takový kapesní, že se tu dalo sice přespat, ale nebylo to moc na soukromé pobývání). Vesnice v drtivé většině spala. Prošla jsem kousek hlavní cestou a pak zamířila do polí a zahrad. Tam už bylo možné zvolnit chůzi, trochu přemýšlet a hodně se modlit. První živí tvorové, které jsem potkala, byly krávy. Přátelsky jsme si chviličku hleděli do očí. Ty kravské jsou obrovské, hluboké a něžné. Pak jsme se vydali každý svou cestou. Krávy k rannímu dojení, já dále cestou mezi vinicemi a zahradami. V trávě byla ještě rosa, hmyz se ještě neprobudil, ale sluníčko se už vyhouplo nad obzor. Ptáci ladili a pak začal ranní koncert naplno. Bylo to krásné, jít jen co noha nohu mine, vědět, že mám spoustu času, vědět, že vše to, co je uvnitř mne, nemusím nutně zformulovat do chytrých a

Přes nespornou popularitu a úspěch Keltských modliteb je pořád ještě trochu potřebí vysvětlovat, že ti z nás (nejen) starokatolíků, kdo fandí keltské spiritualitě, fandí přirozeně křesťanské spiritualitě. Na otázky typu, zda v bílém hábitu se zlatým srpem lezu na strom obřadně sekat jmelí, obvykle odpovídám, že bílý hábit by pro takový počin byl nepraktický, jakož i zlatý srp. Zlato je měkké, dá se do něj rýpat, nic s ním neuseknete. Navíc, výšky moc nemusím. A tahle představa má hodně daleko do křesťanské spirituality. Jen tak mimochodem a na okraj, inspirace keltským křesťanstvím neznamená bezduchou imitaci. Ten dlouhý úvod směřoval k tomu, že se naše „keltofilní“ starokatolické společenství vydalo na krátkou malou pouť za kořeny křesťanské víry u nás. Putování jsme spojili s oslavou Beltainu, což je svátek radostný, protože vyhlíží léto, otevírá slunnou a světlou část roku. V rámci liturgického roku se potkává s dobou velikonoční. Je tedy rozhodně co slavit a z čeho se radovat. Bu