Přeskočit na hlavní obsah

Střípky: Rok a den 5

Kde a kdy se to tedy všechno dalo do pohybu?

Bylo po synodě. Překvapilo mne, že otázka svěcení žen do všech stupňů proběhla hladce. Diskuse, které předcházely v uplynulých letech byly hledáním cesty a tříbením pozic. Nastal tedy čas zformulovat si nejprve sama pro sebe, zda mám vůbec odvahu do tohoto jablíčka kousnout.

Posune to některé vztahy, je jedno, zda to chci či ne, leccos se zkrátka změní. Jsem ochotná to unést? Změní to moje zaběhané rutiny a provane to můj už poněkud nudný životné styl. Udu se muset znovu učit, budu muset znovu čelit výzvám. Právě tohle mne láká. Je tu přítomen i prvek zvědavosti. Jaké to je si může člověk představovat, ale dokud nechodí v těch správných botkách daného povolání, ví o tom všem de facto houby. Jaké to bude? Bude-li to vůbec?

Pár týdnů jsem sbírala odvahu, protože bylo jasné, že iniciativu budu muset vyvinout já aspoň pokud jde o položení otázky na téma, zda mám vůbec šanci. Za těch pár týdnů si ode mne Hospodin vyslechl hodně věcí a s humorem sobě vlastním mi poslal do cesty pár dalších tazatelů na téma „uvažuješ o tom…?“ Poslední impuls přišel ze strany, z které jsem to nečekala, protože ten tážící se mne vlastně vůbec neznal. Uf.

Několikatýdenní modlitební zápas jsem zakončila tím, že tedy seberu odvahu a půjdu se zeptat na své šance, ale že to považuji za otázku, kterou položím právě jednou a jak odpověď „ano“, tak odpověď „ne“ budu brát za definitivní. Když onen okamžik nastal třásla se mi kolena i hlas. Je legrační, že ony důležité okamžiky člověk vnímá jaksi ostřeji, přesto, že vnějškově to byl docela obyčejný den, docela fádní situace. Do mysli se mi otiskoval vzorek linolea, který jsem propalovala pohledem, zatímco jsem ze sebe soukala tu stěžejní otázku. Je šedé, šedé, šedé a já tajím dech a čekám na odpověď. Vteřinu, dvě… Pokud jsem si představovala, že pro mne budoucnost chystá za tuto zatáčkou překvapení, nutno dodat, že v onom „ano“ se skrývala vichřice, která mne uchopila a unášela mne vysokou rychlostí několik následujících měsíců. Ne že by to byly změny k nepoznání, ale jejich tempo se dálo až příliš rychle a já skoro nestíhala.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...