Kde a kdy se to tedy všechno dalo do pohybu?
Bylo po synodě. Překvapilo mne, že otázka svěcení žen do
všech stupňů proběhla hladce. Diskuse, které předcházely v uplynulých
letech byly hledáním cesty a tříbením pozic. Nastal tedy čas zformulovat si
nejprve sama pro sebe, zda mám vůbec odvahu do tohoto jablíčka kousnout.
Posune to některé vztahy, je jedno, zda to chci či ne,
leccos se zkrátka změní. Jsem ochotná to unést? Změní to moje zaběhané rutiny a
provane to můj už poněkud nudný životné styl. Udu se muset znovu učit, budu
muset znovu čelit výzvám. Právě tohle mne láká. Je tu přítomen i prvek
zvědavosti. Jaké to je si může člověk představovat, ale dokud nechodí
v těch správných botkách daného povolání, ví o tom všem de facto houby.
Jaké to bude? Bude-li to vůbec?
Pár týdnů jsem sbírala odvahu, protože bylo jasné, že
iniciativu budu muset vyvinout já aspoň pokud jde o položení otázky na téma,
zda mám vůbec šanci. Za těch pár týdnů si ode mne Hospodin vyslechl hodně věcí
a s humorem sobě vlastním mi poslal do cesty pár dalších tazatelů na téma
„uvažuješ o tom…?“ Poslední impuls přišel ze strany, z které jsem to
nečekala, protože ten tážící se mne vlastně vůbec neznal. Uf.
Několikatýdenní modlitební zápas jsem zakončila tím, že tedy
seberu odvahu a půjdu se zeptat na své šance, ale že to považuji za otázku,
kterou položím právě jednou a jak odpověď „ano“, tak odpověď „ne“ budu brát za
definitivní. Když onen okamžik nastal třásla se mi kolena i hlas. Je legrační,
že ony důležité okamžiky člověk vnímá jaksi ostřeji, přesto, že vnějškově to
byl docela obyčejný den, docela fádní situace. Do mysli se mi otiskoval vzorek
linolea, který jsem propalovala pohledem, zatímco jsem ze sebe soukala tu
stěžejní otázku. Je šedé, šedé, šedé a já tajím dech a čekám na odpověď.
Vteřinu, dvě… Pokud jsem si představovala, že pro mne budoucnost chystá za tuto
zatáčkou překvapení, nutno dodat, že v onom „ano“ se skrývala vichřice,
která mne uchopila a unášela mne vysokou rychlostí několik následujících
měsíců. Ne že by to byly změny k nepoznání, ale jejich tempo se dálo až
příliš rychle a já skoro nestíhala.
Komentáře
Okomentovat