Přeskočit na hlavní obsah

Střípky: Rok a den 5

Kde a kdy se to tedy všechno dalo do pohybu?

Bylo po synodě. Překvapilo mne, že otázka svěcení žen do všech stupňů proběhla hladce. Diskuse, které předcházely v uplynulých letech byly hledáním cesty a tříbením pozic. Nastal tedy čas zformulovat si nejprve sama pro sebe, zda mám vůbec odvahu do tohoto jablíčka kousnout.

Posune to některé vztahy, je jedno, zda to chci či ne, leccos se zkrátka změní. Jsem ochotná to unést? Změní to moje zaběhané rutiny a provane to můj už poněkud nudný životné styl. Udu se muset znovu učit, budu muset znovu čelit výzvám. Právě tohle mne láká. Je tu přítomen i prvek zvědavosti. Jaké to je si může člověk představovat, ale dokud nechodí v těch správných botkách daného povolání, ví o tom všem de facto houby. Jaké to bude? Bude-li to vůbec?

Pár týdnů jsem sbírala odvahu, protože bylo jasné, že iniciativu budu muset vyvinout já aspoň pokud jde o položení otázky na téma, zda mám vůbec šanci. Za těch pár týdnů si ode mne Hospodin vyslechl hodně věcí a s humorem sobě vlastním mi poslal do cesty pár dalších tazatelů na téma „uvažuješ o tom…?“ Poslední impuls přišel ze strany, z které jsem to nečekala, protože ten tážící se mne vlastně vůbec neznal. Uf.

Několikatýdenní modlitební zápas jsem zakončila tím, že tedy seberu odvahu a půjdu se zeptat na své šance, ale že to považuji za otázku, kterou položím právě jednou a jak odpověď „ano“, tak odpověď „ne“ budu brát za definitivní. Když onen okamžik nastal třásla se mi kolena i hlas. Je legrační, že ony důležité okamžiky člověk vnímá jaksi ostřeji, přesto, že vnějškově to byl docela obyčejný den, docela fádní situace. Do mysli se mi otiskoval vzorek linolea, který jsem propalovala pohledem, zatímco jsem ze sebe soukala tu stěžejní otázku. Je šedé, šedé, šedé a já tajím dech a čekám na odpověď. Vteřinu, dvě… Pokud jsem si představovala, že pro mne budoucnost chystá za tuto zatáčkou překvapení, nutno dodat, že v onom „ano“ se skrývala vichřice, která mne uchopila a unášela mne vysokou rychlostí několik následujících měsíců. Ne že by to byly změny k nepoznání, ale jejich tempo se dálo až příliš rychle a já skoro nestíhala.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n