Ráno mne probudilo světlo. Bylo ještě velice, velice brzo. Přemlouvala jsem chvíli své já, že by bylo dobré si ještě trošku zdřímnout, ale nešlo to. Opatrně jsem tedy vyklouzla z pokoje, z domku (ten penzionek byl opravdu takový kapesní, že se tu dalo sice přespat, ale nebylo to moc na soukromé pobývání). Vesnice v drtivé většině spala. Prošla jsem kousek hlavní cestou a pak zamířila do polí a zahrad. Tam už bylo možné zvolnit chůzi, trochu přemýšlet a hodně se modlit. První živí tvorové, které jsem potkala, byly krávy. Přátelsky jsme si chviličku hleděli do očí. Ty kravské jsou obrovské, hluboké a něžné. Pak jsme se vydali každý svou cestou. Krávy k rannímu dojení, já dále cestou mezi vinicemi a zahradami. V trávě byla ještě rosa, hmyz se ještě neprobudil, ale sluníčko se už vyhouplo nad obzor. Ptáci ladili a pak začal ranní koncert naplno. Bylo to krásné, jít jen co noha nohu mine, vědět, že mám spoustu času, vědět, že vše to, co je uvnitř mne, nemusím nutně zformulovat do chytrých a vzletných frází a že Bůh přesto rozumí, co chci a potřebuji říct. Kroužil kolem mne text z modlitby nad dary, z díkůvzdání za víno. Snad proto, že všude, kam oko dohlédlo, byly stopy lidské práce. Nad lahví vína v supermarketu na něco takového člověk asi nemyslí, ale zde se mi připomnělo, že víno (konečně ani chléb) není samozřejmost. Bylo mi trochu líto té odpojenosti od přírody, mizí s ní vědomí naší odkázanosti na zemi, na úrodu, na Boha. Vědomí pokory, vědomí toho, že my, lidé, nejsme zdaleka měřítkem ani cílem všeho.
Když jsem se vrátila, s nohami trochu studenými od
rosy, domek se začal probouzet. Snídali jsme venku pod širým nebem. Posilněni
jsme se vydali do Kopčan.
Moje představa byla, že kostel stojí na nějakém návrší, že
je dominantou. Ne, je to tu kolem lautr rovina. Kostelík je vidět zdaleka, bílá
omítka svítí, všude kolem je volná krajina. Sem tam skupinka stromů. Nad hlavou
nám krouží čápi. Postupně slétají na louku pár desítek metrů od nás. Je čas
čapí svačiny.
My zatím obdivujeme kostelík zvenčí. První písemná zmínka je
o něm z r. 1392, ale architektura ukazuje, že je daleko starší (podle
dendrologické analýzy dřevěných prvků se datuje asi do r. 925). Také není známo
původní zasvěcení, ale protože se sem konávaly poutě v létě, hodili to na
sv. Markétu.
Choulíme se do závětří lípy, opět tu fučí velmi zdatně, vítr
se v otevřené krajině rozbíhá, není tu nic moc, co by mu překáželo v rozletu.
Chvilku po dohodnuté době se po polní cestě přikolébá auto s panem
farářem, který nám půjčuje klíče. Odemykáme a vstupujeme…
Vnitřní prostor je o něco menší, než v replice kostela
v Modré, vnitřek působí neuspořádaněji a jako by rozestavěně. Mohou za to
zbytky fresek na stěnách a sem tam další prvky, někde odkryté… Podél stěn jsou
lavice a v presbytáři čtvercový oltář. To je vše. U vchodu pak něco
informačních panelů.
Necháváme dveře otevřené a zdaleka nejen proto, že venku
zaparkoval Pavel vozík. Do bohoslužby tak opět vstupuje šumění větví stromu, a
dění venku. Sem tam zvědavě někdo nakoukne, ale rozhodně zatím okolo neproudí
zástupy lidí.
Bohoslužby se na tomto místě slaví nějakých plus minus 1100
let, možná o něco déle. Tohle pomyšlení mne naplňuje velkou pokorou. Přemýšlím
o tom, že v Krédu mluvíme o společenství svatých a často si pod tím
nedovedeme nic představit. Vědomí, že na toto místo přicházeli dlouho, dlouho
před námi lidé, aby vyznávali svou víru v Boha, možná trochu jinými slovy,
ale to přece není to rozhodující. Kdyby nebylo jich, třeba by se víra nedostala
až k nám. Bohoslužba byla tedy také výrazem díků těm neznámým,
bezejmenným, zapomenutým, těm, jejichž kosti teď možná leží někde v depozitářích
muzeí. Bylo to i díkůvzdání Bohu, že tento svět zachovává tak dlouho. Vyhlížíme
sice příchod eschatonu, ale život v těchto dimenzích by se neměl redukovat
na pasivní čekání. Nutnou otázkou, nad níž jsme se tady zastavili, bylo, jaký
obraz Boha neseme v sobě a jaký nabízíme druhým. Nakopla mne k ní taková
diskuse o původu zla před několika dny. Škoda, že tu můj oponent v té diskusi
nemohl být s námi, třeba by to bylo jasnější. Vzpomněla jsem si na slova
litanií, ale dosazovaly se mi tam specifické subjekty:
S větrem a stromy – chválíme Tvé jméno,
s bzučením čmeláka – chválíme Tvé jméno,
s kroužícím luňákem – chválíme Tvé jméno,
s housenkou spěchající přes cestu – chválíme Tvé jméno,
s klapotem čapích zobáků – chválíme Tvé jméno…
s těmi, kdo se kdy modlili na tomto místě – chválíme Tvé jméno.
Bohoslužba pomalu končila a my jsme byli posláni žít Krista
v tomto světě. Překročila jsem práh a vstoupila z přítmí kostelíka do
jasného slunečného dne, který sliboval příchod léta.
Komentáře
Okomentovat