Cesty: Beltain 2024 - I.

Přes nespornou popularitu a úspěch Keltských modliteb je pořád ještě trochu potřebí vysvětlovat, že ti z nás (nejen) starokatolíků, kdo fandí keltské spiritualitě, fandí přirozeně křesťanské spiritualitě. Na otázky typu, zda v bílém hábitu se zlatým srpem lezu na strom obřadně sekat jmelí, obvykle odpovídám, že bílý hábit by pro takový počin byl nepraktický, jakož i zlatý srp. Zlato je měkké, dá se do něj rýpat, nic s ním neuseknete. Navíc, výšky moc nemusím. A tahle představa má hodně daleko do křesťanské spirituality. Jen tak mimochodem a na okraj, inspirace keltským křesťanstvím neznamená bezduchou imitaci.

Ten dlouhý úvod směřoval k tomu, že se naše „keltofilní“ starokatolické společenství vydalo na krátkou malou pouť za kořeny křesťanské víry u nás. Putování jsme spojili s oslavou Beltainu, což je svátek radostný, protože vyhlíží léto, otevírá slunnou a světlou část roku. V rámci liturgického roku se potkává s dobou velikonoční. Je tedy rozhodně co slavit a z čeho se radovat. Budu povídat o tom, co na té cestě potkalo mne, nečekejte tedy objektivní reportáž.

Vyrazili jsme z různých míst a z různých směrů – Praha, Brno, Ostrava, Frýdek-Místek a Mladá Boleslav. Poněkud dobrodružně jsme se sešli skoro v Mikulčicích. Ta vesnice je takové Mikulčické předměstí a někde tam byl malý penzionek, kde jsme odhodili zbytečnou přítěž, abychom mohli vyrazit dál jen s nezbytnými věcmi.

Naším prvním cílem byl areál Slovanského hradiště Mikulčice-Kopčany. Přes den tu je sice velice rušno, ale den se nachyloval a nastával večer a my byli na celé té rozlehlé pláni skoro sami. Ve vysoké trávě jsou prosekané a vyšlapané chodníčky k jednotlivým památkám, ale zdálky je překrývá teď už hodně vzrostlá tráva, která se vlní ve větru. Foukalo tu skutečně pořádně.

Bylo zvláštní představit si, že všude tady před nějakými 12 stoletími byl rušný městský komplex. Tehdy zde asi nebylo takové ticho. I když ticho je pojem relativní.

Pomalu beze spěchu jsme procházeli areálem, abychom si prohlédli základy šesti z deseti odkrytých kostelů, baptisteria a knížecího paláce. Nechávali jsme na sebe působit místo a krajinu. Mezi V. a VI. kostelem je malé jezírko. Žáby už s večerem spustily svůj koncert a opravdu se neflákaly, nýbrž skřehotaly z plných plic. My jako lidé jsme jim nevadili, asi byly zvyklé. Umlčet je dokázal jen přelet čápa. Čápů jsou tu celé kolonie, hnízdí v civilizaci i ve zbytcích lužního lesa.

Pokračovali jsme dál podél lesa, jenže se mimo žab začali činit i komáři. Uspořádali na nás takový nálet, že nás odradili od dalšího průzkumu terénu a donutili nás se urychleně přesunout „dále od lesa dále…“ Tedy, ne že by to zabralo na sto procent. Ale trochu ano.

Venku v areálu jsme potom slavili bohoslužbu. Ocenila jsem další výhodu liturgického oděvu – komáři skrze něj pronikají podstatně hůře. Ale aby nebylo jen u legrace… k šumění větru se přidal i večerní zpěv ptáků a doplňoval dění. Vnímali jsme to asi všichni, protože občas jsme se odmlčeli, aby ptačí zpěv zazněl hlasitěji. Po brožuře s bohoslužebnými texty mi pochodoval zvědavý mravenec. Pro mne v tom celém dění zaznívala čirá radost, snad proto, že tento způsob slavení bohoslužby – venku, v přírodě, nejen s lidskými přáteli, ale i s Božím stvořením, je pro mne nejsilnější proklamací Boží slávy a dobroty. Ještě asi nedovedu úplně cele sdílet a předávat to, co v takových chvílích zažívám. Slunce pomalu zapadalo a my jsme se loudali zpět. Bohoslužba musí doznít.

Pak nás čekal běžný ruch večera, nějaké jídlo, trocha povídání, nakonec chvilička u dobrého vína (byli jsme přece na Moravě). Ale únava dne nám sklížila oči a vcelku rychle nás ukolébala do snů. Moje večerní modlitba se tak redukovala na pár slov… Bože, bylo to krásné… a už jsem spala.