Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny).
Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal
obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník
a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky
mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto
modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek
despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné
umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší
tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže
hrát u nich doma jsme si musely potichoučku jako myšky. Jinak by lítala ostrá
slova nebo po zviditelnění se tatínka i facky.
Moje rodina se vymykala. Byly jsme babička, maminka a já.
Vcelku průšvih a do určité míry stigma. Babička pak zemřela, když mi bylo 5.
Jasně, že jsme museli fungovat jinak, než ostatní rodiny. Také jsem to schytala
v kádrovém posudku na konci ZŠ. „Pochází z rozvrácené rodiny“, psalo
se. Moje máma trvala na tom, aby to přepsali na „z neúplné“. Povedlo se. Ale
rozhodně to bylo celé podezřelé.
Někdy v r. 1977 se neúplné rodiny začaly tématizovat. Objevila
komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku, která popisovala také
nestandardní rodinu. A záhy poté seriál Tajemství proutěného košíku, kde
se toto téma řeší hned na několikrát – dítě vyrůstající u babičky, rozvod,
náhradní tatínkové… Jasně, byla tam patrná tendence obnovit ten řád správné
rodiny, který se prezentoval jako neměnný, ale…
Když jsem se o mnoho let později ponořila do genealogických
výzkumů, došlo mi záhy, že předkládané modely nejsou ani neměnné, ani
tisícileté… Kolem roku 1830, tedy nějakých 200 let zpátky, vypadala typická
rodina tak, že byla většinou čtyřgenerační: dědeček či babička, případně oba,
otec a matka a mnoho dětí. Často v době, kdy se páru narodilo poslední
dítě, měl jejich nejstarší potomek již také své dítě. Pod jednou střechou často
žilo 10-15, i více lidí. Počet dětí v rodin se snižoval až o 100 let
později, ve 30. letech 20. století, na ty v průměru 2-3. Někde tam se také
měnilo to, že dospělí potomci odcházeli pryč a často i dědeček a babička
bydleli jinde. Nu, a kdybychom se podívali dále do minulosti, třeba k roku
1650, zjistili bychom, že pro malé vesnice platilo, že to byla jedna širší
rodina, provázaná komplikovanými vztahy vzájemné sňatkové politiky. Každý tu
měl haldu strýců a tet, bratranců a sestřenic, a pokud ne tohle, tak se další
pouta vytvářela vzájemným kmotrovstvím. I tehdy se stávalo, že občas nějaká
neprovdaná dívka přišla „do neštěstí“, a i když byl otec v matrice
neuveden, celá vesnice jaksi věděla a někdy i tlačila, aby se postaral. Stejně
tak nebylo řídkým jevem, že si ovdovělou mladou ženu s dětmi vzal její
vyženěný strýc. Děti s postižením a svobodní synové či dcery zůstávaly
v rodině a někdo se o ně staral, dokud bylo potřeba… Tohle mne naučila
genealogie.
Vedení skautského oddílu v letech 1998 až 2011 mi
ukázalo další proměnu rodiny. V oddíle byly děti ve střídavé péči, další
kluk byl v péči dědečka, jiný poté, co jeho matka vážně onemocněla, vyrůstal
s otčímem… zase to byly různé a hodně barevné modely toho, co je to
rodina. Který z nich je ten správný?
Vrátíme-li se k evangeliu, tak ta Ježíšova rodina
požadavky na tu tzv. tradičnost rozhodně nesplňuje. Ježíš je nemanželský (a jak
by mohla Maria dokázat, že se někde „nespustila“, kdo by věřil povídačkám o
andělu), Josef byl vnímám trochu jako ten hodný trouba, co to vzal na sebe… Této
věci si byl vědom třeba básník Lermontov a utrosil o tématu pěkných pár veršů…
Pokud nebudeme evangelia příliš teologicky ohýbat, byli v Ježíšově
rodině další polorodí sourozenci – Jakub, Josef, Šimon a Juda. A bezejmenné
sestry. Byl tu strýc Zachariáš s Alžbětou a bratrancem Janem. Ten Jan byl,
nu, mírně řečeno, divný. Jeho otec Zachariáš kvůli němu před jeho narozením
oněměl, i to je samo o sobě podezřelé. A potom Jan provádí v dospělosti hodně
divné věci. Kdo by s ním chtěl bydlet pod jednou střechou?
Přímo dnešní text vypráví, že i Ježíš byl v pubertě
nesnesitelný. Stejně jako všichni puberťáci. A když dospěl, vztah se sourozenci
měl daleko do ideálního soužití. Jeho rodina soudila, že jim dělá ostudu,
protože porušuje pravidla, jak má vystupovat správný rabbi. Vnímají ho trochu
jako toho, kdo k nim nepatří, kdo je v jejich spořádané rodině
přespočet. Bez něj by to byla harmonie a idyla.
Pokud to celé shrneme, dojdeme k tomu, že žádná rodina
není tradiční. A to jsme nemluvili o době patriarchů, kdy bylo normální mít pár
manželek a k tomu několik konkubín. Opusťme proto kategorii tradiční
rodiny jednou provždy.
Tento svátek by měl oslavovat každou rodinu: malou, velkou,
neúplnou, s více tatínky či maminkami, s dětmi či dokonce bez dětí.
Měl by být oslavou rodiny v širším slova smyslu: tedy nejen té pokrevní a široké,
ale i rodiny v přeneseném smyslu. Tedy každého smysluplného společenství,
které tvoříme, abychom po této zemi neklopýtali sami. V neposlední řadě je
tento svátek oslavou Boha: Boha, který nesedí a nedělá si statistiku, zda se
vejdeme do nějaké vymyšlené škatulky. Je oslavou Boha, který zve každého z nás
do tajemství Trojice. Do účasti na Jeho bytí. Boha, který neřeší podružnosti,
ale bez rozpaků nás nazývá syny a dcerami. Přijměme tedy Jeho pozvání stávat se
jednou velkou rodinou. Amen.
-----------------
Texty: 1 S 2,18-20.26; Ko 3,12-17; L 2,41-52
29.12.2024 kaple Máří Magdalény
Komentáře
Okomentovat