Přeskočit na hlavní obsah

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

 

Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12

Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí).

Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli.

Představte si, že právě v tomto městě založil apoštol Pavel sbor. Korinťané to v prostředí, v němž žili, neměli lehké. Neměli to lehké ani s Pavlem. A apoštol Pavel to naopak neměl lehké s nimi. Ale záleželo mu na nich. Proto si s korintskými hodně psal. Nám se zachovaly v Bibli sice jen 2 listy, ale víme, že jich v reálu bylo víc. Nečekejme, že obsahují nějakou ucelenou teologii, apoštol většinou reaguje na problémy a dotazy. List na nás tedy může působit stylem „hop sem, hop tam“. Navíc jsme skočili rovnýma nohama do jeho 3. třetiny a čteme z něj jen kousek.

Nicméně, dnešní čtení nás posunulo přesně na začátek sendvičové struktury: sendvič zahrnuje kapitoly 12-14. Jeden plátek chleba: 12. kapitola, druhý plátek: 14. kapitola. Obě kapitoly pojednávají o duchovních darech a jejich užití ve společenství. Ta náplň uvnitř, to je 13. kapitola: velepíseň lásky.

Zastavme se u středu dnešní výpovědi o darech (v. 7): Každému je dán projev Ducha ke společnému prospěchu.

List tvrdí, že nějaký dar Ducha je dán každému. Není nikdo, kdo by nedostal nic. Tvrzení, které nám může dělat těžkou hlavu. Na jedné straně jsou mezi námi ti, kdo se tak vůbec necítí. Mají pocit, že jsou v církvi docela zbyteční, k ničemu. Že církev je církví teologů a farářů. Není to pravda. A neměli bychom to vůbec chápat výkonově. Někdy je darem již jen to, že dotyčný či dotyčná je s námi. Někdy zas to, že nás jinakost jeho/jejího stylu a názorů přivádí k zamyšlení, obrušuje a dává otazník našim vlastním motivacím.

Je ovšem fakt, že někdy se církev nezajímá, co kdo umí a v čem je dobrý. Tady nás text nabádá, že bychom si měli víc uvědomovat, že nikdo z nás není ostrov, že k tomu, abychom mohli žít křesťanský život, nutně potřebujeme ty druhé. Nikdo z nás nedisponuje vším, co navzájem potřebujeme. Tedy každý z nás může přispět nějakou tou troškou do společného mlýna.

Dar: De facto nejsou velké a malé dary. To je zase takové provokativní tvrzení. Spíš jsou dary viditelné a skrytější. Ale nejsou důležité a nedůležité. Někdy ten, kdo se s druhým rozdělí o kafe, udělá záslužnější práci než 10 misionářů (tady v té vymrzlé kapli má teď toto tvrzení ten správný zvuk). Ale abychom to nebagatelizovali: Církev by měla být místem, kde své dary objevujeme. Proto by měla být bezpečným prostorem k tomu leccos si vyzkoušet. Škála obdarování se vůbec neomezuje jen na to, co je výslovně jmenováno v listu do Korintu. Korintští tehdy ve své době a ve své situaci potřebovali právě takové dary. o nichž se v textu píše. My dnes možná potřebujeme lidi, kteří umí pracovat s moderními technologiemi. Možná i jiné. Máme proto šanci přemýšlet o tom, jaké dary potřebuje právě naše společenství, tady a teď.

Poslední část tvrzení říká, že dary jsou ke společnému prospěchu. Tedy ne proto, abychom se mohli chlubit, čím disponujeme, abychom se srovnávali, soutěžili a leštili si svá ega. Ano, občas nás to strhne, ale neměl by to být převládající styl naší vzájemné komunikace. Motivací by měla být láska k druhým – nezapomínejme, že dobrý sendvič nebude asi chlebová pochoutka – 2 tlusté krajíce a 1 tenký uvnitř. Láska je to, co tomu dodává šmak.

Abychom se přece jen dotkli dnešního evangelia: v něm nám zní ujištění, že když náhodou někde přešvihneme své možnosti, Bůh je ten, kdo je schopen doplnit to, co našim nedokonalým pokusům schází. Že On je tím, kdo je ochoten přijít s výborným vínem tehdy, když naše obyčejné dojde.

A ještě k jedné věci jsme povzbuzováni: náš život ve společenství, i když je to společenství s druhými někdy těžké, nemusí (a ani by neměl) být  smrtelně vážný. Má být oslavou. Jen si možná občas potřebujeme připomenout, že je co slavit.

Přeji vám i sobě, aby nám jako církvi ten sendvič darů Ducha chutnal, abychom měli odvahu se do něj pořádně zakousnout a s radostí vnímali to, že Bůh je s námi. Amen.

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suv...

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...