Přeskočit na hlavní obsah

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

 

Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12

Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí).

Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli.

Představte si, že právě v tomto městě založil apoštol Pavel sbor. Korinťané to v prostředí, v němž žili, neměli lehké. Neměli to lehké ani s Pavlem. A apoštol Pavel to naopak neměl lehké s nimi. Ale záleželo mu na nich. Proto si s korintskými hodně psal. Nám se zachovaly v Bibli sice jen 2 listy, ale víme, že jich v reálu bylo víc. Nečekejme, že obsahují nějakou ucelenou teologii, apoštol většinou reaguje na problémy a dotazy. List na nás tedy může působit stylem „hop sem, hop tam“. Navíc jsme skočili rovnýma nohama do jeho 3. třetiny a čteme z něj jen kousek.

Nicméně, dnešní čtení nás posunulo přesně na začátek sendvičové struktury: sendvič zahrnuje kapitoly 12-14. Jeden plátek chleba: 12. kapitola, druhý plátek: 14. kapitola. Obě kapitoly pojednávají o duchovních darech a jejich užití ve společenství. Ta náplň uvnitř, to je 13. kapitola: velepíseň lásky.

Zastavme se u středu dnešní výpovědi o darech (v. 7): Každému je dán projev Ducha ke společnému prospěchu.

List tvrdí, že nějaký dar Ducha je dán každému. Není nikdo, kdo by nedostal nic. Tvrzení, které nám může dělat těžkou hlavu. Na jedné straně jsou mezi námi ti, kdo se tak vůbec necítí. Mají pocit, že jsou v církvi docela zbyteční, k ničemu. Že církev je církví teologů a farářů. Není to pravda. A neměli bychom to vůbec chápat výkonově. Někdy je darem již jen to, že dotyčný či dotyčná je s námi. Někdy zas to, že nás jinakost jeho/jejího stylu a názorů přivádí k zamyšlení, obrušuje a dává otazník našim vlastním motivacím.

Je ovšem fakt, že někdy se církev nezajímá, co kdo umí a v čem je dobrý. Tady nás text nabádá, že bychom si měli víc uvědomovat, že nikdo z nás není ostrov, že k tomu, abychom mohli žít křesťanský život, nutně potřebujeme ty druhé. Nikdo z nás nedisponuje vším, co navzájem potřebujeme. Tedy každý z nás může přispět nějakou tou troškou do společného mlýna.

Dar: De facto nejsou velké a malé dary. To je zase takové provokativní tvrzení. Spíš jsou dary viditelné a skrytější. Ale nejsou důležité a nedůležité. Někdy ten, kdo se s druhým rozdělí o kafe, udělá záslužnější práci než 10 misionářů (tady v té vymrzlé kapli má teď toto tvrzení ten správný zvuk). Ale abychom to nebagatelizovali: Církev by měla být místem, kde své dary objevujeme. Proto by měla být bezpečným prostorem k tomu leccos si vyzkoušet. Škála obdarování se vůbec neomezuje jen na to, co je výslovně jmenováno v listu do Korintu. Korintští tehdy ve své době a ve své situaci potřebovali právě takové dary. o nichž se v textu píše. My dnes možná potřebujeme lidi, kteří umí pracovat s moderními technologiemi. Možná i jiné. Máme proto šanci přemýšlet o tom, jaké dary potřebuje právě naše společenství, tady a teď.

Poslední část tvrzení říká, že dary jsou ke společnému prospěchu. Tedy ne proto, abychom se mohli chlubit, čím disponujeme, abychom se srovnávali, soutěžili a leštili si svá ega. Ano, občas nás to strhne, ale neměl by to být převládající styl naší vzájemné komunikace. Motivací by měla být láska k druhým – nezapomínejme, že dobrý sendvič nebude asi chlebová pochoutka – 2 tlusté krajíce a 1 tenký uvnitř. Láska je to, co tomu dodává šmak.

Abychom se přece jen dotkli dnešního evangelia: v něm nám zní ujištění, že když náhodou někde přešvihneme své možnosti, Bůh je ten, kdo je schopen doplnit to, co našim nedokonalým pokusům schází. Že On je tím, kdo je ochoten přijít s výborným vínem tehdy, když naše obyčejné dojde.

A ještě k jedné věci jsme povzbuzováni: náš život ve společenství, i když je to společenství s druhými někdy těžké, nemusí (a ani by neměl) být  smrtelně vážný. Má být oslavou. Jen si možná občas potřebujeme připomenout, že je co slavit.

Přeji vám i sobě, aby nám jako církvi ten sendvič darů Ducha chutnal, abychom měli odvahu se do něj pořádně zakousnout a s radostí vnímali to, že Bůh je s námi. Amen.

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...