Přeskočit na hlavní obsah

Homilie 2. neděle během roku C (2025)

 

Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12

Začnu otázkou: co je to sendvič? Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději? Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba vás už kapku nudí).

Dnes se tedy podíváme do antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2 přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria? Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli.

Představte si, že právě v tomto městě založil apoštol Pavel sbor. Korinťané to v prostředí, v němž žili, neměli lehké. Neměli to lehké ani s Pavlem. A apoštol Pavel to naopak neměl lehké s nimi. Ale záleželo mu na nich. Proto si s korintskými hodně psal. Nám se zachovaly v Bibli sice jen 2 listy, ale víme, že jich v reálu bylo víc. Nečekejme, že obsahují nějakou ucelenou teologii, apoštol většinou reaguje na problémy a dotazy. List na nás tedy může působit stylem „hop sem, hop tam“. Navíc jsme skočili rovnýma nohama do jeho 3. třetiny a čteme z něj jen kousek.

Nicméně, dnešní čtení nás posunulo přesně na začátek sendvičové struktury: sendvič zahrnuje kapitoly 12-14. Jeden plátek chleba: 12. kapitola, druhý plátek: 14. kapitola. Obě kapitoly pojednávají o duchovních darech a jejich užití ve společenství. Ta náplň uvnitř, to je 13. kapitola: velepíseň lásky.

Zastavme se u středu dnešní výpovědi o darech (v. 7): Každému je dán projev Ducha ke společnému prospěchu.

List tvrdí, že nějaký dar Ducha je dán každému. Není nikdo, kdo by nedostal nic. Tvrzení, které nám může dělat těžkou hlavu. Na jedné straně jsou mezi námi ti, kdo se tak vůbec necítí. Mají pocit, že jsou v církvi docela zbyteční, k ničemu. Že církev je církví teologů a farářů. Není to pravda. A neměli bychom to vůbec chápat výkonově. Někdy je darem již jen to, že dotyčný či dotyčná je s námi. Někdy zas to, že nás jinakost jeho/jejího stylu a názorů přivádí k zamyšlení, obrušuje a dává otazník našim vlastním motivacím.

Je ovšem fakt, že někdy se církev nezajímá, co kdo umí a v čem je dobrý. Tady nás text nabádá, že bychom si měli víc uvědomovat, že nikdo z nás není ostrov, že k tomu, abychom mohli žít křesťanský život, nutně potřebujeme ty druhé. Nikdo z nás nedisponuje vším, co navzájem potřebujeme. Tedy každý z nás může přispět nějakou tou troškou do společného mlýna.

Dar: De facto nejsou velké a malé dary. To je zase takové provokativní tvrzení. Spíš jsou dary viditelné a skrytější. Ale nejsou důležité a nedůležité. Někdy ten, kdo se s druhým rozdělí o kafe, udělá záslužnější práci než 10 misionářů (tady v té vymrzlé kapli má teď toto tvrzení ten správný zvuk). Ale abychom to nebagatelizovali: Církev by měla být místem, kde své dary objevujeme. Proto by měla být bezpečným prostorem k tomu leccos si vyzkoušet. Škála obdarování se vůbec neomezuje jen na to, co je výslovně jmenováno v listu do Korintu. Korintští tehdy ve své době a ve své situaci potřebovali právě takové dary. o nichž se v textu píše. My dnes možná potřebujeme lidi, kteří umí pracovat s moderními technologiemi. Možná i jiné. Máme proto šanci přemýšlet o tom, jaké dary potřebuje právě naše společenství, tady a teď.

Poslední část tvrzení říká, že dary jsou ke společnému prospěchu. Tedy ne proto, abychom se mohli chlubit, čím disponujeme, abychom se srovnávali, soutěžili a leštili si svá ega. Ano, občas nás to strhne, ale neměl by to být převládající styl naší vzájemné komunikace. Motivací by měla být láska k druhým – nezapomínejme, že dobrý sendvič nebude asi chlebová pochoutka – 2 tlusté krajíce a 1 tenký uvnitř. Láska je to, co tomu dodává šmak.

Abychom se přece jen dotkli dnešního evangelia: v něm nám zní ujištění, že když náhodou někde přešvihneme své možnosti, Bůh je ten, kdo je schopen doplnit to, co našim nedokonalým pokusům schází. Že On je tím, kdo je ochoten přijít s výborným vínem tehdy, když naše obyčejné dojde.

A ještě k jedné věci jsme povzbuzováni: náš život ve společenství, i když je to společenství s druhými někdy těžké, nemusí (a ani by neměl) být  smrtelně vážný. Má být oslavou. Jen si možná občas potřebujeme připomenout, že je co slavit.

Přeji vám i sobě, aby nám jako církvi ten sendvič darů Ducha chutnal, abychom měli odvahu se do něj pořádně zakousnout a s radostí vnímali to, že Bůh je s námi. Amen.

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Přerov – nad Labem

V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo. A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova. Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe. Místních pamětihodností tu není mnoho: Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly. Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle se n...