Texty: Iz 62,1-5; 1K 12,1-12; J 2,1-12
Začnu otázkou: co je to sendvič?
Asi to víme všichni: dva plátky chleba a uvnitř náplň. Jaký máte nejraději?
Se slaninou nebo kuřecí, sýrový či s tuňákem…? A jak souvisí sendvič s našimi
novozákonními čteními? Za chvilku to objasníme. Budeme si dnes povídat o čtení
z epištoly, protože to evangelijní znáte a slyšíte pořád dokola (a třeba
vás už kapku nudí).
Dnes se tedy podíváme do
antického Korintu. V té době to bylo jedno z mála míst tehdejšího
světa, kde to opravdu žilo. Město uprostřed Středozemního moře, které mělo 2
přístavy. Velké obchodní centrum. Koupit jste tam tehdy mohli cokoli: zlatem a
jantarem počínaje, otroky konče. Chtěli jste velrybí kostice na hřebeny? Žádný
problém. Bylo by libo núbijskou slonovinu? Máme na skladě… Stejné to pak bylo také s nabídkou náboženského servisu. Líbila by se vám válečnická mysteria?
Nebo radši něco ezo pro dámy? Nebo vůbec trochu odvázanější kult? Všechno tam měli.
Představte si, že právě v tomto
městě založil apoštol Pavel sbor. Korinťané to v prostředí, v němž
žili, neměli lehké. Neměli to lehké ani s Pavlem. A apoštol Pavel to naopak neměl
lehké s nimi. Ale záleželo mu na nich. Proto si s korintskými hodně
psal. Nám se zachovaly v Bibli sice jen 2 listy, ale víme, že jich v reálu bylo víc.
Nečekejme, že obsahují nějakou ucelenou teologii, apoštol většinou reaguje na problémy a
dotazy. List na nás tedy může působit stylem „hop sem, hop tam“. Navíc jsme
skočili rovnýma nohama do jeho 3. třetiny a čteme z něj jen kousek.
Nicméně, dnešní čtení nás
posunulo přesně na začátek sendvičové struktury: sendvič zahrnuje kapitoly 12-14.
Jeden plátek chleba: 12. kapitola, druhý plátek: 14. kapitola. Obě kapitoly pojednávají
o duchovních darech a jejich užití ve společenství. Ta náplň uvnitř, to je 13.
kapitola: velepíseň lásky.
Zastavme se u středu dnešní výpovědi
o darech (v. 7): Každému je dán projev Ducha ke společnému prospěchu.
List tvrdí, že nějaký dar Ducha je
dán každému. Není nikdo, kdo by nedostal
nic. Tvrzení, které nám může dělat těžkou hlavu. Na jedné straně jsou mezi námi
ti, kdo se tak vůbec necítí. Mají pocit, že jsou v církvi docela zbyteční,
k ničemu. Že církev je církví teologů a farářů. Není to pravda. A neměli bychom to vůbec chápat výkonově. Někdy je darem
již jen to, že dotyčný či dotyčná je s námi. Někdy zas to, že nás jinakost
jeho/jejího stylu a názorů přivádí k zamyšlení, obrušuje a dává otazník našim
vlastním motivacím.
Je ovšem fakt, že někdy se církev
nezajímá, co kdo umí a v čem je dobrý. Tady nás text nabádá, že bychom si
měli víc uvědomovat, že nikdo z nás není ostrov, že k tomu, abychom
mohli žít křesťanský život, nutně potřebujeme ty druhé. Nikdo z nás
nedisponuje vším, co navzájem potřebujeme. Tedy každý z nás může přispět
nějakou tou troškou do společného mlýna.
Dar: De facto nejsou velké a malé dary. To je zase takové provokativní tvrzení. Spíš jsou dary viditelné a skrytější. Ale nejsou důležité a nedůležité. Někdy ten, kdo se s druhým rozdělí o kafe, udělá záslužnější práci než 10 misionářů (tady v té vymrzlé kapli má teď toto tvrzení ten správný zvuk). Ale abychom to nebagatelizovali: Církev by měla být místem, kde své dary objevujeme. Proto by měla být bezpečným prostorem k tomu leccos si vyzkoušet. Škála obdarování se vůbec neomezuje jen na to, co je výslovně jmenováno v listu do Korintu. Korintští tehdy ve své době a ve své situaci potřebovali právě takové dary. o nichž se v textu píše. My dnes možná potřebujeme lidi, kteří umí pracovat s moderními technologiemi. Možná i jiné. Máme proto šanci přemýšlet o tom, jaké dary potřebuje právě naše společenství, tady a teď.
Poslední část tvrzení říká, že dary jsou ke společnému prospěchu. Tedy ne
proto, abychom se mohli chlubit, čím disponujeme, abychom se srovnávali,
soutěžili a leštili si svá ega. Ano, občas nás to strhne, ale neměl by to být
převládající styl naší vzájemné komunikace. Motivací by měla být láska
k druhým – nezapomínejme, že dobrý sendvič nebude asi chlebová pochoutka –
2 tlusté krajíce a 1 tenký uvnitř. Láska je to, co tomu dodává šmak.
Abychom se přece jen dotkli
dnešního evangelia: v něm nám zní ujištění, že když náhodou někde
přešvihneme své možnosti, Bůh je ten, kdo je schopen doplnit to, co našim
nedokonalým pokusům schází. Že On je tím, kdo je ochoten přijít s výborným
vínem tehdy, když naše obyčejné dojde.
A ještě k jedné věci jsme povzbuzováni: náš život ve společenství, i když je to společenství s druhými někdy těžké, nemusí (a ani by neměl) být smrtelně vážný. Má být oslavou. Jen si možná občas potřebujeme připomenout, že je co slavit.
Přeji vám i sobě, aby nám jako
církvi ten sendvič darů Ducha chutnal, abychom měli odvahu se do něj pořádně
zakousnout a s radostí vnímali to, že Bůh je s námi. Amen.
Komentáře
Okomentovat