V Praze bylo v sobotu před začátkem adventu slušně. Za Prahou počasí, že by psa nevyhnal. Drobně mžilo do rozbředlých zbytků sněhu na mokrých cestách, brázdy na zoraných polích byly vidět jen na kousíček. Mlha sice nebyla jak krupicová kaše, ale zředěné mlíko to bylo.
A proto jsme ve složení dva lidé a pes vyrazili do Přerova.
Tentokrát to však byl Přerov nad Labem, taková „malá díra po granátu“ mezi Čelákovicemi
a Lysou nad Labem. Překvapivě, obec je situována v „lautr rovině“ u Labe.
Místních pamětihodností tu není mnoho:
Jeden renesanční zámeček se sgrafity. Je to takový kapesní
zámeček a už z dálky je poznat, že na něj evropské dotace nedosáhly.
Fotografie v různých informačních médiích mu lichotí, stačí se podívat z jiného
úhlu a hned jsou vidět zborcené zdi a další ne-fotogenické neúpravnosti. O
trochu lépe vypadá kaplička před zámečkem. Naopak kostel sv. Vojtěcha o pár
desítek metrů dál se maskuje nudnou šedí a tváří se, jako by nebyl. Hned vedle
se nachází skanzen. Opět je to skanzen kapesní, miniaturní. Ten je snad v nejlepším
stavu z toho všeho, co je tu k vidění.
Okolí obce je jednotvárné, pole, strouhy, podmáčená luka a sem
tam háječek. Jedinou nepřehlédnutelnou zajímavostí je svědecký vrch, kterému se
říká Přerovská hra. AI mne poučila že přízvisko „svědecký“ znamená, že kde se
vzal, tu se vzal v té „lautr rovině“ kopec. Osamělý, izolovaný a původ mající
v erozivním procesu (Říp tedy svědeckým vrchem není, ač osamělý).
Šplhali jsme nahoru. I když je prakticky za humny posledních
domů nově vybudovaného satelitního městečka, dnes tu nikde nebyla ani jedna lidská
stopa. Zato otisky tlapek koček, kopýtek divočáků i srnčí, u remízku snad i
opatrné a rychlé stopy liščí… pod strání pak řetízky stop bažantích. Ticho
klid, na pozadí šedavých cárů sněhu rudly a červenaly se šípkové větve.
Za normálních okolností by odsud byl skvělý rozhled. Přitom
výškový rozdíl nad okolním terénem není nijak mohutný, bratru (i sestře)
nějakých 50 m. Ale dnes jsme v nejlepším případě dohlédli nějakých 500
metrů. Všudypřítomná mlha nám to kazila… Štěstí prožívala psice, která s čenichem
u země rejdila kolem a odhadovala, které z těch stop voní nejlákavěji a nejčerstvěji.
Cestou dolů se nám na boty začala lepit bělavá hlína. Je to
tu prý samý vápenec a slínovec. Každých pár desítek metrů jsme oškrabovali
boty, jako bychom šli oranicí. Ale do černozemě měly ty koule, které nám ztěžovaly
pohyb, vážně daleko. Cestou jsme míjeli jeden dva půdní odkryvy, na nichž bylo
možné kouknout trochu na geologické vrstvy.
Obešli jsme pak kopec ještě z větší vzdálenosti. Archeologický
průzkum zde potvrdil existenci hradiště. Slovanského. A předtím keltského. V terénu
se zachovaly pozůstatky valů a příkopů (ano, lezli jsme přes ně). A z dálky
nebylo potřeba příliš fantazie, aby si jeden mohl představit ty valy a příkopy,
které tu stály před nějakými více než 8 tisíci lety (v době kultury bylanské).
Zatoulali se sem i Římané, nebo alespoň vojenské helma, kterou se zde podařilo
nalézt. Místa, kudy jsme teď šlapali my, byla v té době asi lužními lesy a
blízkost Labe jako vodní cesty byla určit výhodou. Na okamžik jsme se zasnili a
představovali si, jaké to tu bylo kdysi…
Dnes tu zbyl jen infopanel, který ovšem informacemi šetří,
upozornění, že jde o evropskou kulturní památku a zrušená žlutá turistická
značka na cestě, která končí na vrcholu.
Komentáře
Okomentovat