Že prej píšu pesimisticky. Hm, ale co je optimistického na
tom, že panička je půl roku doma, že berle budou asi trvalou součástí vybavení
a že čekání na zlepšení má asi stejný efekt jako čekání na Godota? O víkendu
jsme tvrdohlavě zkusili opět výpravu za keší. A jen s nordic holemi. Keš
jsme ulovili, ale bolelo to ukrutně. Daleko ukrutněji pak šílely záda v noci.
Do půl druhé je panička přemlouvala, pak do sebe musela narvat prášek. Dovedete
si představit, jak vypadala v neděli ráno!
Tak jsme tu neděli opět prováleli. Děláme už jen ty
nejnezbytnější věci pro udržení chodu domácnosti. Pereme, rozmotáváme hadí
klubka fousů od roušek, žehlíme (a nadáváme na roušky při sežehlování těch
faldů), luxujeme (bolí), vytíráme (bolí o něco míň), vynášíme odpad (to dáváme
bez berlí), vaříme a myjeme nádobí. Není chuť cokoli se učit, nad čímkoli
bádat. Není už ani chuť se moc dívat na filmy (asi proto, že jsme oblíbenou filmotéku
viděli dvakrát dokolečka). Trochu čteme. Hodně spíme, protože ve spánku se dá
zapomenout na všechny ty věci, které nejsou a nebudou i na ty, které je třeba
(někdy s jazykem na vestě) vyřešit. Zatím řešíme ty hodně krátkodobé
obzory – doktory (zdaleka nejen ty přes záda) a věci, které už opravdu hoří. K budoucím
horizontům se prodereme možná někdy.
Jak mám tedy být, u všech všudy, optimistický plyšový pes?
Komentáře
Okomentovat