Čekání na Godota

Že prej píšu pesimisticky. Hm, ale co je optimistického na tom, že panička je půl roku doma, že berle budou asi trvalou součástí vybavení a že čekání na zlepšení má asi stejný efekt jako čekání na Godota? O víkendu jsme tvrdohlavě zkusili opět výpravu za keší. A jen s nordic holemi. Keš jsme ulovili, ale bolelo to ukrutně. Daleko ukrutněji pak šílely záda v noci. Do půl druhé je panička přemlouvala, pak do sebe musela narvat prášek. Dovedete si představit, jak vypadala v neděli ráno!

Tak jsme tu neděli opět prováleli. Děláme už jen ty nejnezbytnější věci pro udržení chodu domácnosti. Pereme, rozmotáváme hadí klubka fousů od roušek, žehlíme (a nadáváme na roušky při sežehlování těch faldů), luxujeme (bolí), vytíráme (bolí o něco míň), vynášíme odpad (to dáváme bez berlí), vaříme a myjeme nádobí. Není chuť cokoli se učit, nad čímkoli bádat. Není už ani chuť se moc dívat na filmy (asi proto, že jsme oblíbenou filmotéku viděli dvakrát dokolečka). Trochu čteme. Hodně spíme, protože ve spánku se dá zapomenout na všechny ty věci, které nejsou a nebudou i na ty, které je třeba (někdy s jazykem na vestě) vyřešit. Zatím řešíme ty hodně krátkodobé obzory – doktory (zdaleka nejen ty přes záda) a věci, které už opravdu hoří. K budoucím horizontům se prodereme možná někdy.

Jak mám tedy být, u všech všudy, optimistický plyšový pes?