Přeskočit na hlavní obsah

Čekání na Godota

Že prej píšu pesimisticky. Hm, ale co je optimistického na tom, že panička je půl roku doma, že berle budou asi trvalou součástí vybavení a že čekání na zlepšení má asi stejný efekt jako čekání na Godota? O víkendu jsme tvrdohlavě zkusili opět výpravu za keší. A jen s nordic holemi. Keš jsme ulovili, ale bolelo to ukrutně. Daleko ukrutněji pak šílely záda v noci. Do půl druhé je panička přemlouvala, pak do sebe musela narvat prášek. Dovedete si představit, jak vypadala v neděli ráno!

Tak jsme tu neděli opět prováleli. Děláme už jen ty nejnezbytnější věci pro udržení chodu domácnosti. Pereme, rozmotáváme hadí klubka fousů od roušek, žehlíme (a nadáváme na roušky při sežehlování těch faldů), luxujeme (bolí), vytíráme (bolí o něco míň), vynášíme odpad (to dáváme bez berlí), vaříme a myjeme nádobí. Není chuť cokoli se učit, nad čímkoli bádat. Není už ani chuť se moc dívat na filmy (asi proto, že jsme oblíbenou filmotéku viděli dvakrát dokolečka). Trochu čteme. Hodně spíme, protože ve spánku se dá zapomenout na všechny ty věci, které nejsou a nebudou i na ty, které je třeba (někdy s jazykem na vestě) vyřešit. Zatím řešíme ty hodně krátkodobé obzory – doktory (zdaleka nejen ty přes záda) a věci, které už opravdu hoří. K budoucím horizontům se prodereme možná někdy.

Jak mám tedy být, u všech všudy, optimistický plyšový pes?


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n