Pár týdnů jsem mlčel. Bylo tu skoro celý květen smutno.
Druhé kolo rehabilitací nejen že nesplnilo účel, ale byl to naprostý propadák.
A ještě k tomu bolavý. S prášky, které člověka otupí, se dá jen těžko
si povídat. A přiznám se, ani se mi někdy nechtělo vůbec do batohu. I já na tu rehabilitaci
chodil nerad. Esence zmatku a naprosté nekompetence. Ale lidští pacienti asi
nemají moc šancí na nápravu.
Předposlední týden v květnu jsme zamířili na
neurologii, abychom se dozvěděli, že jediné možné řešení jsou právě ty prášky
proti bolesti. Jo, a prý se máme zeptat rehabilitační doktorky, zda by se něco
nedalo. Ale spíš asi ne. Doktor byl očividně zarmoucený, což nám ovšem bylo tak
akorát pro kočku!
Ale do ordinace rehabilitační lékařky jsme se ihned
objednali a do pěti dnů jsme i přišli na řadu. Počasí bylo zas takové, že by
psa nevyhnal, ale statečně jsme šlapali. Panička si řekla, že jednu cestu
(normálnímu chodci to trvá ani ne 5 minut), ujdeme. Nakonec jsme neplánovaně
ušli i cestu zpět. V batohu jsme měli poukaz na další kolečko rehabilitačních
cvičení. Ovšem s požadavkem na konkrétní metodu.
To frajeření se paničce vymstilo, další den se nemohla
hnout, 6000 kroků na berlích (za celý den) je zkrátka ještě příliš. Ale
v dešti se nikomu nechce čekat na opuštěné zastávce mezi ruinami bývalých
továrních hal.
Další ráno jsme zasedli k telefonu a mailu. To už přece
umíme. Když jsme se prodrali na pracoviště, které inzerovalo metodu i hrazení
pojišťovnou, ujistili nás, že TOHLE tedy opravdu nedělají. Postupně jsme
zjistili, že na pojišťovnu snad nedělá nikdo. Další možností bylo zkusit už jen
soukromá pracoviště. A tak jsme to zkusili rovnou od zdroje. A ejhle! Nebyl
problém získat termín na následující den a ještě na to z pracovišť, které
máme na metru.
Následujícího dne jsme tedy vyrazili. A připadali jsme si
jak v „Jiříkově vidění“. Na recepci nás usměvavá slečna nasměrovala do té
správné cvičebny. Protože bylo za pět minut dohodnutý čas, stál terapeut ve
dveřích a vyhlížel nás. Náš štos zpráv si s naším dovolením okopíroval,
během 5 minut si přečetl podstatné pasáže a pak už se věnoval jen nám. Tedy
paničce. Makali celou hodinu poctivě. Nutno říct, že na konci byla „na hadry“,
ale důležité bylo poučení, že v této metodě správně provedený cvik nesmí
bolet! Dokonce zavládla i euforie, že by to mohlo jít časem bez berlí (ale o
tom bude jiné povídání).
Po hodině jsme spokojeně odkvačili. Doma se zase cvičí 3-4x
denně. Ale těšíme se na další hodinu. Má to celé jednu stinnou stránku –
platíme. Ale zatím je z čeho a jestli to pomůže…
Komentáře
Okomentovat