Přeskočit na hlavní obsah

Co je nového

Pár týdnů jsem mlčel. Bylo tu skoro celý květen smutno. Druhé kolo rehabilitací nejen že nesplnilo účel, ale byl to naprostý propadák. A ještě k tomu bolavý. S prášky, které člověka otupí, se dá jen těžko si povídat. A přiznám se, ani se mi někdy nechtělo vůbec do batohu. I já na tu rehabilitaci chodil nerad. Esence zmatku a naprosté nekompetence. Ale lidští pacienti asi nemají moc šancí na nápravu.

Předposlední týden v květnu jsme zamířili na neurologii, abychom se dozvěděli, že jediné možné řešení jsou právě ty prášky proti bolesti. Jo, a prý se máme zeptat rehabilitační doktorky, zda by se něco nedalo. Ale spíš asi ne. Doktor byl očividně zarmoucený, což nám ovšem bylo tak akorát pro kočku!

Ale do ordinace rehabilitační lékařky jsme se ihned objednali a do pěti dnů jsme i přišli na řadu. Počasí bylo zas takové, že by psa nevyhnal, ale statečně jsme šlapali. Panička si řekla, že jednu cestu (normálnímu chodci to trvá ani ne 5 minut), ujdeme. Nakonec jsme neplánovaně ušli i cestu zpět. V batohu jsme měli poukaz na další kolečko rehabilitačních cvičení. Ovšem s požadavkem na konkrétní metodu.

To frajeření se paničce vymstilo, další den se nemohla hnout, 6000 kroků na berlích (za celý den) je zkrátka ještě příliš. Ale v dešti se nikomu nechce čekat na opuštěné zastávce mezi ruinami bývalých továrních hal.

Další ráno jsme zasedli k telefonu a mailu. To už přece umíme. Když jsme se prodrali na pracoviště, které inzerovalo metodu i hrazení pojišťovnou, ujistili nás, že TOHLE tedy opravdu nedělají. Postupně jsme zjistili, že na pojišťovnu snad nedělá nikdo. Další možností bylo zkusit už jen soukromá pracoviště. A tak jsme to zkusili rovnou od zdroje. A ejhle! Nebyl problém získat termín na následující den a ještě na to z pracovišť, které máme na metru.

Následujícího dne jsme tedy vyrazili. A připadali jsme si jak v „Jiříkově vidění“. Na recepci nás usměvavá slečna nasměrovala do té správné cvičebny. Protože bylo za pět minut dohodnutý čas, stál terapeut ve dveřích a vyhlížel nás. Náš štos zpráv si s naším dovolením okopíroval, během 5 minut si přečetl podstatné pasáže a pak už se věnoval jen nám. Tedy paničce. Makali celou hodinu poctivě. Nutno říct, že na konci byla „na hadry“, ale důležité bylo poučení, že v této metodě správně provedený cvik nesmí bolet! Dokonce zavládla i euforie, že by to mohlo jít časem bez berlí (ale o tom bude jiné povídání).

Po hodině jsme spokojeně odkvačili. Doma se zase cvičí 3-4x denně. Ale těšíme se na další hodinu. Má to celé jednu stinnou stránku – platíme. Ale zatím je z čeho a jestli to pomůže…


Štítky

Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace