Přeskočit na hlavní obsah

Nordic walking

Povzbuzeni vyjádřením fyzioterapeuta, že by se berle daly odložit, jsme to zkusili. Půjčili jsme hole na nordic walking. A že s nimi vyrazíme ven. Už samotná přeprava holí domů byla trochu krkolomná. Pokud máte 2 volné ruce, tak je to brnkačka. Pokud máte 2 ruce s berlemi a hole, které se nevejdou do batohu… Vyřešili jsme to přivázáním jedné hole k jedné berli a tak jsme se víceméně dostali domů. Provázky povolily jen jednou a to ještě na štěstí na stanici, kde jsme stejně museli počkat na tramvaj.

Nu, a povzbuzeni povzbuzením jsme tedy s těmi holemi vyrazili ven. Nic zlého netuše. Nikdy nic takového v této domácnosti nebylo, pokud prý nastala nutnost opory v lese, našel se vhodný klacek a bylo! Jenže hole na nordic walking jsou hole do terénu, nikoli do města. Tj. primární zakončení té části, která se s terénem stýká, je bodec. A neptejte se, jak funguje bodec na vyleštěné pseudo-mramorové podlaze nákupního centra. Panička tam klouzala jak koza na ledě, rozjížděly se jí nohy i hole. Záda, místo aby si odlehčila, makala – a potom zákonitě protestovala. Úspěchem bylo, že jsme se nikde nepřerazili. Konec – vyčerpání fyzické i psychické, naštvaná panička. A hledání na internetu, kdeže se prodávají gumové koncovky na hole do města. Nakonec se zatvářil jeden velký levný sportovní obchod. Jeli jsme tam tedy asi o dva dny později koncovky koupit (poté, co jsme na netu ověřili, že je mají). Kupovat koncovky k holím v létě je asi stejná blbost jako kupovat cyklistické rukavice v zimě! Ale to jsme tehdy vyřešili. Nyní jsme měli k řešení další oříšek – jasně, že ty koncovky neměli. Ale panička vypadala strašně smutně a tak jí prodavač řekl, že v tom obchoďáku je další obchod. A tam by mohli mít. Máme však počítat s tím, že budou o mnoho dražší.

Usoudili jsme, že za zeptání nic nedáme, když už jsme jeli takovou dálku a nordic walking hole bychom rádi zprovoznili. Po delším hledání (díky viru jsou odstavené všechny interaktivní navigační tabule) jsme obchod našli, vlezli do něj a zeptali se. Prodavač chvíli hledal a přitom se podivoval. Protože tady přece prodávají úplně jiné značky holí. Pak přinesl něco, co na první pohled vypadalo, že by to mohlo být ono. Cena srovnatelná s tím úžasným levným obchodem. Hole jsme s sebou neměli (komu se taky chce trajdat po světě s nordic holí přivázanou k berli, že?). Ale rozhodli jsme se, že to risknem. Doma okamžik napětí a – koncovky sedí jako ulité!

Radost přetrvala až do dnešního rána, kdy jsme naproti na poštu vyrazili s holemi místo berlí. Je to jiný pohyb, ale šlo to. Pokud jsou záda bez zátěže, mohlo by to fungovat. S nákupem zatím ne, tam přece jen páteř řve po stabilnější podpoře. Ale jsme na sebe hrdí, že jsme zas vyřešili jeden „banální“ problém.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n