Po koroně (nebo si to aspoň myslíme)

Stále pilně rehabilitujeme, přesto jsme stále doma. Panička se smiřuje s tím, že záda budou bolet dalších 30 let a že bude cítit každý výmol, do kterého křivě šlápne, a váhu každého bochníku chleba, když jdeme z nákupu. Ale spravedlivě, je o něco líp. Dalo by se říci, že jsme se dostali do stavu před tou zpackanou 2. rehabilitací.

A protože se dění ve státě na 2 měsíce zastavilo, doháníme i my teď všechny ty věci, které se musejí stihnout. V první řadě to byli studenti, protože nemoc ne-nemoc, státnice měly svůj neúprosný termín. Ale do té doby bylo co dělat. Teď máme na programu pro změnu doktory. Postupně se objednáváme tam, kam jsme měli jít na jaře – ortoped, protože panička už za 13 měsíců zcela prodřela vložky v botách (mají mít životnost půl roku, jenže od října je prý pořád něco…). Dentální hygiena a zubař a další milí lékaři. A termíny jsou přirozeně plné. Ono to zas tak moc nevadí, prý v létě stejně asi nikam moc nepojedeme. A já se těšil, že poznám z kapsy batohu kus světa. Ten, který vídám teď, už nám, jednotvárně se opakuje…

Panička se vrhla na další kolo rodokmenů. Práce je prý něco, u čeho se dá na chvíli zapomenout na to, co všechno je blbě. A že je toho blbě zatím docela dost. Budeme-li spravedliví, jsou i malé radosti. Třeba když svítí sluníčko a my jsme venku. Jen tak, když zrovna nemusíme někam (k doktoru). Když nám neujede autobus. Když nás občas někdo nechá přejít, aniž bychom museli tančit kankán mezi auty (stačí, že ho teď tančíme mezi ďourami v naší znovu rozkopané ulici). Když přijde někdo na návštěvu (občas se to podaří). Když někdo zavolá jen tak a zrovna nic po nás nechce (ale to je spíš zázrak).

Pak jsou přirozeně velké smutky. Obava, že už to nikdy nebude jako dřív. Obava, že bude potřeba polykat prášky na bolest a vybrat si, zda být mimo z bolesti nebo z účinku prášku. Nesmířenost s tím, že je asi šlus s pesany (záda stěží ustojí lásky plné poskakování čivavy, na přetahování s 12kilovým psem to už není). Nesmířenost s tím, že nejdou lovit keše (zase jsme to zkusili a bolelo to ukrutně). Nesmířenost s tím, že je asi šlus s cestováním. Obavy, jak dál zabezpečit závazky, které objektivně existují. Obavy ze ztráty práce a pádu do sociální sítě. Jo, je toho hodně. Světlo na konci tunelu se v současnosti spíš jeví jako rychlíková lokomotiva, než co jiného.