Přeskočit na hlavní obsah

Po koroně (nebo si to aspoň myslíme)

Stále pilně rehabilitujeme, přesto jsme stále doma. Panička se smiřuje s tím, že záda budou bolet dalších 30 let a že bude cítit každý výmol, do kterého křivě šlápne, a váhu každého bochníku chleba, když jdeme z nákupu. Ale spravedlivě, je o něco líp. Dalo by se říci, že jsme se dostali do stavu před tou zpackanou 2. rehabilitací.

A protože se dění ve státě na 2 měsíce zastavilo, doháníme i my teď všechny ty věci, které se musejí stihnout. V první řadě to byli studenti, protože nemoc ne-nemoc, státnice měly svůj neúprosný termín. Ale do té doby bylo co dělat. Teď máme na programu pro změnu doktory. Postupně se objednáváme tam, kam jsme měli jít na jaře – ortoped, protože panička už za 13 měsíců zcela prodřela vložky v botách (mají mít životnost půl roku, jenže od října je prý pořád něco…). Dentální hygiena a zubař a další milí lékaři. A termíny jsou přirozeně plné. Ono to zas tak moc nevadí, prý v létě stejně asi nikam moc nepojedeme. A já se těšil, že poznám z kapsy batohu kus světa. Ten, který vídám teď, už nám, jednotvárně se opakuje…

Panička se vrhla na další kolo rodokmenů. Práce je prý něco, u čeho se dá na chvíli zapomenout na to, co všechno je blbě. A že je toho blbě zatím docela dost. Budeme-li spravedliví, jsou i malé radosti. Třeba když svítí sluníčko a my jsme venku. Jen tak, když zrovna nemusíme někam (k doktoru). Když nám neujede autobus. Když nás občas někdo nechá přejít, aniž bychom museli tančit kankán mezi auty (stačí, že ho teď tančíme mezi ďourami v naší znovu rozkopané ulici). Když přijde někdo na návštěvu (občas se to podaří). Když někdo zavolá jen tak a zrovna nic po nás nechce (ale to je spíš zázrak).

Pak jsou přirozeně velké smutky. Obava, že už to nikdy nebude jako dřív. Obava, že bude potřeba polykat prášky na bolest a vybrat si, zda být mimo z bolesti nebo z účinku prášku. Nesmířenost s tím, že je asi šlus s pesany (záda stěží ustojí lásky plné poskakování čivavy, na přetahování s 12kilovým psem to už není). Nesmířenost s tím, že nejdou lovit keše (zase jsme to zkusili a bolelo to ukrutně). Nesmířenost s tím, že je asi šlus s cestováním. Obavy, jak dál zabezpečit závazky, které objektivně existují. Obavy ze ztráty práce a pádu do sociální sítě. Jo, je toho hodně. Světlo na konci tunelu se v současnosti spíš jeví jako rychlíková lokomotiva, než co jiného.


Štítky

Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Rok a den (skoro)

Tak je to dnes, 10. srpna, přesně 363. den od mého svěcení. Tu dnešní vavřineckou pouť si užívám jinak. Z „druhé“ strany oltáře a s tím, že nejsem naštěstí, žádnou z hlavních postav. Co ten rok přinesl? Povídali jsme si o tom, zda je člověk při vlastním svěcení mentálně trochu mimo, nebo jak to je. Pro mne to jáhenské bylo spíš zostřeným soustředěním se na dění. Jednotlivé okamžiky mám v paměti navlečeny za sebou jako korálky. Tohle svěcení bylo víc záležitostí farnosti a taky zde bylo víc přátel. Emocí, která mne provázela bohoslužbou, bylo trochu napětí, trochu zvědavost, trochu ostych – do čeho jsem se to zase „nechala uvrtat“. Vzápětí přišla radost a tak potom vydržela několik měsíců. Někde v půli prázdnin jsem si toužila někam zalézt a trochu si to všechno ještě jednou přeříkat. Nešlo to. Ale moc mi pomohl Týden duchovní obnovy. Indiánský Mesiáš se jako jiný hermeneutický klíč k evangeliím nějak setkal s mým životem. Hledání opravdovosti a autentic...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace