Přeskočit na hlavní obsah

Po koroně (nebo si to aspoň myslíme)

Stále pilně rehabilitujeme, přesto jsme stále doma. Panička se smiřuje s tím, že záda budou bolet dalších 30 let a že bude cítit každý výmol, do kterého křivě šlápne, a váhu každého bochníku chleba, když jdeme z nákupu. Ale spravedlivě, je o něco líp. Dalo by se říci, že jsme se dostali do stavu před tou zpackanou 2. rehabilitací.

A protože se dění ve státě na 2 měsíce zastavilo, doháníme i my teď všechny ty věci, které se musejí stihnout. V první řadě to byli studenti, protože nemoc ne-nemoc, státnice měly svůj neúprosný termín. Ale do té doby bylo co dělat. Teď máme na programu pro změnu doktory. Postupně se objednáváme tam, kam jsme měli jít na jaře – ortoped, protože panička už za 13 měsíců zcela prodřela vložky v botách (mají mít životnost půl roku, jenže od října je prý pořád něco…). Dentální hygiena a zubař a další milí lékaři. A termíny jsou přirozeně plné. Ono to zas tak moc nevadí, prý v létě stejně asi nikam moc nepojedeme. A já se těšil, že poznám z kapsy batohu kus světa. Ten, který vídám teď, už nám, jednotvárně se opakuje…

Panička se vrhla na další kolo rodokmenů. Práce je prý něco, u čeho se dá na chvíli zapomenout na to, co všechno je blbě. A že je toho blbě zatím docela dost. Budeme-li spravedliví, jsou i malé radosti. Třeba když svítí sluníčko a my jsme venku. Jen tak, když zrovna nemusíme někam (k doktoru). Když nám neujede autobus. Když nás občas někdo nechá přejít, aniž bychom museli tančit kankán mezi auty (stačí, že ho teď tančíme mezi ďourami v naší znovu rozkopané ulici). Když přijde někdo na návštěvu (občas se to podaří). Když někdo zavolá jen tak a zrovna nic po nás nechce (ale to je spíš zázrak).

Pak jsou přirozeně velké smutky. Obava, že už to nikdy nebude jako dřív. Obava, že bude potřeba polykat prášky na bolest a vybrat si, zda být mimo z bolesti nebo z účinku prášku. Nesmířenost s tím, že je asi šlus s pesany (záda stěží ustojí lásky plné poskakování čivavy, na přetahování s 12kilovým psem to už není). Nesmířenost s tím, že nejdou lovit keše (zase jsme to zkusili a bolelo to ukrutně). Nesmířenost s tím, že je asi šlus s cestováním. Obavy, jak dál zabezpečit závazky, které objektivně existují. Obavy ze ztráty práce a pádu do sociální sítě. Jo, je toho hodně. Světlo na konci tunelu se v současnosti spíš jeví jako rychlíková lokomotiva, než co jiného.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n