Choulím se pod stříškou zadního vchodu. Všudypřítomné vlhko se zavrtává pod bundu. Přede mnou záclona deště. Umyté jsou stromy, tráva, pole se mění v bahnisko, les na obzoru zakrývají šedavé cáry mraků, které jak potrhané záclony žene vítr šikmo před údolí.
Choulím se pod stříškou a loučím se s krajem, který za ta léta tak dobře znám. Po místních stezkách mě nevede paměť dětství, ne. Také mi zde není důvěrně známý každý kámen. Ale jezdím sem již dlouho. Znám zkratky dětí, cestičky houbařů, znám vrcholky kopců, i zapadlá místa... Mám tento kraj ráda. Skoro jako ten, z něhož pocházím. Mám ho ráda. Je místem, kde bych dokázala žít.
Křížem krážem jsem za těch mnoho let prošla krajinu v širokém okruhu, projezdila ji na rozhašeném bicyklu, prodrkotala stařičkým autobusem a dýchavičnou lokálkou. Křížem krážem. Znám její skály, kapličky a kostelíky i městečka projektovaná úděsnou rukou reálného socialismu. Znám rybníky a jezírka a aleje starých stromů. Jsou mi sympatičtí místní, kteří ještě stále přirozeně zdraví kohokoli, byť byl cizinec.
Choulím se pod stříškou a sbírám odvahu vykročit. Déšť je to nejmenší, co mi dělá starost. To, co nechávám za sebou... Není to poprvé, kdy odněkud odcházím se smutkem. Jen... dřív to bývalo lehčí. Dřív jsem věřila, že příběhy mají dobré konce, že pravda a láska, víra a porozumění, důvěra a naděje - že toto vše nakonec přece jen vyhraje. Dřív jsem věřila. Dnes už nejsem ani důvěřivá, ani naivní. Příběhy dobré konce nemají.
Někde v domě vrzly dveře. Ač se to nezdá, ten dům za mými zády je plný lidí. Ti, kdo zde žijí, budou tu i zítra, pozítří, jen jejich malé starosti i radosti už nebudou mými starostmi a radostmi. A jejich malé hry na... kdo vlastně ví, na co... už nebudou mými hrami.
Cítím, že je čas. Vlastně... už dlouho je čas. Opozdila jsem se snad o dva roky. Bude to chtít pořádně natáhnout krok, chci-li tohle zpoždění dohnat. Vím, odkud a proč se chystám odejít. Odpověď na otázku kam, zatím nevím. Ale věřím, že tahle krajina, ta, kterou mám ráda, které rozumím, kterou znám - aspoň ta krajina mě nenechá ve štychu. A pomůže mi aspoň při prvních krůčcích do neznáma.
Zapínám bundu a rázně házím batoh na záda. Dokážu vyklouznout nepozorovaně. Na rozloučenou mi mává jenom do čista deštěm umyté červené listí. Když sbíhám z kopce dolů k městečku, směju se. Nad tím vším, co je za mnou. Nad sebou samotnou. Nad svou naivitou. Ten smích je trochu hořký. Ale co... směju se. Ne, brečet nemusím. To za mne obstará déšť. Vklouznu do známého prostoru. A zase jsem na cestě...
Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval
Komentáře
Okomentovat