Přeskočit na hlavní obsah

Zpoždění (21.9.2013)

Choulím se pod stříškou zadního vchodu. Všudypřítomné vlhko se zavrtává pod bundu. Přede mnou záclona deště. Umyté jsou stromy, tráva, pole se mění v bahnisko, les na obzoru zakrývají šedavé cáry mraků, které jak potrhané záclony žene vítr šikmo před údolí.

Choulím se pod stříškou a loučím se s krajem, který za ta léta tak dobře znám. Po místních stezkách mě nevede paměť dětství, ne. Také mi zde není důvěrně známý každý kámen. Ale jezdím sem již dlouho. Znám zkratky dětí, cestičky houbařů, znám vrcholky kopců, i zapadlá místa... Mám tento kraj ráda. Skoro jako ten, z něhož pocházím. Mám ho ráda. Je místem, kde bych dokázala žít.

Křížem krážem jsem za těch mnoho let prošla krajinu v širokém okruhu, projezdila ji na rozhašeném bicyklu, prodrkotala stařičkým autobusem a dýchavičnou lokálkou. Křížem krážem. Znám její skály, kapličky a kostelíky i městečka projektovaná úděsnou rukou reálného socialismu. Znám rybníky a jezírka a aleje starých stromů. Jsou mi sympatičtí místní, kteří ještě stále přirozeně zdraví kohokoli, byť byl cizinec.

Choulím se pod stříškou a sbírám odvahu vykročit. Déšť je to nejmenší, co mi dělá starost. To, co nechávám za sebou... Není to poprvé, kdy odněkud odcházím se smutkem. Jen... dřív to bývalo lehčí. Dřív jsem věřila, že příběhy mají dobré konce, že pravda a láska, víra a porozumění, důvěra a naděje - že toto vše nakonec přece jen vyhraje. Dřív jsem věřila. Dnes už nejsem ani důvěřivá, ani naivní. Příběhy dobré konce nemají.

Někde v domě vrzly dveře. Ač se to nezdá, ten dům za mými zády je plný lidí. Ti, kdo zde žijí, budou tu i zítra, pozítří, jen jejich malé starosti i radosti už nebudou mými starostmi a radostmi. A jejich malé hry na... kdo vlastně ví, na co... už nebudou mými hrami.

Cítím, že je čas. Vlastně... už dlouho je čas. Opozdila jsem se snad o dva roky. Bude to chtít pořádně natáhnout krok, chci-li tohle zpoždění dohnat. Vím, odkud a proč se chystám odejít. Odpověď na otázku kam, zatím nevím. Ale věřím, že tahle krajina, ta, kterou mám ráda, které rozumím, kterou znám - aspoň ta krajina mě nenechá ve štychu. A pomůže mi aspoň při prvních krůčcích do neznáma.

Zapínám bundu a rázně házím batoh na záda. Dokážu vyklouznout nepozorovaně. Na rozloučenou mi mává jenom do čista deštěm umyté červené listí. Když sbíhám z kopce dolů k městečku, směju se. Nad tím vším, co je za mnou. Nad sebou samotnou. Nad svou naivitou. Ten smích je trochu hořký. Ale co... směju se. Ne, brečet nemusím. To za mne obstará déšť. Vklouznu do známého prostoru. A zase jsem na cestě...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n