Choulím se pod stříškou zadního vchodu. Všudypřítomné vlhko se zavrtává pod bundu. Přede mnou záclona deště. Umyté jsou stromy, tráva, pole se mění v bahnisko, les na obzoru zakrývají šedavé cáry mraků, které jak potrhané záclony žene vítr šikmo před údolí.
Choulím se pod stříškou a loučím se s krajem, který za ta léta tak dobře znám. Po místních stezkách mě nevede paměť dětství, ne. Také mi zde není důvěrně známý každý kámen. Ale jezdím sem již dlouho. Znám zkratky dětí, cestičky houbařů, znám vrcholky kopců, i zapadlá místa... Mám tento kraj ráda. Skoro jako ten, z něhož pocházím. Mám ho ráda. Je místem, kde bych dokázala žít.
Křížem krážem jsem za těch mnoho let prošla krajinu v širokém okruhu, projezdila ji na rozhašeném bicyklu, prodrkotala stařičkým autobusem a dýchavičnou lokálkou. Křížem krážem. Znám její skály, kapličky a kostelíky i městečka projektovaná úděsnou rukou reálného socialismu. Znám rybníky a jezírka a aleje starých stromů. Jsou mi sympatičtí místní, kteří ještě stále přirozeně zdraví kohokoli, byť byl cizinec.
Choulím se pod stříškou a sbírám odvahu vykročit. Déšť je to nejmenší, co mi dělá starost. To, co nechávám za sebou... Není to poprvé, kdy odněkud odcházím se smutkem. Jen... dřív to bývalo lehčí. Dřív jsem věřila, že příběhy mají dobré konce, že pravda a láska, víra a porozumění, důvěra a naděje - že toto vše nakonec přece jen vyhraje. Dřív jsem věřila. Dnes už nejsem ani důvěřivá, ani naivní. Příběhy dobré konce nemají.
Někde v domě vrzly dveře. Ač se to nezdá, ten dům za mými zády je plný lidí. Ti, kdo zde žijí, budou tu i zítra, pozítří, jen jejich malé starosti i radosti už nebudou mými starostmi a radostmi. A jejich malé hry na... kdo vlastně ví, na co... už nebudou mými hrami.
Cítím, že je čas. Vlastně... už dlouho je čas. Opozdila jsem se snad o dva roky. Bude to chtít pořádně natáhnout krok, chci-li tohle zpoždění dohnat. Vím, odkud a proč se chystám odejít. Odpověď na otázku kam, zatím nevím. Ale věřím, že tahle krajina, ta, kterou mám ráda, které rozumím, kterou znám - aspoň ta krajina mě nenechá ve štychu. A pomůže mi aspoň při prvních krůčcích do neznáma.
Zapínám bundu a rázně házím batoh na záda. Dokážu vyklouznout nepozorovaně. Na rozloučenou mi mává jenom do čista deštěm umyté červené listí. Když sbíhám z kopce dolů k městečku, směju se. Nad tím vším, co je za mnou. Nad sebou samotnou. Nad svou naivitou. Ten smích je trochu hořký. Ale co... směju se. Ne, brečet nemusím. To za mne obstará déšť. Vklouznu do známého prostoru. A zase jsem na cestě...
Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...
Komentáře
Okomentovat