Přeskočit na hlavní obsah

Dobytí Jahodnice

Druhý svátek vánoční s u mne těžké dilema, co dělat. Vánoční návštěvy epidemie covidu, potažmo opatření vlády zakázala. Tak co? Sice jsem stále „o berličce, hnáty křivé“ a asi to tak zůstane, ale snad právě proto jsem si řekla, že se znovu zakousnu do geocachingu. Kvůli takové banalitě, jako jsou záda v háji, to přece nevzdám. A kdy jindy vyzkoušet, co všechno dám sama?

Domácí přípravu jsem odflákla. To znamená, že jsem si jen napsala souřadnice čtyř keší, které se zdály být celkem blízko sebe. A vyrazila jsem do pražské čtvrti Jahodnice. Tedy pražské čtvrti – je to spíš díra po granátu, ale zuřivě se tam staví a lokalita nebyla jsem tam poprvé) se rychle proměňuje.

Trochu jsem si to zkomplikovala tím, že jsem vystoupila příliš brzy a cestu k první keši jsem si tak protáhla o nějakých 300 metrů. Odlov byl vcelku v pohodě. Tedy až na to, že keš její autor umístil k plotu, za nímž se pohyboval vcelku nevrlý německý ovčák, který svou roli hlídače bral věru velmi vážně a svým hysterickým štěkotem přitahoval pozornost celé ulice. Nenechal se ukecat ani hlasem konejšivým, ani hlasem rozkazovacím, jeho hlídačský instinkt vítězil nade vším. Logovala jsem tedy nejvyšší možnou rychlostí, abych tam odtud co nejrychleji odpálila. Už tak jsem s berlemi nápadná jak mravenec na plovoucí podlaze, netřeba, aby na mne upozorňoval ještě ztřeštěný zástupce Canis domesticus.

Zmizela jsem tedy nikoli po anglicku, ale po čtyřech (2 nohy, 2 berle) a šla hledat další kousek. To bylo skoro bez potíží. Ulice téměř vylidněná, jen… asi 50 m od keše sanitka s blikačkou. Doufala jsem, že řidič má na práci jiné věci, než sledovat okolí a tvářila se, že „já tu jen tak odpočívám, protože už mě strašně bolí ruce od chození“. Přitom jsem těma jakoby bývalýma rukama popadla další keš a logovala jak o život. Potom jsem se vydala směrem za dalším kouskem, Věděla jsem, že je to pár desítek metrů od rybníčka. Dost se to tu změnilo. Nade mnou se tyčila hora, asi původně přírodní, ale dle tvaru vyztužená fest navážkou hlíny. Za ní někde řvala auta na štěrboholské spojce. Najít rybníček bylo umění, trochu jsem se prodírala vším možným. Když jsem stanula na jeho břehu, pomalu mi docházelo, že… keš je vskutku pár desítek metrů ode mne, ale směrem nahoru. Do strmého kopce. Poprvé jsem si vynadala, že jsem se doma nepodívala pořádně do mapy. A že mne teď čeká maličkost. Zjistit, zda se tam nahoru někudy dostanu. Ale ve svahu se někdo pohyboval. Vypadá to tedy, že tam někde cesta bude.

Obešla jsem rybníček a došla na cestu. Po pár desítkách metrů křižovatka a shora se řítil cyklista. Prima, cesta tam tedy je, dokonce sjízdná pro kolo, tedy s největší pravděpodobností i schůdná pro berle. Vydala jsem se od křižovatky nahoru. Povedlo se. Ke keši jsem se přiblížila na 35 metrů. Jenže to bylo pořád nahoru. A tady to vypadalo, že cesta jde kolem dokola hory. Vydala jsem se tedy kolem dokola. Tady jsem podcenila pro změnu svou intuici a vydala jsem se po krátkém zaváhání tím delším směrem. Měla jsem poslechnout instinkt, který mi v krajině funguje. Jenže tentokrát mne vyděsilo to, že v původním směru byl kopec jen nějak moc strmý. A tak jsem šlapala dokolečka dokola. Někde v třetině cesty jsem si nadávala do všech možných bláznů. Ale… bylo třeba jít dál, protože minimálně někam do civilizovanějších končin musím dojít. A tak to šlo krok za krokem. Skoro po kilometru jsem opravdu narazila na cestu, která vedla nahoru. Tak šup. Nějakých 200 metrů cesta stoupala. Pak už zbývalo asi čtvrt kilometru ke keši. Došla jsem až na ostroh. Což o to, rozhled tu byl fantastický. A já byla snad šťastnější než Hilarym když stanul na Everestu. Došla jsem až nahoru. Dokázala jsem to. Pak jsem taky dokázala najít keš, i když v jednu chvíli jsme si už myslela, že námaha byla marná. Nebyla – i samotný rozhled stál za to. Pravda, můj kopec byl vysoký necelých 15 m (říkají mapy), ale stejně.

Pak nastala cesta dolů. První část nebyla tak zlá. Šla jsem pomalu a čekala, kdy se dostaví bolest, protože už jsem toho ušla celkem dost. Zatím to bylo dobré. Zabrat mi dala až cesta dolů. To bolelo, ale naštěstí ne v zádech.

Ale další cesta vedla po vrstevnici. Nějak se mi podařilo chytit rytmus a, ačkoli jsem nešla nijak super rychle, ubývalo to. Ani jsem se nenadála a byla jsem v místě, odkud jsem vyrazila na svou okružní pouť kolem své hory. Potom mne cesta vedla krásným údolíčkem Hostavického potoka a skoro na jeho konci jsem ulovila poslední kešku.

Potom už jen cesta k autobusu. Na zastávce jsem mrkla na krokoměr. Bylo to něco přes 6 kilometrů. Na jeden zátah. Super. Pokud nebudu zítra na šrot, bude to dobré. Půjde to. Bude šance aspoň trochu vyplnit něčím covidové dny.

A co víc – není sice Nový rok, ale zdolala jsem horu.

(Geocacherské adrenaliny)

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...