Přeskočit na hlavní obsah

Dobytí Jahodnice

Druhý svátek vánoční s u mne těžké dilema, co dělat. Vánoční návštěvy epidemie covidu, potažmo opatření vlády zakázala. Tak co? Sice jsem stále „o berličce, hnáty křivé“ a asi to tak zůstane, ale snad právě proto jsem si řekla, že se znovu zakousnu do geocachingu. Kvůli takové banalitě, jako jsou záda v háji, to přece nevzdám. A kdy jindy vyzkoušet, co všechno dám sama?

Domácí přípravu jsem odflákla. To znamená, že jsem si jen napsala souřadnice čtyř keší, které se zdály být celkem blízko sebe. A vyrazila jsem do pražské čtvrti Jahodnice. Tedy pražské čtvrti – je to spíš díra po granátu, ale zuřivě se tam staví a lokalita nebyla jsem tam poprvé) se rychle proměňuje.

Trochu jsem si to zkomplikovala tím, že jsem vystoupila příliš brzy a cestu k první keši jsem si tak protáhla o nějakých 300 metrů. Odlov byl vcelku v pohodě. Tedy až na to, že keš její autor umístil k plotu, za nímž se pohyboval vcelku nevrlý německý ovčák, který svou roli hlídače bral věru velmi vážně a svým hysterickým štěkotem přitahoval pozornost celé ulice. Nenechal se ukecat ani hlasem konejšivým, ani hlasem rozkazovacím, jeho hlídačský instinkt vítězil nade vším. Logovala jsem tedy nejvyšší možnou rychlostí, abych tam odtud co nejrychleji odpálila. Už tak jsem s berlemi nápadná jak mravenec na plovoucí podlaze, netřeba, aby na mne upozorňoval ještě ztřeštěný zástupce Canis domesticus.

Zmizela jsem tedy nikoli po anglicku, ale po čtyřech (2 nohy, 2 berle) a šla hledat další kousek. To bylo skoro bez potíží. Ulice téměř vylidněná, jen… asi 50 m od keše sanitka s blikačkou. Doufala jsem, že řidič má na práci jiné věci, než sledovat okolí a tvářila se, že „já tu jen tak odpočívám, protože už mě strašně bolí ruce od chození“. Přitom jsem těma jakoby bývalýma rukama popadla další keš a logovala jak o život. Potom jsem se vydala směrem za dalším kouskem, Věděla jsem, že je to pár desítek metrů od rybníčka. Dost se to tu změnilo. Nade mnou se tyčila hora, asi původně přírodní, ale dle tvaru vyztužená fest navážkou hlíny. Za ní někde řvala auta na štěrboholské spojce. Najít rybníček bylo umění, trochu jsem se prodírala vším možným. Když jsem stanula na jeho břehu, pomalu mi docházelo, že… keš je vskutku pár desítek metrů ode mne, ale směrem nahoru. Do strmého kopce. Poprvé jsem si vynadala, že jsem se doma nepodívala pořádně do mapy. A že mne teď čeká maličkost. Zjistit, zda se tam nahoru někudy dostanu. Ale ve svahu se někdo pohyboval. Vypadá to tedy, že tam někde cesta bude.

Obešla jsem rybníček a došla na cestu. Po pár desítkách metrů křižovatka a shora se řítil cyklista. Prima, cesta tam tedy je, dokonce sjízdná pro kolo, tedy s největší pravděpodobností i schůdná pro berle. Vydala jsem se od křižovatky nahoru. Povedlo se. Ke keši jsem se přiblížila na 35 metrů. Jenže to bylo pořád nahoru. A tady to vypadalo, že cesta jde kolem dokola hory. Vydala jsem se tedy kolem dokola. Tady jsem podcenila pro změnu svou intuici a vydala jsem se po krátkém zaváhání tím delším směrem. Měla jsem poslechnout instinkt, který mi v krajině funguje. Jenže tentokrát mne vyděsilo to, že v původním směru byl kopec jen nějak moc strmý. A tak jsem šlapala dokolečka dokola. Někde v třetině cesty jsem si nadávala do všech možných bláznů. Ale… bylo třeba jít dál, protože minimálně někam do civilizovanějších končin musím dojít. A tak to šlo krok za krokem. Skoro po kilometru jsem opravdu narazila na cestu, která vedla nahoru. Tak šup. Nějakých 200 metrů cesta stoupala. Pak už zbývalo asi čtvrt kilometru ke keši. Došla jsem až na ostroh. Což o to, rozhled tu byl fantastický. A já byla snad šťastnější než Hilarym když stanul na Everestu. Došla jsem až nahoru. Dokázala jsem to. Pak jsem taky dokázala najít keš, i když v jednu chvíli jsme si už myslela, že námaha byla marná. Nebyla – i samotný rozhled stál za to. Pravda, můj kopec byl vysoký necelých 15 m (říkají mapy), ale stejně.

Pak nastala cesta dolů. První část nebyla tak zlá. Šla jsem pomalu a čekala, kdy se dostaví bolest, protože už jsem toho ušla celkem dost. Zatím to bylo dobré. Zabrat mi dala až cesta dolů. To bolelo, ale naštěstí ne v zádech.

Ale další cesta vedla po vrstevnici. Nějak se mi podařilo chytit rytmus a, ačkoli jsem nešla nijak super rychle, ubývalo to. Ani jsem se nenadála a byla jsem v místě, odkud jsem vyrazila na svou okružní pouť kolem své hory. Potom mne cesta vedla krásným údolíčkem Hostavického potoka a skoro na jeho konci jsem ulovila poslední kešku.

Potom už jen cesta k autobusu. Na zastávce jsem mrkla na krokoměr. Bylo to něco přes 6 kilometrů. Na jeden zátah. Super. Pokud nebudu zítra na šrot, bude to dobré. Půjde to. Bude šance aspoň trochu vyplnit něčím covidové dny.

A co víc – není sice Nový rok, ale zdolala jsem horu.

(Geocacherské adrenaliny)

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n