Přeskočit na hlavní obsah

Máme jít za hvězdou

(upravená úvaha biblické hodiny SKC 

Co všechno mají v našich očích společného advent a půst? Na první pohled je viditelná stejná liturgická barva (pokud tedy nejsme anglikáni, ti mají advent oděný do tmavě modré). Dalším prvkem, který se pomalu, ale jistě vytrácí, je půst. V adventu nemá pod náporem čokoládových mikulášů a nákupních horeček moc šanci, ale patřil tam. Nu a potom jedno důležité téma... PUTOVÁNÍ. Samo slovo adventus přece znamená příchod.  Pokud chceme někam přijít, musíme tam dojít.

Putování je něco, co je v bibli docela časté , prvním dobrovolným poutníkem byl Abraham. Těmi nedobrovolnými byli již Adam a Eva při vyhnání z ráje, ale o těch si povídat nebudeme. Pro nás je to teď paradox – sedíme doma a tady výzva je k cestě!

Jde to vůbec dohromady? Duchovní literární dědictví nám říká že ano, stačí vzpomenout díla jako: Tulák po hvězdách; Malý princ; Labyrint světa; Cesta poutníka (Bunyan ji psal ve vězení); Ruský poutník; Cherubský poutník; Ignác z Loyoly se chápe jako poutník (alternativní název jeho duchovního deníku tak také zní). Advent je ve znamení pouti za hvězdou. Hvězda je důležitá věc v Písmu, je vzpomenuta např. v  abrahámovském zaslíbení – tvého potomstva bude jako…

Hvězda je Boží stvoření a Bůh k ní má vztah (Ž 147:4): On sám určuje počet hvězd a jménem volá každou z nich.

Tedy většinou je to tak. Jsou ovšem i jiné hvězdy. Třeba tyto: Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy - nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky. Čím více je těchto zářivých hvězdiček, tím radostnější budou naše svátky, které se stávají svátkem radostné oslavy splnění úkolů celoroční naší práce. (A. Zápotocký, Vánoční projev 1952) Za těmi my ovšem putovat nebudeme.

Mesiášské očekávání Nu 24:17 ztotožňuje hvězdu s mesiášem: Vidím jej, i když to není teď, hledím na něj, i když ne zblízka: Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele; rozdrtí spánky Moábovy a temeno všech synů Setových. (není úplně mírumilovné, ale to se od mesiáše tak zcela nečekalo).

Nechci řešit hvězdu betlémskou, ona se chovala divně, takže je otázka, co to bylo (astronomická vysvětlení znám nejmíň 3, každé jiné), jen si omočím, že 21.12. v 16:30 až 18:30 bude ta nevídaná konjunkce.

Co ale máme dělat my? Teď a tady...

Máme jít za hvězdou, ale… 

...už je to dlouho, co jsme se vůbec zastavili a dívali se vzhůru. Máme teď příliš práce, příliš starostí, příliš bolestí. Hvězda nám připadá jako něco, co nemá s naší realitou nic společného, co se do dnešní doby nehodí, co se přežilo. A když už někde přece jen zahlédneme jiskřičku, odlesk její záře, je to jen na pár chvil. Už zítra, zítra si udělám čas, zítra se pořádně podívám… slibujeme si stále dokola. Jako by pohled na něco tak krásného, velkého, zářivého, jako je hvězda, byl jen jednou z dalších povinností, které musíme splnit. Co budeme dělat, pokud její cestu zmeškáme? Co se stane, pokud nám zajde za obzor?

Máme jít za hvězdou, ale…

...snáze věnujeme svou přízeň všemožným hvězdám a hvězdičkám, které se jako meteory mihnou ani ne naším životem, jako spíše na vzdáleném obzoru našich snů o tom, jak by to bylo báječné kdyby… Jak snadno prodáváme své autentické zážitky za náhražky, jak snadno se srovnáváme se seriálovými star, jak snadno zapomínáme, že naše cesta je jedinečná, že my sami jsme jedineční… Někdy dokonce nevidíme, nejen hvězdu, ale ani své okolí, protože my sami jsme se sobě stali měřítkem a normou. Prý máme být Božím obrazem – a my se často cítíme jako Boží karikatury. Slibujeme se, že se na cestu vydáme, až jednou… až se vylepšíme, až toho budeme hodni.

Máme jít za hvězdou, ale…

...víme, že putování není lehké. Nedá se s sebou tahat moc věcí. Některé musejí zůstat za námi. A my se je často zdráháme opustit. Nejen ty dobré. Vždyť s sebou často vláčíme i křivdy, zranění, zklamání, selhání svá i druhých. Přesto, že víme, že je to balast a přítěž, nechceme se toho vzdát, protože často máme pocit, že by nám pak zbyly jenom prázdné ruce. Až příliš prázdné. Co nového by se dalo uchopit?

Máme jít za hvězdou, ale…

...nejsme učenými mágy. Neumíme číst znamení času a často se neorientujeme ani v denních zprávách. Už jsme toho slyšeli tolik, že vůči obrazům bídy a utrpení zůstáváme lhostejní. Zároveň se možná děsíme, co by se stalo, kdyby nás cesta zavedla někam, kde by to pro nás bylo nepříjemné, kde bychom museli trochu nést kůži na trh, kde bychom se třeba museli stát hlasem těch, kdo nemohou mluvit, oporou těm, kdo potřebují podepřít, útěchou těm, kdo si nevědí rady… a to vše tehdy, když my sami si nevíme rady, když my sami ztrácíme síly, odvahu i naději…

Máme jít za hvězdou, ale…

...někdy je to s námi jako v tom příběhu o 4. mudrci, který sice vyšel, ale cestou svůj dar rozdal, protože ho nenechala chladným bída a utrpení. Někdy je pro nás těžké vyvážit priority. Někdy nevíme, zda dát přednost cíli či zda dát přednost cestě. Perou se v nás věci neodkladné a věci důležité. Perou se v nás výzvy, které nám přináší život a my musíme volit s vědomím, že možná až na konci našich cest se dozvíme, kdy jsme volili pošetile a kdy jsme byli moudří. 

Máme jít za hvězdou, ale…

...netroufáme si. Nedůvěřujeme. Bojíme se, že třeba nedojdeme. Jenže kdysi dávno, dřív než jsme přišli na tento svět, dřív, než se začal odvíjet osud našich radostí i strastí, nás někdo povolal. Jednoho každého z nás. Na cestu. A my to od té doby zkoušíme. Občas jsou naše kroky nesmělé. Občas padáme čumákem do hlíny. Občas se zapomeneme v útulné zájezdní hospůdce. Ať jdeme, běžíme či klopýtáme, vědomí toho volání máme v sobě. Je jedno, jak moc dobře nám to jde či nejde. To na čem záleží, je skutečnost, zda chceme jít. Zda máme odvahu, zda máme víru aspoň pro jeden jediný další krok.

Vstupujeme do adventu. Budeme spolu s texty Písma putovat až do Betléma, kde budeme v údivu stát nad tím, jak Bůh koná své dílo spásy. Mohl přece daleko elegantněji, s velkými efekty.  Jen lusknutím prstů. Místo toho dojdeme do chlíva za miminem… a potom, s během církevního roku půjdeme dál a dál, budeme s Ježíšem putovat po jeho cestách, až dojdeme do Jeruzaléma. Budeme také putovat po svých cestách, každým dnem, hodinou, každou prací, každým novým úkolem… je spousta cest – a já nevím, kam vedou (se zpívá v jedné písni), Někdy budeme na cestě sami, jindy s druhými… Ani na té cestě s Ježíšem nevíme, co nás čeká za dalším rohem, ale zkusme sebrat odvahu… aspoň k jednomu kroku.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n