Přeskočit na hlavní obsah

Velvet adventní

Dlouho jsem mlčel. Ne, že by nebylo co říci. Ale když mlčí panička, mlčí i plyšový pes. Protože všichni vědí, že plyšoví psi přece neumějí mluvit. Nebo je to jinak?

Léto jsem prožil tak setrvale. Moc se mi líbilo, když jsem se na týden přestěhoval někam jinam. Sice tam byl pořád cítit kotel na pevná paliva, ale líbily se mi výlety a vůbec – všechen ten ruch a vzruch. Ale o tom už moje panička psala do Communia, tak co bych to rozváděl. Jen, že jsem byl spokojený. Po návratu jsem pak strávil týden na okenním parapetu, než ze mne ten kouř vyčichl. A to se mi nelíbilo ani náhodou!

Pak přišlo září a začal semestr. Jenže do školy jsem se nepodíval. Ledva totiž semestr začal, byla z něj vzápětí distanční záležitost. Jsem tedy teď velice moudrý plyšový pes, protože jsem absolvoval počítačové praktikum a matematiku a vyšší matematiku a spoustu dalších rozhovorů o vědě. Normálně totiž sedím na polštáři hned vedle psacího stolu, kde je počítač. Byl jsem tedy vážně u všeho. Panička bere tu distančnost s humorem. Říká, že se jen tak někomu nepoštěstí (když má náladu a předmět to dovoluje) přednášet z kanape s hrnkem kafe v ruce. Tím pádem si to tedy musí užít.

Ostatních věcí jsme užívali pomálu. Chodit se nikam nesmělo. A s berlemi se také moc nedá. Dělat venku se toho také moc nesmělo, i byli jsme hodně doma. I když to nevypadá, dost pracujeme. Jenže… Panička se fyzicky moc nelepší. Nesmířila se s tím, že to takhle bude napořád. Na druhé straně ji trochu rozladí každé rádoby dobře míněné dotazy, jestli už se TO zlepšilo, kdy se TO zlepší atd. atd. TO – tedy ploténka, si evidentně žije svým životem a má své představy a plány. Jenže je nějak nesdílí. Občas nás skolí do bolesti. Občas je hodná. Už to tak je.

Dostali jsme se tak až do adventu. Tedy… ony už jsou skoro Vánoce. Rozhodně budou podivné. Prý… Já ještě žádné nezažil, tak vlastně nevím, jak vypadají. A co je normální.

Raduji se z každé nové věci. Z toho, že jsme přece jen zašli na pár návštěv. Z toho, že je čas víc volat a skypovat s lidmi. Lidé jsou přece zajímaví, no ne?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kázání Mirovice 4.11.2023 - ekumenická keltská bohoslužba

Texty: Žd 11,6-10; Navigatio St. Brendani XXVIII; Mt 14,22-33 Důvodů, proč se zde setkáváme, je několik. Tím prvním, obecně platným, je doba v kalendáři. Keltové slavili Samhain. Je to velký a důležitý svátek, vlastně takový keltský Nový rok. Protože byl důležitý, keltští křesťané si jej „pokřtili“. Zde je prapůvod našich křesťanských svátků, které se slaví jako dva v jednom: svátku všech svatých (slavíme 1.11.) a svátku všech věrných zemřelých (slavíme 2.11.) a dnes ho známe spíš jako Dušičky, nebo v amerikanizované formě jako Halloween. Ale vraťme se ke kořenům. Samhain je čas (nemůžeme ho chápat jako přesných 24 hodin), kdy se otevírá hranice mezi naším světem a světem Jiným. Tajemný čas, kdy brána kamsi je otevřena. Jak tomu rozumět? Jak to uchopit? Co si z toho vzít pro nás teď a tady? Keltové věřili v existenci Jiného světa, světa ideálního, paralelně existujícího se světem naším, do něhož lze občas (ovšem na vlastní nebezpečí) vstoupit. Ohlas této dávné víry se nám zachoval

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vše. Ještě bylo třeba se dovola

Střípky: Rok a den 2

Probouzím se velmi časně. Předjarní, uplakané ráno. Bude mi chvíli trvat, než se rozhýbám k životu, ale to už tak je pár let. Vždycky se těším, až ranní rutina dospěje k bodu „kafe“, protože to už trochu vnímám. Do té doby jedu na autopilota. Teď je tu čas na přemýšlení… Od toho léta, kdy se mi něco možná začalo dostávat pod kůži, se nic nedělo. Tedy… covid zuřil s podzimem dál. Dostihl někdy i mne. Ano, byla to zlomová zkušenost. Možná nějak jinak. Možná jen vědomí, že v těžkých chvílích by nikdo neměl být sám. Nejsem ani charitativní, vlastně ani ukecaný typ. Ale s mnoha lidmi jsem, když mi bylo aspoň trochu dobře, povídala. Co taky v nemocnici dělat, že? Povídání vůbec ne o víře, spíš o nich samých, o jejich úplně obyčejných a strašně všedních, až banálních věcech. Mluvit o víře mám trochu ostych. Víc od chvíle, kdy jsem zažila na vlastní oči situaci, kdy k těžce umírajícímu člověku, zdaleka ne smířenému se situací, napochodoval jistý věřící suverén a zeptal se ho, zda se těší n