Přeskočit na hlavní obsah

Velvet adventní

Dlouho jsem mlčel. Ne, že by nebylo co říci. Ale když mlčí panička, mlčí i plyšový pes. Protože všichni vědí, že plyšoví psi přece neumějí mluvit. Nebo je to jinak?

Léto jsem prožil tak setrvale. Moc se mi líbilo, když jsem se na týden přestěhoval někam jinam. Sice tam byl pořád cítit kotel na pevná paliva, ale líbily se mi výlety a vůbec – všechen ten ruch a vzruch. Ale o tom už moje panička psala do Communia, tak co bych to rozváděl. Jen, že jsem byl spokojený. Po návratu jsem pak strávil týden na okenním parapetu, než ze mne ten kouř vyčichl. A to se mi nelíbilo ani náhodou!

Pak přišlo září a začal semestr. Jenže do školy jsem se nepodíval. Ledva totiž semestr začal, byla z něj vzápětí distanční záležitost. Jsem tedy teď velice moudrý plyšový pes, protože jsem absolvoval počítačové praktikum a matematiku a vyšší matematiku a spoustu dalších rozhovorů o vědě. Normálně totiž sedím na polštáři hned vedle psacího stolu, kde je počítač. Byl jsem tedy vážně u všeho. Panička bere tu distančnost s humorem. Říká, že se jen tak někomu nepoštěstí (když má náladu a předmět to dovoluje) přednášet z kanape s hrnkem kafe v ruce. Tím pádem si to tedy musí užít.

Ostatních věcí jsme užívali pomálu. Chodit se nikam nesmělo. A s berlemi se také moc nedá. Dělat venku se toho také moc nesmělo, i byli jsme hodně doma. I když to nevypadá, dost pracujeme. Jenže… Panička se fyzicky moc nelepší. Nesmířila se s tím, že to takhle bude napořád. Na druhé straně ji trochu rozladí každé rádoby dobře míněné dotazy, jestli už se TO zlepšilo, kdy se TO zlepší atd. atd. TO – tedy ploténka, si evidentně žije svým životem a má své představy a plány. Jenže je nějak nesdílí. Občas nás skolí do bolesti. Občas je hodná. Už to tak je.

Dostali jsme se tak až do adventu. Tedy… ony už jsou skoro Vánoce. Rozhodně budou podivné. Prý… Já ještě žádné nezažil, tak vlastně nevím, jak vypadají. A co je normální.

Raduji se z každé nové věci. Z toho, že jsme přece jen zašli na pár návštěv. Z toho, že je čas víc volat a skypovat s lidmi. Lidé jsou přece zajímaví, no ne?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pseudo-zbožnost

Po opravdu hodně dlouhé době jsem se ocitla na bohoslužbě „konkurenční“ římskokatolické církve. Bohoslužba to byla pěkná, i když byl všední den a zrovna tady se nekázalo. Co by také mohl člověk očekávat víc na skoro venkově kdesi v kopcích? Místní osazenstvo tvořilo podivnou směs lidí otevřených a lidí, kde jsem si nebyla vlastně jistá, kam je zařadit. Na první pohled se mi jejich prožívání bohoslužby jevilo celkem vzdálené. Šok na mě čekal poté. Už jsem pozapomněla, že lidová tvořivost může proniknout i do prožívání doby po liturgii a že dokáže plodit prapodivné pseudo-liturgické útvary. A tak místní, místo toho, aby se po bohoslužbě radovali z blízkosti Boží, z Božího jemného doteku a z pozvání ke Kristovu stolu, zaklekli a už to jelo! Nemám nic proti Zdrávasu (ač to není můj šálek čaje), ale orodování „za nás hříšné“ mi přišlo jako něco, co se de facto bije s radostí, vděčností a pocitem přijetí, který tak nějak s eucharistií souvisí. To však nebylo vš...
Okomentovat
Další informace

Kázání na pouti ke sv. Medardu

Medard není jméno, které bychom dávali svým dětem, přesto je u nás známý a populární. Asociace je jasná, Medard je přes počasí. Dokonce tak moc, že po něm pojmenovali jeden z numerických modelů. Ale Medard jako historická postava zas tak moc nikomu z nás neříká. Možná proto, že je to tak dávno… kam ani paměť pořádně nedosáhne. Jsme odkázáni na legendy. Vždyť toho jinak o přelomu 5./6. stol. na franském území moc nevíme. A ty nám říkají, že pocházel z bohaté franské šlechty. Měl určitě nějaké sourozence, legendy nám zachovaly jméno bratra, který také dosáhl pověsti svatosti. A legendy také vyprávějí o tom, jak se Medard ku počasí dostal. V chlapeckém věku jej zastihla venku zuřivá bouře a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. A tak se stal Medard svatým odborníkem přes počasí. Byl v tom sice vcelku nevinně, ale to se tak už stalo mnoha svatým. Zkrátka mu byl přidělen nebeský patronát, protože i v tom vzý...
Okomentovat
Další informace

Homilie svátku sv. Rodiny C

Přiznám se, že svátek sv. Rodiny byl pro mne dlouho problém. Snad proto, že když ho rozebírají různí kazatelé, vždy mluví o tzv. tradiční rodině. Tedy tradiční ve smyslu 2. pol. 20. stol. Tatínek, maminka, 2-5 dětí, ale ve skutečnosti tak 2-3. V kostelích se mluvilo o tom, jak ideální je, aby byla maminka v domácnosti (ale to zvládaly jen ty mnohadětné rodiny). Ve škole, masírováni socialistickou propagandou, vypadal obraz rodiny vlastně hodně podobně: tatínek, maminka, 2-3 děti. Tatínek dělník a maminka údernice, nejlépe obsluhující jeřáb, či rolnice překračující dodávky mléka (kravského) o 200 %. Většina rodin mých spolužáků se jakž takž do tohoto modelu vešla. Mělo to své mouchy: v rodině jedné kamarádky byl tatínek despota, který týral celou rodinu. Jeho žena se de facto udřela a brala své časné umírání jako vysvobození. V rodině další kamarádky ze školy byl již starší tatínek tak trochu neviditelný, buď byl na směně, nebo po směně spal, takže hrát u nich doma ...
Okomentovat
Další informace